Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je čtvrtek 12.12.2019, svátek má Simona 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12781
Komentářů: 11044


Měření



Styky s Jorikou (ze stejnojmenného příběhu)

26.07.2010   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Nelehké styky s mladými agentkami nejsou jen doménou zahraničních špionážních románů.

"Jorika? Jaks na to přišel?" odložila přísně sklenici a otočila se ke mně zády. Úplně samozřejmě mi najednou tykala (anebo se mi to jenom zdálo?)
"Je to z písničky. Přece ji znáš," polkl jsem. "Přece ji znáš, ne?" zopakoval jsem.
"A proč bych měla?"
"Každý… tu písničku zná."
"Možná každý tady v muzeu."
"Ne, každý napříč generacemi."
Jorika ale zavrtěla hlavou. Pravda, šlo o čtyřicet let starou písničku Petra Hapky a Zdeňka Rytíře, kteří si navíc mistrně hlídají práva, takže na internetu po ní neštěkne pes a v rádiu se kupodivu taky nehraje a koneckonců, jeden můj kamarád ji označuje i za kýč… Možná má kamarád pravdu, nevím, ale jak by na tom mohlo záležet? Ta písnička zkrátka vznikla, když mi bylo šest let a pohyboval jsem se zrovna mezi mateřskou školkou a první třídou, a tenkrát se hrála. Slýchal jsem tu písničku se soby zapřaženými do saní pravidelně, ale pak se hrát zvolna přestávala (asi jako láska někdy odchází), až s ní přestali úplně. Škoda. Je hezká - jako Jorika – a já na tu písničku zapomněl. Na léta.
Jak jsem ale jenom mohl na Píseň pro Joriku zapomenout, když i ten Thomas Tracy neochutnával jen kávu, ale měl i písničku, a dokonce vlastní, kterou po chvílích skládal pro Lauru Luthyovou ve žlutých šatech?
A Tracy to zvládl. Já… Neumím bohužel noty - jako vertikální Petr Hapka - a neudržím vodorovně podnos, i tak ale miluji Joriku z muzea, o které byla známá písnička už tenkrát, i když to textař netuší.
Je sice pravda, že lidi taky občas věří, že tam Zdeněk Rytíř vlastně píše o holčičce, ale ta slova jsou tak nevinná, jako by je psal sám doktor Jekyll, tak je vlastně absolutně jedno, jestli je to o holčičce, o dívce nebo o mladé ženě na vdávání anebo o vdané Jorice Luthyové, když je to především písnička velké opuštěnosti.
Ale problém s tou skladbou existuje ještě jeden. Kdyby ji znovu nazpíval kdokoli jiný, zkazilo by se to. A když jí týž interpret nazpíval po letech (a ta verze se vyskytuje na internetu), zkazil to dokonce sám. Ale tenkrát, během prvého natáčení se něco muselo stát, anebo už předtím, a sice nevíme co, ale všimněte si, jak ji umí zpěvák podat bez jakéhokoli sentimentu, což se může vzhledem k obsahu může zdát k neuvěření. No, ale když jsem byl malý, děly se neuvěřitelnější věci…
******
Existuje okřídlená věta, kterou opakují muži mého typu manželům žen, do kterých se jim zamilovali, a zní: Neboj, ani bych se jí nedotkl, ale nepřipadá mi slušná k Jorice nebo jakékoli jiné ženě, protože jsem blázen, který Joriku políbil jen den poté, co ji přestal ignorovat, a který Kubovi říká spíš: Neboj, já bych se jí vždycky dotkl (a podržel ji), ale tím to klidně může skončit. Protože co se týká sexu, mohu si představovat třeba tu šéfovou.
Zvažoval jsem, zda tím vlastně nevytvářím Joričinu urážku, ale myslím, že ne. A sice nepochybuji ani v nejmenším, že je milování s Jorikou centrem tohoto vesmíru, taky je však jasné, že k centru musí vést nějaká cesta, tu jsem nevykonal a stěží vykonám, protože Jorika není sama, a bez cesty "styky" ztrácejí smysl, tak si v posteli pokaždé radši představím ženu, která mě pouze eroticky přitahuje, zatímco Jorika mě sice eroticky přitáhla jako magnetka (to jo), ale začal jsem ji milovat, čímž se tělesné akty propadly do pozadí sálu, a pokud tohle nechápete, tak já říkám, že jste nikdy nebyli opravdu zamilovaní.
******
Pořád se, jak vidíte, vší silou vracím k nějakým jiným ženám než Jorice, a když už to dělám, musím zmínit i to, že jsem si brzy zkusil představit i Joričinu matku (taky jinou ženu).
Stál jsem totiž před Jorikou a konstatoval, jak je hezká a že následkem toho nemohu nepomyslet i na…
Pojednou jsem si totiž uvědomil, že musí být Joričina matka v mém věku a že jsem s ní mohl klidně chodit do školky. Nyní se zrovna rozváděla, ale to s mou touhou ji poznat nesouviselo, a zeptal jsem se Joriky zvědavě: "Koho máte radši, mámu anebo tátu?"
Odpověděla (za "b"), a jak tam seděla, sklonila tvář a její vlasy se posunuly směrem ke mně asi tak o devět milimetrů a polovina Joričiny vsi prý byla pro jejich zesvětlení a polovina proti. "Sám bych tu barvu neměnil," ujistil jsem už předtím Joriku bohorovně. "Vidím to sám na sobě. Jdu, jde blondýna, skoro automaticky se otočím."
"Ale to přece má každý chlap nastaveno jinak," namítla krásná servírka.
"Nesmysl, je to pravidlo. Platí, a funguje i za polárním kruhem. Zapřahají s tím soby do saní, ale pravda, je to i záhada." Jedna z těch, kvůli kterým možná stojí za to žít, pomyslil jsem si. Z těch, které nebudou nikdy rozluštěny, ani Erichem, a vnímal jsem posečenou trávu před muzeem i macešky a růže a Joričina tygra a to, jak tygr putuje z Joriky do mne a zase zpátky k Jorice a k jejímu srdci, a přece jsem si znovu zkusil představit i Joričinu maminku. Tak ještě jeden pokus. A povídám: "Vlastně si neumím přestavit, jak budete krásná v osmadvaceti, když už teď je to takové."
"A jaké?"
"Takové," podržel jsem dlaň svisle ve vzduchu.
A Jorika Luthyová z kavárny se optala: "A proč zrovna v osmadvaceti?"
"Nevíte, že se říká, že žena je nejhezčí mezi osmadvaceti a třiceti?"
"Ne nejhezčí. Nejzralejší."
"To je stejné."
Na půl vteřiny zaváhala. "Pro každého... asi ne."
"Pro mě jo." Ale tím jsem asi mezi řádky naznačoval, že mi není dost zralá, a zhrozil jsem se! To jsem si to polepil, jak to honem napravit? Jak? A zase jsem si představil Joričinu matku (on s tím měl trable už Tracy), i když ji naprosto neznám, nicméně jsem i tušil, jak to chodí. A jak? Muž toužívá poznat i matku (a chtěl by s ní snad i spát), ale pak ji pozná, a je to tchýně. Není tím řečeno vše?
"Ano, ale co výjimky?" zeptala se skoro dokonalá Jorika. "A co ty výjimky, Lorenci?"
Nemluvme o tom, Joriko, odpověděl bych nejradši. Nemluvme o tom, já vás miluji! A vaše matka by mě mohla maximálně silně eroticky přitahovat, ale nemá tygra.
Jakého tygra, pořád? ptala by se logicky Jorika.
Jakého tygra? No, existuje přece povídka od Saroyana Tracyho tygr, v které měl tygra jistý Thomas Tracy, řekl bych Jorice. Tedy, i když to byl vlastně černý panter.
A Jorika: Černý panter? Tak tygr nebo panter?
Ale to máte jedno, Joriko.
"Jedno? Ne, není to jedno! Tak tygr anebo panter?" trvala na svém a její slova se zničehonic ocitla v uvozovkách.
"Nezáleží na tom, Joriko, protože to je stejné, ale podle mého skromného názoru si William Saroyan při psaní bezděky vzpomněl na starý horor Kočičí lidé, a ten ho inspiroval."
"A je to dobrý film?" zeptala se Jorika z koutku od laptopu.
"Neviděl jsem ho, ale jsou prý dvě verze. Stará a nová, asi jako vaše matky a vy, a mimochodem, viděla jste už film Hanebný pancharti?"
"Ano, to se mi moc líbilo," konstatovala k mé úlevě Jorika.
"Mně taky. Je to dobrý film, udělal ho umělec a dá se to vysvětlovat více způsoby. Třeba… Napadlo vás, Joriko, že po tom úderu čelem Landovi.., už možná divák sleduje jenom zbožné přání a sen umírajícího hrdiny? Chodil jsem na ten film znovu a znovu, sám, a pamatujete si scénu, ve které se Šošana ve svém pařížském kině líčí do boje za zvuků písničky Davida Bowie? Tak ta skladba je právě z Kočičích lidí. Ale z nové verze." Tak a podobně jsme si povídali a manželství je možná, jak říkal Robert Louis Stevenson, dlouhá konverzace přerušovaná hádkami, ale není takovou konverzací i život? Na to je jediná odpověď. Jak pro koho.
******
V životě existují herci a diváci, ale taky diváci hrají. Jsou nuceni, vždyť jinak nelze přežít. Nicméně i diváci se života chtě nechtě zúčastňují, i když jaksi méně, a místo žití se kupř. koukají na televizi (Andy Warhol), malují (Dalí), tepou ušním kladívkem verše (Edgar Allan Poe), píší (Robert Louis Stevenson, ale to není dobrý příklad, protože dokázal žít a pro vyvolenou objel půl světa) nebo skládají hudbu (Petr Hapka).
Ani posledně jmenovaný ale nebude ideálním příkladem muže, který si život kompenzuje tvorbou, na to má asi už příliš dětí. Ale ať je tomu jakkoli, před čtyřiceti lety složil Petr Jorice písničku a je fakt, že Jorika z muzea to tenkrát ještě nevěděla, protože ani nežila, ale Píseň pro Joriku stejně vznikla pro Joriku Luthyovou z muzejní kavárny a i kdybych měl už navždycky zůstat jenom nezúčastněným divákem Joričina života, anebo ani jím ne, o té písničce jsem Jorice pověděl hned, když jsme se po čtrnácti dnech od polibku poprvé uviděli.
Proč až po dlouhých čtrnácti dnech? No, možná jsem zatím psal tenhle příběh a možná mi dal práci, i když je podle vás o ničem, možná mi dali v práci volno a možná jsem se prostě bál vrátit do kavárny, protože jsem Joriku sice políbil, ale to poslední, co jsem si pamatoval, bylo Joričino slovní usměrnění "Na tvář!" A víc jsem si nepamatoval nic, jako bych omdlel, a v nějakém obyčejném románu by teď bylo popsáno, jak jsem se bál, že jsem snad Joriku při tom polibku ohmatával a budu tedy u ní mít konec, ale… tohle je jedinečný a neobyčejný Joričin román, tak tu tlachy nevedu a jistě, polibek jsem sice nepamatoval (a jenom cestu k němu), ale taky jsem věděl, že se jednalo o decentní dotek a o nic víc, a byl si jistý, že pokud by mě tenkrát Jorika sebeméně odstrčila, věděl bych o tom. Kdepak. Okno mám právě díky tomu, že to neudělala a...
A co dál, jsem nevěděl.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2561 s