„Začněme předpokladem, že hororový příběh, jakkoli primitivní, je ze své podstaty alegorický, je symbolický. Předpokládejme, že k nám promlouvá o nějaké věci jako pacient na pohovce u psychologa, ale na mysli má něco jiného.
Ale tím nechci tvrdit, že horor je vědomě alegorický nebo symbolický, to bych mu přičítal uměleckost, o niž usiluje jen málokterý autor hororových knih nebo režisér hororových filmů. A tvrdit, že Roger Corman nevědomky vytvářel umění, když měl na natočení filmu dvanáct dnů a rozpočet 80 000 dolarů, je vyložená absurdita.“ (1981)

Davida Mitchella zná několik věrných čtenářů. Jeho díla vícero a film natočený podle jedné z knih skoro každý. Atlas mraků se stal fenoménem. Nutno dodat, že filmová předloha byla v mnoha místech vzdálena té literární, ale budiž, Mitchella to určitě vystřelilo do středu zájmu. 
Nyní se objevuje na knižních pultech jeho novinka Hodiny z kostí. Příběh komplikovaný nejenom v lidských osudech. Nebyl by to Mitchell, aby nenabídl naprosto dokonalou souhru v proměnách času na pokraji duševního zdraví čtenářů.

Když archeolog napíše knihu, ten příběh může a nemusí být o archeologii. V souboru povídek Oběšenci jdou s námi najdete obojí. Autor knihy Tomáš Lojek, profesí archeolog, popisuje ve svých povídkách jak prostředí výzkumné, tak zcela všední. Všechny příběhy se zároveň odehrávají v Praze.  

A nejtypičtěji se projevují sympatickou společnou vlastností: dokáží hluboce oslovit svou vnitřní silou, svou samotářskou hořkostí paradoxně zasazenou do rušného velkoměsta.

Dvě podzimní novinky z dílny ostřílené autorky ženských románů Táni Kubátové na pultech knihkupectví, ev. k objednání přímo v nakladatelství!

Aktuální témata ve spletitých lidských vztazích: jak zasahují elektronické způsoby komunikace do našeho intimního života? Jak dotvářejí naše soukromé příběhy? Na kolik nám pomáhají a na kolik nás ničí?

Inu, také jsem to netušila. Ale název leccos napovídá. Tlapková patrola jsou naši chlupatí kamarádi, kteří žijí ve smyšleném městečku Adventure Bay. Že nevíte, kde to je? Inu, já také ne. To ale vůbec nevadí...

Výbor z pozůstalosti Zdeňka Barborky (*1938 v Rokycanech, +1994 v Litoměřicích) byl 9. listopadu 2017 pokřtěn v Západočeské galerii v Plzni.
Jaromír Typlt a Robert Janda propracovali pro tu příležitost společné a částečně dvojhlasé recitační vystoupení a už tak působivý text Psychopatogenese aneb &Stamgastovo zešílení tak povýšili o poschodí.

Kniha "Stíny nad Krušnými horami", kterou vydala nadace St. Joachim, je nejspíš jedinečným počinem v historii knižního světa vůbec. Alespoň co já vím. Pět českých a šest německých autorů spojilo svůj um a literární nadání v souboru krátkých povídek s kriminální zápletkou, odehrávajících se v oblasti Krušných hor. Každá z jedenácti povídek v knize figuruje jak v českém, tak v německém jazyce, a kniha byla v rámci literárního čtení představena ve všech městech či obcích, která se v příbězích vyskytují.

MOŽNÁ JE TO VA&SE MĚSTO, MOŽNÁ JE TO VA&SE ULICE, MOŽNÁ JE TO VA&SE TAJEMSTVÍ – tolik informace na obalu knihy, která přímo říká, že to, o čem budete číst, se mohlo stát kdekoli – i u vás. Pokud od nakladatelství Mystery Press čekáte detektivku či thriller s tajemstvím pak toto je trochu jiný žánr, i když tajemství tu jsou a jsou postupně odhalována.  Můžete se dohadovat, zda jde o ženský román, román pro ženy nebo společenský román o ženách a jejich tajemstvích - v těchto pojmech jsou znatelné rozdíly. Popravdě řečeno je v NEJSKRYTĚJ&SÍM PŘÁNÍ toto vše obsaženo a navíc je tu ještě mnohem více, což knihu povyšuje do zřetelného nadprůměru knižní produkce.

Minimálně ne v očích Saliyi Kahawatteho, jejichž prostřednictvím vnímá pouhých 5% zraku zdravého člověka. Němec, který jako první člověk s podobným handicapem, dokázal vystudovat hotelový management, se dnes těší pověsti mezinárodně úspěšného kouče a lektora. Jak se mu to povedlo? Odpověď přináší Kahawatteho autobiografie Rande naslepo, která nyní vychází poprvé v českém překladu.

"Jak někdo spočítal, měl roku 1996 každý Čech v průměru dva kusy oblečení od Jachnina." Pavlína Wolfová v rozhovoru Nápadolog; Mladá fronta Dnes, 2013.
"Moje setkání s géniem přišlo brzy. Když jsem se narodil, maminka mi dala po tatínkovi jméno Boris. Můj otec na to byl – zdá se – patřičně pyšný, protože tři dny nepřišel do porodnice, a tak mi maminka třetí den ráno nechala změnit jméno na Petr.
Vyrůstal jsem v rodině bouřliváka, invalidního rebela a vůdce, v rodině malíře a vynálezce, všeuměla a filosofa, nočního hlídače, brusiče pil, scénáristy a spisovatele.
Bylo mi asi dvanáct a tatínek kamsi na tři dny odjel. Mohly to být tajné přednášky z dějin filmu pro zahraniční studenty, svařování linolea v Horní Plané nebo setkání s přáteli Kohoutem, Havlem a Vaculíkem v Praze. Maminka se neptala..." Z Jachninovy knihy Setkání s géniem

Eva Francová patří na českém knižním trhu ke stálicím. Její Svatojánské kuchařky patří mezi nejoblíbenější svého druhu posledních několika málo let.
K literárním počinům přibyl blog autorky, kde se však nesetkáte jenom s pochutinami, ale i s filosofií majitelky těchto stránek.
Její návraty ke kořenům člověka, pradávným znalostem v soužití s přírodou, nyní zpracovala do své poslední knihy s názvem ROK VE SVATOJÁNU. Graficky poutavě "zabalená" kniha nese podtitul "o zahradě, bylinách, rituálech a dobrém jídle". Jak dostála svému názvu se dozvíte v následujícím článku.

Pokud víme, že se děje něco nepatřičného a nemáme ani tu nejmenší možnost s tím cokoliv udělat, jedná se o navýsost nevítaný pocit. Prázdnota. Zmatek. Rozhořčení. Tyto tři emoce se v patnáctiletém Harrym Potterovi s měnící se intenzitou střídají jak na běžícím pásu, a ať se pokouší sebevíc, nikde se nenachází cokoliv (nebo kdokoliv), kdo by mu pomohl složitou změť svých pocitů rozmotat. Tohoto chlapce, který zůstal naživu, totiž letos zastihly dosud ty vůbec nejhorší letní prázdniny a bezmoc, která ho zaplavuje a nemůže se jí jakkoliv zbavit, ho sžírá a budí v něm jen ty nejnegativnější sklony.