Říkej si vlastenec a buď hrdý.

Co si představíte pod tímto symbolem?

Památka Jeho jménu.

Pro tu, co pro mě udělala více, než si sama myslí.

Pomáhejte lidem, oni jednou pomůžou Vám.

  I naději se říká "hvězda", ale ta nezvadne nikdy, když ji nenecháme.

Takový tmavý podzimní den. Ne nadarmo dušičkový. Pošmourné nebe a všudypřítomné kapky mírného deště utváří prostředí smutku, nostalgie či lítosti. Žluté listí již ztrácí své barvy a vítr je vrhá do všech stran. Silnice, po níž přijel městský autobus, je mokrá a šero přikrývá krajinu kolem.

***

Musím říci jen - Eva. To jméno naší údajné pramáti, symbol ženství, zakladatelka naší hříšnosti, též laskavosti a shovívavosti, utěšitelka podlehnuvši hadovi a pykající za svůj poklesek vstupem do reálného světa. Bez mýtu, zato v naprosté přirozenosti se tohoto zmocňující, jak říká svatopisec, v potu tváře. Ano, věčná  Eva, stále se vracející v nekončících obměnách a pohledech, tajemná a napovídající, slibující možnosti odhalení a pokusů o ně, cosi stále nabízející, vonící touhou dálky, za níž nutno se vypravit.

Přinášíme vám ukázku z nového díla autora a textaře Vladimíra Poštulky ověnčeného Cenou Josefa Škvoreckého. Hřbitovní kvítí na smetaně vydalo nakladatelství Dokořán. 

***