Jdu pomalu cestičkou mezi lány žlutého obilí. Těžké klasy se kloní a vlní ve větru. Neodolám, vztáhnu ruku mezi klasy a to těžké zlato protéká mezi prsty. Je to jakoby mě hladila matička země a tiše mi vyprávěla o všech krásách světa. Jdu pomalu, jen tak co noha nohu mine a vnímám kolem sebe tu krásu, která navozuje pocit štěstí a lásky k domovu, k místu, kde jsem se narodila a žila. Nikde ani živáčka, jen já, klasy zlata, vítr ve vlasech a sluneční paprsky na tváři. Slunce mne hladí a líbá na unavené čelo, které jakoby se bálo, že kouzlo pomine. Ticho jen sem tam naruší ptačí zpěv. Zpívají si pro radost a já mám pocit, jakoby mne učili žít a radovat se jen tak. Prostě jen tak. Mám před sebou jediný kopec v celém širokém okolí, a tak stáčím své kroky ke kulaté homoli, která mne zve na svůj vrcholek. Stojím na samém úpatí a něžné, bílé břízky mě hladí a šeptají své pozvání. Pojď dál, stoupej výš, a potom uvidíš, co krásy na tebe čeká, až se sama příroda leká, aby té krásy a lásky na tebe nebylo příliš. Jdu dál, stoupám výše, teplo větru na mne dýše svůj voňavý dech a já potlačím vzdech a pomalu jdu až k vrcholu. Větve břízek se přede mnou rozevřou a já stojím před loukou posetou květinami, které mne zvou k tanci. Zouvám si botky a jen tak bosky běhám a tančím po louce, doprovází mne zpěv ptáků a šumění větví. Pak bez dechu klesám do náruče louky, abych si odpočinula. Moje ruku sklouzne podél těla a najednou ji chladí voda. Matka příroda mě zavedla až ke své studánce, co se na slunci třpytí jako rybí šupina. Tak krásná, a přitom je v ní i temno, hloubka a tiché pozvaní na koupel v ní. Pojď za mnou, děvče, a smoč v mé vodě své ruce. Má voděnka tě osvěží a smutné srdce vyléčí. Nořím své ruce až po lokty do vody a nechávám se omývat její vodou. Je mi, jakoby mne pomalu uzdravovala a mně klesají víčka únavou, a tak klesám vedle ní a stočena do klubíčka spím a nechávám k sobě přijít ty nejkrásnější sny. Probudil mne až brzký ranní chlad, kdy je obloha ještě temná a miliardy hvězd se ubírají ke spánku, ještě mne jejich krása oslovila a potěšila. V těle mám sílu, že bych mohla skály lámat, a tak jsem se protáhla, usmála na svůj odraz ve studánce a rozbíhám se kopcem a lány obilí do nového, snad lepšího života.