Roman Cílek, autor nové knihy „Olga Hepnarová - zabíjela, protože neuměla žít“, pátrá po příčině tohoto hrůzného činu. Ten, kdo se podobnými případy zabývá, si jako jednu z prvních myšlenek klade otázku: Má tento čin prapůvod už v raném věku života?

Začíná to všechno v dětství?
Podle pozdějších výslechů Olgy Hepnarové, které se odehrály po onom činu, se dozvídáme, že její dětství nepředstavovalo bezstarostnou část života, dokonce ani průměrné období s občasnými zákazy a tresty. Těch se odehrálo naopak dost. Otec a babičky ji prý bili, u nikoho neměla Olga zastání a jak to u outsiderů bývá, ve škole se stávala terčem posměchu od spolužáků i učitelů. Ať už si to školou povinná dívka přebrala jakkoli, tak i běžně na ulici prý potkávala nepříjemné lidi stejného charakteru, jaké znala z domova a ze školy. To v ní postupně vypěstovalo vymykající se osobnost, která ještě více dráždila své okolí, které jí dávalo najevo, že se odlišuje a tím pádem v ní pěstovalo nenávist a cynismus a dohnalo ji i k pokusu o sebevraždu a následné hospitalizaci v Dětské psychiatrické léčebně na Táborsku. Později, v šestnácti letech, se začaly objevovat první náznaky toho, co se svým životem provede. „Já nenávidím lidi…“ – tak vypadal její pohled na svět. A co s tím? Hepnarová si vytyčila tři body, které by mohly být zásadním okamžikem jejího života:

1. pomsta,
2. jít společnosti z cesty (pobyt někde mimo),
3. sebevražda.

Když Hepnarová dosáhla plnoletosti, chtěla hlavně odejít z domova. Její snahy postavit se na vlastní nohy ale narážely. Pracovala v jednom podniku v Chebu, kde opět cítila, že všichni brojí proti ní. Její špatná pracovní morálka ukončila pracovní poměr a Olga vystřídala další místa. Odcházela buď z vlastní vůle, anebo ji opět vyhodili.

První vítězství? Řidičák!
Po pracovních eskapádách se Olga vrátila domů do Prahy, kde ji podle jejích slov přijali celkem dobře. Tehdy jí matka nabídla, ať si Olga udělá řidičský průkaz. To se jí zalíbilo, protože ji řízení už dlouho lákalo a i když se obávala zkoušek, udělala je napoprvé a jak sama přiznala, považovala to za jeden z mála úspěchů svého života. Možná ani tehdy sama netušila, jak tento sukces sama využije k tragédii vlastní (i když ona to tak asi nevnímala) i mnoha jiných lidí. Její špatný duševní stav později i nadále prohlubovaly konflikty v kolektivu, které vyústily v trestné činy, kdy málem zabila i svoji sestru a také v následný útok na zastávku na Strossmayerově náměstí 10. července 1973. Všechno Hepnarová okomentovala v pozdějších výsleších cynismem sobě vlastním: „Já svou vinu doznávám – došly mi nadlidské síly. Přiznáte svoji vinu vy, lidé?“

Kniha „Olga Hepnarová - zabíjela, protože neuměla žít“ se snaží poodhalit duševní stav známé vražedkyně a pátrá po podnětu jejího činu. Svazek vychází především z událostí poté. Poté, co se rozběhlo soudní řízení, odehrály se výslechy nejen obžalované, ale i svědků jejího života, publikace také nabízí korespondenční materiály, které Hepnarová vedla a nastiňuje mezní situace, které „hlavní aktérka“ zažila. Mozaika těchto pramenů pak nabízí poutavý svazek, který nabídne nejen čtenáři zajímajícímu se o tuto událost důkladný vhled do tohoto případu formou využití pestrého spektra zdrojů. A jestli vám v nástinu obsahu knihy chyběla zmínka o nějaké love story? Najdete ji tam. Dokonce, pokud jste si opatřili první verzi této knihy z roku 2001, v nové publikaci se dozvíte více, protože po prvním vydání se přihlásil Romanu Cílkovi muž, se kterým se Hepnarová stýkala a poskytl autorovi některé materiály a své výpovědi. Tento vztah byl svým způsobem asi nejbližší, což je paradox, protože Hepnarová inklinovala intimně spíše k ženám. Možná, že jeho podstatu rozklíčujete sami v nové knize, kterou vydalo Nakladatelství XYZ.

^{Roman Cílek: Olga Hepnarová - zabíjela, protože neuměla žít
Nakladatelství XYZ, Praha, 2010}