Na jaře se do mne zamilovala osmiměsíční československá vlčice Airuška. Bylo to vlastně ještě štěně, ale pěkně vzrostlé. Dokonce kapku větší, než jsem já. Určitě si chce se mnou hrát, pomyslel jsem si, když ke mně zčistajasna přiběhla na lesní cestě. Její páníček ji vůbec nespouštěl z očí. "Jestli chcete, můžeme jít kousek společně" navrhl. Panička-babička souhlasila.

Každé ráno vybíháme s paničkou - babičkou do lesa. "Honem, honem!" pobízí mě. To abych se nevyčůral hned za domem. Pár metrů a jsme tam.

V osmidílném příběhu "RADOSTNÉ VENČENÍ" líčí pejsek - border kolie Johnnei - polidštěným způsobem své zážitky z venčení v přírodě při pobytu v horském městečku.
Motivem jsou skutečné minipříběhy jmenovaného.
Určeno dětem a dospělým milovníkům čtyřnohých němých tváří.
Obrázky pořídila autorka a pan Lukáš Sobek. 

„Ten virus mě děsí,“ řekla.

„I mě, Věro. Víš co? Tak mu říkejme KORO-NARO-VIRUS. Zesměšníme jeho jméno, celá věc se odlehčí.“

Prvý půlrok u Československé lidové armády se pro mě odehrál v poddůstojnické škole v Nízkých Tatrách - a cvičili nás tam tři kluci jménem Fary, Coural a Marek.
Nejostřejší byl Marek, sportsman ze Zlína, tehdy ještě Gottwaldova.
Radek Coural, ten taktéž nebyl špatný velitel a přátelsky se vinul právě k Markovi. Na společné cimře usínali dokonce vedle sebe. Ale nakonec ho Marek odepsal. Zažil jsem to. Zhrzený Coural se sice nezhroutil, ale uražen se hodil marod. Ach jo! Vypochoduju shrbeně z „péešky“ někam dál, zatímco Marek zůstane.

Jsem psavec. Žiji v Plzni a víceméně neznám; ale minimálně jedno vím. Psaní osvobozuje. „A nelehko živí,“ řekl mi jednou spisovatel Radek Lehkoživ, načež dodal: „Ale obrozuje. To jsem zjistil.“
I mě. A přestože jsem uzavřený, zkouším někdy předčítat. Rovněž na Večerech přiměřených depresí, které organizuje pražská autorka Zora &Simůnková. Že bych zrovna byl ztepilý herec-čteč, se říct nedá, ale předčítám nahlas rád. Ale dětství mého syna již bohužel odplynulo a...

Znám nešťastného milovníka! Co víc, dokonce je můj kamarád. Tím milovníkem snad ještě je, ale už bez iluzí. A jak to vím?
Citoval mi textaře populárních písní a spisovatele Vladimíra Poštulku. Ten tvrdil, že „fascinace“ trvá v lásce tři až pět měsíců, načež dojde k fázi konzumace (asi do desátého měsíce od seznámení). A ta je neodvratitelně následována dekadencí, kterážto se dle Vladimíra Poštulky někdy vynoří dokonce už v sedmém měsíci.

Ne každý čte Tolstého a ne každý Flauberta, ačkoli Flaubert napsal i předlohu seriálu Dva písaři. Nu, a každý naštěstí nečetl ani pověstnou Červenou knihovnu, nicméně hrdinkou mých snů dlouho bývala Studentka Bláža z Knihovny šťastných dívek a čas od času ještě někomu doporučuji umolousaný výtisk Lidunčina tajemství. Co hůře, dodnes obdivuji Právničku Evu a hltám s nostalgií obě její pokračování Evino srdce bloudí a Evino vykoupení. Jednou takhle v úterý se ale rozletěly dveře našeho zahradního domku a hle, stojí tu starý známý: kostnatý chlapík s kšiltovkou a lulkou v koutku úst. Můj už málem zapomenutý strýc Jerry Ženíšek, starý to mládenec.
 

„To řekl už generál Trabant!“ Karel Franta v dětském komiksu Malý Vinnetou

Definice pokulhávají a ekonom by nás vytahal za uši.

To bylo jednou na pohostinné, dříve zelené planetě, takové malé, ale o to krásnější království. Byla to země nádherná, dobře se v ní všem žilo, ale o to více trpěla závistí a rozpínavostí okolních vládců.

Hřmění otřásalo skalami a dunělo v roklích, zemi bičovaly provazce vod a mezi svahy skučela vichřice. Přes její vytí Brisca rozeznala další zvuk. Někde se urvala kamenná lavina a teď se s rachotem řítí do údolí... Ne, to děsivě ryčela živá bytost: dunivý řev zuřivého býka. A nezřetelné lidské volání, které tu a tam proniklo hlomozem. Snad prosilo o pomoc; ach, jistě!