Kdybychom se vydali po stopách kávových zrn, museli bychom nejprve přistát u břehu Rudého moře v jemenském přístavu Al-Mucha (odtud také jméno kávy Moka), kde se káva poprvé začala pěstovat na plantážích. Původ kávovníku je však v Etiopii, odkud se rozšířil na blízký východ pomocí islámských poutníků. Později se káva začala pěstovat v Indonésii, Egyptě, v brazilském Sao Paulu a odtud se káva dostala do Mexika, Kolumbie, Evropy, Vietnamu a zpět do východní Afriky.

V 16. století byly otevřeny v Istanbulu první kavárny, následovaly Benátky, Anglie, Vídeň, Francie, atd. První kavárnu v Praze roku 1714 otevřel Armén z Damašku Gorgo Hatalláh ad Dimaškí. Kavárny byly považovány za místo společenského a kulturního dění. Scházela se zde vyšší šlechta, filozofové, literáti, diplomaté i obyčejní lidé. Dodnes v kavárnách uskutečňujeme své sny, míváme první milostné schůzky, příjemně klevetíme s přáteli nebo se nad šálkem kávy snažíme jen na chvilku zapomenout na okolní shon a povinnosti všedního dne. Denně si mnoho z nás dopřává rituál ranní kávy, kdy nás do nového dne pomalu probouzí vůně kofeinu linoucí se z horkého hrnku a jemně nám rozlepuje oční víčka.

Pití kávy (neboli Kahweh) se v mnoha zemích stalo denním zvykem a tradicí, která bortí jazykové bariéry a kulturní rozdíly. Je to vlastně multikulturní nápoj opředený mnoha legendami a obdařený pozitivními vlastnostmi podobně jako čaj.

I čaj má svou historii, zpočátku ne příliš jasnou, ale o to více bohatší. A podobně jako káva i čaj je oblíbenou tekutinou, která si svými povzbudivými účinky, podmanivou chutí a jemnou vůní získala mnoho příznivců.

Původ čajové kultury nacházíme v Číně, odkud se později rozšířil do Japonska. Obě země mají odlišná „pravidla“ čajových rituálů, různorodé chápání poselství čaje i jiné druhy oblíbených čajů.

Čínské umění čaje spočívá především v dokonalých znalostech čaje, v jeho pěstování, sklizni, zpracování a v samotné konzumaci. V Číně nedošlo k vytvoření pevně daného čajového rituálu jako v Japonsku. Přesto jistý podobně definovaný soubor pravidel čínského čajového rituálu existuje, jmenuje se kung-fu-čcha a je to zvláštní způsob přípravy čaje pocházející z 16. století z dynastie Ming. Používá se při něm velmi malá čajová souprava nejčastěji z oblasti yixing. Základním principem je série opakovaného spařování nálevů velmi kvalitního čaje.

V japonské čajové tradici existují dva způsoby uchopení čajové kultury, jeden ji chápe jako estetickou a formální stránku a druhý jako stránku spirituální. S čajovým obřadem jsou spojovány čtyři základní hodnoty, wa (harmonie), kei (úcta), sei (čistota) a džaku (klid). Čajový obřad trvá zpravidla čtyři hodiny, účastní se jej méně než pět hostů a koná se ve speciálních čajových místnostech. Má přesně daná pravidla, která však připouštějí jistou míru improvizace.

V Japonsku je čaj spjat s duchovním, estetickým, etickým a filozofickým posláním. Náplní čajového obřadu je především sepjetí člověka s esteticko-spirituální dimenzí jeho života. Naproti tomu Číňané považují čaj za symbol pospolitosti, je pro ně nejzákladnější součástí pohostinnosti a zdvořilosti. Popíjení čaje je pro ně sdílení společného okamžiku, je to společenský akt, který má sociální a relaxační funkci.
Ať tak či onak, je dobře, že i v našich luzích a hájích nalezneme kvalitní výběr čajů, čajové keramiky, náčiní i čajoven. I my tak můžeme okusit chuť dalekých čajových plantáží a ponořit se do magického okamžiku čajového rituálu a alespoň na okamžik zapomenout na ne vždy vábnou hmotu čehosi v průsvitných sáčcích. A možná si i spolu s čajem vychutnat poezii Konstantina Biebla nebo jiného podobně jímavého básníka.

^{foto: http://www.certnakoze.cz}