Okruh otázek zdaleka nemohl vyčerpat vše, čím Martina žije a co ji zajímá, přesto snad pomůže mnohým více pochopit důvody jejího osobního postoje k druhým, literatuře i dalším okolnostem, které ji ovlivnily.

Přemýšlím, proč se Martina rozhodla právě pro angažovanost v kultuře? A to především v literatuře a poezii zvlášť? Proč si nevybrala třeba kosmonautiku, potápění nebo chov pštrosů? Zřejmě by musela se svými ambicemi uspět i zde a to za podstatně výraznější honoráře, nemyslíš?

Já se nerozhodla, ono si to nějak vybralo mě. Poezie mě ale v mládí příliš nezajímala, vlastně jí nerozumím, ale snad mám v sobě jakýsi cit rozeznávat tu dobrou od horší. Kosmonautiku jsem si vybrat nemohla, neboť z výšek se mi dělá špatně, nesnáším ani jízdu na kolotoči a být nějakým teoretickým vědcem by nebylo nic pro mě. Na základní škole mi při kursu plavání zhnusili vodu, nesnáším potápění, takže ani v tomto směru bych neuspěla. K velkým opeřencům cítím respekt a při mé smůle by mě kopli hned první den. Když už nějakou zvířenu tak hlodavce, nebo králíky. Rovněž miluju daňky, muflony a jeleny.
Samozřejmě dát se na něco jiného než na literaturu, tak bych byla finančně zajištěná, to asi ano.


Proč volíš k vlastnímu tvůrčímu vyjádření pouze psaný projev. Nezvládla bys něco vyjádřit třeba i formou plakátu, obrazu či vytesáním do kamene?

Já nejsem vůbec nijak nadaná. V dětství jsem ráda malovala. Chodila jsem na kursy kreslení. Za linoryt, ta technika mě bavila, jsem dostala dokonce první cenu v soutěži Děti, mír a umění. Neostýchám se to říct hlavně kvůli tomu, že stále ještě mezi námi běhají nositelé cen Klementů Gottwaldů a bývalí estébáci, tak co bych se styděla za to, že mi jako dítku z politicky nespolehlivé rodiny zavěsili komunističtí soudruzi cenu. Třeba se časem k malování pro vlastní potěšení vrátím, ale zatím mi k tomu chybí impuls.


Jak moc věříš na schopnost a sílu médií ovlivnit nějaké hodně diskutabilní a problémové téma? Nemyslíš si, že se úloha médií, TV, novinářů poněkud zveličuje a přeceňuje?

Média dnes obrovsky manipulují s lidmi. Toto ovlivňování probíhalo už za komunismu a národ je vycvičený. Vadí mi ale, že často  mlží fakta a řada novinářů, byť s diplomem z fakulty žurnalistiky, neumí ani česky. Raděj sáhnou po anglickém slovíčku, než by hledali český výraz. Myslím si, že se jejich úloha určitě zveličuje. Jinak by pseudomoudrý Michal Kubal nedostal novinářskou cenu (Trilobita). Neříkám, že dělat zpravodaje během války v Iráku je nějaký med, ale zajímalo by mě, jak se tam takový nevyzrálý a vlastně povrchní chlapík vůbec dostal. Stačilo mi, když jsem ho viděla v Krásných ztrátách Michala Prokopa. Předtím jsem znala tu bublinu, která mu vytvořila nad hlavou auru, ale díky Prokopovi jsem pochopila, jak se věci mají opravdu. Ale média z něj vyrobila hrdinu. Myslím si, že každý člověk by měl brát podstatu informace a nedělat z novinářů bezchybná božstva.


A co soudíš o současných autorech, kteří se však již za života stali klasiky? Sluší se ještě pochybovat o kvalitě jejich spisování anebo je spíše vhodnější při setkání s takovým básnickým či spisovatelským stegosaurem vyseknout velepečlivě přehlubokou úklonu, při níž se špička nosu téměř dotýká tkaniček bot?

Já nevím, které autory myslíš. Viewegha nečtu a vlastně většinu beletristů nečtu. Nikomu vysekávat poklonu nepotřebuji. Každý má jiný vkus a každý si coby čtenář hledá v literatuře svou oblíbenou oblast. Navíc  literární klasiku dnes vytváří spíše zase média a také peníze. K tomu se všichni zaměří na jednoho autora a knihu a vynáší ji do nebes, jako by tu nebylo nic jiného. Vůči jiným knižně vydávaným autorům je to každopádně nefér.
Jediné, co mi stojí za útratu jsou knihy typu - Božena Němcová a Zaháň aj., což zase většina lidí nečte. Příběh si můžeš vymyslet jakýkoliv, ale poskládat zajímavě fakta, holá fakta a pátrat po nich je umění, které oceňuji.

Jestli se před nějakými klasiky hluboce skláním, tak jsou to ti, kteří v neskutečně tvrdých existenčních podmínkách, dokázali vytvořit zajímavé a krásné věci, jež se vydávají a čtou dodnes. Takže ať je to jak chce, budu si vždycky vážit lidí jako J. K. Tyl, K. H. Mácha, Vítězslav Hálek, Božena Němcová, Karolína Světlá aj. Ti dali základ současné české literatuře, bez nich by nebylo nic. I když ani Světlá, ani Hálek nezemřeli v bídě. Jde spíš o to, že tehdy byl život mnohem těžší kvůli práci v domácnosti a jiným povinnostem, nehledě na to, že psali ručně, a tak je člověk musí obdivovat rovněž za tu nezdolnou píli a výdrž.

Kde hledáš inspiraci? V přírodě? V hospodě? V autobiografických prožitcích, rodinných peripetiích či pouze rozvíjíš obrazy své vlastní fantazie?

Mám ráda hvozdy rodné Vysočiny. Tam je krásně, ale nejsem typ autora spjatého s přírodou, nejsem vázaná k hmotným věcem, tedy ani k půdě. V hospodě si můžeš vyslechnout pár příběhů, stejně tak v rodině, ale nejvíc inspirace sbírám na ulici, u doktora v čekárně, kdekoliv, já jsem totiž takový pozorovatel. Pozoruju, třídím, zapojuju fantazii a třeba pak i píšu. Nic není úplně autobiografické, ani naopak vymyšlené. Ale každý příběh se skládá z  tisíce jiných.

A nakolik si myslíš, že by literatura měla kopírovat realitu?

Jsou žánry, které se pohybují vyloženě ve snových sférách, i takovou tvorbu potřebujeme, ale také potřebujeme reflexi vlastního života, kterou literatura právě oním obvykle přikrášleným způsobem nabízí. Člověka potěší, když vlastní potíže objeví v knize a vidí, jak je řeší hrdina. Tím navíc může alespoň na chvíli získat pocit, že nezápasí s něčím takovým sám. Všimni si, že média nabízí tři typy lidí – absolutní pohodáře, výjimečné šťastlivce a totální průšviháře či depresátory. Pohodář ti bude vyprávět, že mu všechno vychází díky náhodě, že on se nikam nehoní, je v klídečku a všichni se můžou kvůli němu přetrhnout. Výjimečný šťastlivec je bezproblémové sluníčko, které o potížích nemluví, protože je řeší s úsměvem a navíc se ze všeho nakonec vyseká. Průšvihář a depresátor je opak těch dvou předchozích, lepí se na něj skandály, dělá tzv. jednu blbost za druhou, utápí se v problémech.

A co na to obyčejný čtenář, člověk, který osm hodin maká v Kolbence… Ten si řekne, že je špatný, když neumí být pohodář, nebo sluníčko a nad tím třetím případem se mu chce slzet, protože si zase říká –  mé problémy jsou malicherné. Takový člověk ale potřebuje někde najít hrdiny, kteří prožívají to, co on. A proto by tu měla existovat literatura kopírující i jeho realitu a ne jen záchvaty pozérů. Bohužel ale třeba právě současné moderní drama, tzv. cool dramatika, která je údajně ze života, přesně mluví o extrémech a ne o tom, co je normálnímu a slušnému člověku blízké. Ta se podle mě naprosto vzdaluje divákovi. No možná pár pubescentů dojme a intelektuály nažhaví k nesmyslným debatám, ale jinak je to o ničem.

Jak snáší manžel a zbytek rodiny tvé akční jednání a touhu po seberealizaci?

Psaní mě baví, bohužel. Akční jsem i nejsem. Teď vlastně skoro vůbec, kromě toho že občas ťukám v posteli články, abych se z toho nezbláznila.
Manžel by měl možná na jednu stranu doma rád něco jako puťku, protože takové typy jsou naprosto neproblematické, ale vzal si mě i se psaním a moc dobře věděl, do čeho jde. Já jsem ale přesvědčená, že by měl mít člověk nějakou zálibu, pokud samozřejmě nemá děti. Bezdětné ženy a dívky bez zálib jsou jako prázdné nádoby, mají jen práci, kamarádky a aerobic pro dokonalou postavu, nebo jsou to naopak  realizátorky domácnosti, které považují za ctnost komínky ve skříni.
Moje rodina mě sleduje celkem z povzdálí. Prostě vzhledem k tomu, že já se chovám v běžném životě normálně a nijak dramaticky to neprožívám, nenutím k tomu ani své okolí. A dokonce řada lidí, ani neví, že píšu. Nic ode mě nečetli a já jim ani nic nenutím. Tak to totiž má být a je to v pořádku. Já se dokonce při konfrontaci tváří v tvář i stydím, nerada mluvím o svých textech, to je stejně určitý duševní striptýz, články mě tak neberou, ale povídky ty ano.

Myslíš, že při vystoupeních v klubech jde v tvém případě spíše o literární herectví nebo hranou literaturu? Zní to podobně, ale není to totéž.

Nejde ani o jedno, protože jsem se k tomu dostala jak slepý k houslím. Nejsem exhibicionista a dokonce mi to nedělá dobře vystupovat na veřejnosti.

Jaký je tvůj názor na obrozeneckou literaturu, neprávem opomíjenou..a díky tobě i pro mne znovu objevenou. Čím si tato odnož českého písemnictví zasloužila tvoji pozornost? Který z obrozenců ti nejvíc přirostl k srdci? Proč bys nám ostatním ( méně znalým) doporučila vracet se např. k Vrchlickému, Havlíčkovi, Čechovi?

Obrozenci jsou pro mě zajímaví i jako lidé, protože to byli umělci duše i života. Měli v sobě obrovskou sílu. Takový Tyl byl neuvěřitelně činorodý, co všechno stihl a za jakých podmínek. Někdy tvrdím, že to byl takový český Shakespeare, byť řada jeho her dnes diváky neoslovuje. Nejblíže mi je asi generace Májovců, i když se přiznám, že Heyduka jsem zatím ani nečetla. Pro mě je jedním z vrcholů české povídky třeba Poldík Rumař od Hálka,což by dneska nikdo snad ani tak dobře nenapsal. Přijde mi, že ti autoři dělali poctivou literaturu, nehráli si na umění, ale šlo jim to od srdce, ale protože měli talent, tak produkovali kvalitní díla. V dnešním světě postrádám zápal pro věc, pro původní českou literaturu a upřímný zájem o českou kulturu a společnost.


Jak vnímáš současné novotvary v českém jazyce a jejich husté zneužívání v oblasti politiky, ale i publicistiky např. výrazy klientelismus, flexibilní gesce, politická negociace apod.? Domníváš se, že by bylo vhodnější z důvodu srozumitelnosti spíše je nahradit českými ekvivalenty?

Přiznám se, že už přestávám některým publicistům a moderátorům rozumět. Určitě máme české výrazy, ale většina lidí používá ony novotvary proto, aby vypadali, jako že znají cizí slova a jsou tím pádem  vlastně inteligentní. Komunikace přeci ale spočívá v porozumění a dorozumění.

Tvá umělecká tvorba uvedla tvůj život v řád anebo spíše v chaos (či stálou improvizaci).

Nejsem typ člověka, který plánuje, já prostě jen tvořím. Plánuji jen s největší nechutí a jen když musím. Hodně let jsem prožila v takovém oparu zábavy, koncertů a oslav. Bavil mě noční život. Tím pádem jsem toho méně napsala a udělala. Jinak nemám ani ráda nějaký řád, on je moc uklidňující. Nemám ráda stereotypy, tudíž každá změna je vítaná.

Chtěla by ses věnovat umělecké činnosti profesionálně za předpokladu, že by o plody tvé duševní práce byl zájem? Slevila bys ze svých uměleckých ambic a hranic za předpokladu, že by si komerční sféra žádala snížení jejich kvality až k hranici kýče?

Podle mého názoru je dar, když se můžeš živit něčím, co tě baví a zajímá. To je obrovská životní výhra. Vždycky za něco zaplatíš. Nevím, kde je hranice kvality a kýče, spousta věcí balancuje mezi tím. Já to neřeším. Neumím definovat umění, ani kýč. Nejsem intelektuálka, vidím věci víc živelně a prožívám je. Mám svoje slabosti a klidně si sednu v hospodě mezi lidi a bavím se o úplně obyčejných věcech. Nevyhledávám debaty o ničem, byť se v nich řeší důležité filosofické problémy.

Píšeš někdy z donucení, protože jsi něco slíbila?

Už jsem několikrát musela napsat něco, protože jsem to slíbila, ale to je normální u každé činnosti.


S tím souhlasím a děkuji za rozhovor.



Zdroj fotografií: archiv autorky, fotografovala Jitka Splítková