Byl jeden hraběcí synek, prvorozený dědic veškerého rodového jmění. Žil s rodiči a sourozenci v nádherném středověkém hradě. Rodiče ho milovali, ze všemi dětmi si hráli v hradních chodbách a mladý pán miloval procházky v nedaleké oboře. Ne, nevyprávím pohádku, ani legendu z hlubokého středověku. Ale přesně takhle mohu začít.

Dál ovšem příběh pokračuje poněkud méně poeticky. Onen „hraběcí synek“ se totiž nenarodil v dobách mocných zemských aristokratů, ale v roce 1923. Takže to, co ho čeká, nebudou rodové výsady, důležitá diplomatické jednání, vysoké zemské funkce, účast v bitvách a rozšiřování rodového majetku. &Slechtický stav byl fakticky zrušen ještě před jeho narozením zákonem z roku 1918. Do života mu navíc postupně vstoupí události, jako je vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, druhá světová válka, pražské povstání, vítězný únor a rovněž čtyřicet let komunistického režimu, jenž se s existencí lidí se silnými rodinnými vazbami, hrdostí na své předky a minulost, majetkem děděným z generace na generaci, neuměl a nechtěl smířit. Prožije, ale i pražské jaro a nakonec rok 1989. S tím vším, ale půjdou ruku v ruce politický nátlak, zabavení majetku, věznění, emigrace i následná restituce. Při čtení si zkrátka učiníte představu o tom, co v těchto časem znamenalo mít německy znějící jméno, šlechtický titul i vlastní názor a přesvědčení.

Kniha sice není striktně odbornou historickou prací, ale autor se zabýval jak materiály rodinného archivu Sternbergů, tak Muzea hl. města Prahy. Navíc pokud jde o problematiku šlechtických rodů v naší zemi, není nováček. Kniha se logicky dotkla i osudu několika dalších členů příbuzenstva, přičemž na mě osobně zapůsobilo zejména, to co prožívali Zdeňkovi rodiče. Závěrečná část je přímým rozhovorem se Zdeňkem Sternbergem, vedeným v soukromých prostorách rodiny na hradě „Českém &Sternberku“.

Výsledkem je příběh, který se čte lehce, byť místy s těžkým srdcem. Jeho přínos zdaleka nespočívá jen v oživení osudu jednoho člověk nebo minulosti. Nutno podotknout, že zcela nedávné a o to mnohdy společností přehlížené. Čtenář dostane šanci si uvědomit, že je vždy tím, kým se cítí být. Ona „modrá krev“ znamená především rodinou a společenskou soudržnost. Je o tradicích, morálních hodnotách a pro mnohé z nás jistě i o velmi specifickém náhledu na realitu a odpovědnost vůči sobě, společnosti a vyššímu morálnímu principu, jímž pro mnoho aristokratů zcela tradičně zůstal Bůh. Na podobné vazby jsou zákony a nařízení povětšinou krátké a nejenom ony. Neboť ani, svého času, majestátně se nad vším třepetající „rudá vlajka“, symbol to „krve rozzlobených pracujících“, s existencí mnohem starších a barvitějších erbovních symbolů „krve modré“ nakonec nic nezmohla. Zřejmě to bude tím, že pokud si má symbol udržet svoji výmluvnost a sílu, nestačí ho jen vyvěsit na stožár, vylepit do všech oken a požehnat mu mocí vládní.

_{Vladimír Votýpka: Aristokrat, Život Zdeňka Sternberga
Nakladatelství Paseka Praha a Litomyšl 2010
Zdroj obrázků: http://www.zamky-hrady.cz/8/erby.htm};_{www.paseka.cz}