Jednou mě pozvali do galerie na rohu. Nebyla to náhoda. Napsal jsem čtyři roky předtím knihu a zbytek nákladu zabíral místo ve skladišti; takže mi doputoval do Vrchlického 633 ve Starém Plzenci e-mail s prosbou, abych si publikace odvezl; ať už svým rollsem nebo jakkoli. Dostavil jsem se pěšky a zazvonil. „Hezký den,“ stála ve dveřích svěží dáma s pletí jako francouzský sýr a křivkami dívky. Měla těsnější kalhoty, které jí slušely, a zaujala náušnicemi z korku, plyše a stříbra. Taky boty měla zajímavé. Jako by mě pohltilo moře barev, které snad musely pocházet z vesmíru, tak hezky byla ta lektorka oblečená. Představovala pro hodně lidí sluníčko. „Nemalujete?“ optal jsem se.

„Ve Spojených státech přepočítávali hlasy,“ řekla mi žena.

„To ví každý.“ Chvíli jsem mlčel. „A jak to vlastně dopadlo? Už je konec?“

„Ano. Ale nesrovnalosti nebyly. Navíc...“

„Copak?“

„Já jsem šla do hloubky a nikde nemohu objevit potvrzení, podle kterého by žádost o takové přepočítání a prověření - údajné manipulace - byla podložena jakýmkoli relevantním argumentem.“

Život je dar, který bychom bez poskvrny měli předávat další generaci ...

Milánku, vzpomínej se mnou

Pokud se vám stane
a ve velkém domě osiříte tak,
že navždy odejdou rodičové vám tak drazí,
nezoufejte, řeknu vám co s tím.

Lui Aragon: Aurelián

Úvaha na konci s pohádkou