Původně jsem na křest objemného úplného vydání Her a seminářů Divadla Járy Cimrmana ani neměla jít. Devátého června tomu bude právě rok, co jsem, společně s ostatními novináři a těmi, kteří si udělali čas, aby zavítali do tehdy k prasknutí naplněné kavárny pražského Paláce knih Luxor, spořádaně čekala, až se objeví. Během mého korzování v jediné průchozí uličce jsem se znenadání octla v blízkosti Zdeňka Svěráka, jemuž právě jakási paní cosi důležitě šeptala. „Cože?! Vždyť jsem mu to jasně říkal!“ Záhadu, pro mě tehdy legračně rozladěného spolustvořitele Járy Cimrmana, osvětlily následující okamžiky, když před nás pan Svěrák předstoupil, aby kolegu Smoljaka oficiálně omluvil. Ne snad, že by ten byl nedochvilný. Toho dne ale nedopatřením zaměnil název Luxor za Louvre, následkem čehož na nás marně čekal o pár ulic dále, v kavárně blízko Národní třídy.
 
Když po nějaké té chvíli dorazil, pronesl cosi ve smyslu: „Tady vidíte, že už to opravdu není, co bývalo.“ Namísto jakékoliv nespokojenosti však mohl stejně číst v našich tvářích pouze upřímnou radost. Byl to totiž ON a byl tady a s námi.
 
Masku rádoby nevrlého pána v letech, znechuceného „vlastní neschopností“, pan Smoljak nadobro odložil s prvním uděleným autogramem. Bylo hezké jej pozorovat. Rošťáckou jiskru v jeho očích při dotazování se mladé slečny, zdali by kromě autogramu nestála také o společné foto. Jeho radost z radosti druhých, kteří osobní setkání často využili k vyjádření upřímného obdivu či k poděkování za vše, co pro ně Ladislav Smoljak udělal. Za to, jak krásně zasáhl jejich vlastní život.

Také já se k tomuto vděčnému zástupu hrdě hlásím. Vždyť to byly právě hry DJC, které mě bavily, zároveň dodávaly optimismus v často nelehkých dobách vysokoškolských studií. V dobách, kdy jsme s kamarádkou Terezou, namísto televize, po nocích poslouchaly Dobytí severního pólu a poté rozebíraly, koho z našich dvou oblíbenců bychom raději, pakliže by byli „trošičku“ mladší, pojaly za manžela. Na jednu stranu k smíchu, na druhou hořká pravda, neboť s ochodem geniálního scénáristy, režiséra, skvělého herce umírá s dneškem v našich očích také jeden z těch mála opravdových mužů, mezi něž Ladislav Smoljak, minimálně podle nás, patřil. Takže když to říkám, myslím to vážně. Ano, bude se mi stýskat.
 


Páteční slunečné odpoledne. Ze země zvedám balík papírů určených k nakrmení tiskárny. Není nejlehčí. „Pane Lorenc, uvezu to?“, otáčím se na kolegyni v parafrázi Samoty u lesa. „Ne,“ vystřelí pohotově, aniž by odvrátila oči od monitoru. Jindy dojde na citace z Marečku, podejte mi pero a samozřejmě nezapomínáme ani na Rozpuštěný a vypuštěný, hlavně po zásobování firmy spoustou tajuplně vypadajících krabic. „Kachny, kachny, kachny.“ Cimrman prosycuje kancelář taktéž. Koho by to v ten slunný pátek vůbec napadlo? Génius Českého nebe se právě tam odebral. Po dlouhé nemoci v 78 letech, které by mu nikdo nehádal. Ve společnosti po něm zbude nezacelitelná mezera. Přesto mě jeden pocit hřeje na srdci: na sezónní celebrity se do roka zapomíná. Na pana Smoljaka ne. To by totiž Čech (a nikolivěk jen Karel Němec) musel vymazat třetinu paměti, vyházet půl běžně užívaných frází, pálit knihy s větší vervou než Koniáš a DVD považovat za nástroj ďáblův.
 


Od jisté doby miluji své časté cesty z Plzně do Prahy žlutými autobusy. Ten se rozjede, stewardka rozdá sluchátka tomu, kdo si o ně řekne a podá krátkou instruktáž. Sluchátka si beru jako jeden z mála a už s úsměvem zasouvám kolík od nich do voliče na boku sedadla. &Sumafuk je mi puštěný film. Na kanále pro audio, respektive mluvené slovo, si začínám potichu říkat slova už desítky let známá. Připadám si jak školák, který si z pilnosti opakuje, šplhoun, jenž svou paměť žene k dokonalosti a nespokojuje se jen s notoricky známými hláškami, ale baží si zopáknout i spojovací text známých kousků cimrmanologů, jimž Ladislav Smoljak se Zdeňkem Svěrákem bezesporu vévodí. A díky zvukovým a filmovým konzervám vévodit nepřestane. Jsem neskonale rád, že tato paměťová média existují.

foto: ceskatelevize.cz, ceskenoviny.cz