A v příštích okamžicích už přistáváte kdesi na americko-mexických hranicích a padouch Calvera se svými boys cválá v oblacích prachu, zahalen charakteristickou „latinou“, vybrat „desátky“ do další vsi na tom rozpáleném pomezí, kde znají jen jednu radost. Hudbu. Limbo rozdává omalovánky, pastelky a s benevolencí hodnou zkušených profíků nechává každého vybarvit obrázky dle vlastního uvážení. A že se při tom někdo i usmívá? Tím líp! Olé!

„Všichni už jsou v Mexiku,“ zpíval kdysi kovboj Michal Tučný, jenže kluci z Limba mají toulavé boty a tak za chvíli o dům dál. Mám tendenci jejich hudbu označit jako „world jazz“. Ale to svět ještě nezná. Tak se spokojím s tím, co mi k tomu řekl největší matador skupiny, trumpetník Franta Kučera. „Hele, vždyť je to jedno. Hlavně, že nás to baví, je to free a že to baví lidi, ne?“ „Jo, máš úplnou pravdu, Františku.“ Pojďme to rozklíčovat.

Začněme tempovým vřazením. U těch 11 skladeb alba najdeme leccos. Rytmy samby, afro shuffle, tohle je asi merenque, tady tango a růže ve rtech, dokonce i bolero, bez toho, aby jim byl přizpůsobený charakter kompozic, či improvizační jazyk. A sebeironie borců!

Slyším cinkání a větrný hukot otáčejících se modlitebních mlýnků kdesi v himalájských horách, pak zas jakési balkánské motivy, včetně věrné instrumentace, občas mám dojem, že stojím uprostřed zmatené Čečny a tamní rodák Taras Vološčuk se svými neokoukanými harmonickými postupy na kontrabasu, mi, mimoděk, aniž by o tom věděl, dává zapravdu. A když asijské apokalypsy mám už plné „brejle“, ocitám se zpět na českém dvoře, abych vyslechl téměř bizardní dialog klavíru (kde se tu najednou vzal) se saxofonem, ale hlavně pak naprosto bizardní verbální projev bicisty Miloše Dvořáčka, jenž se bojí označit zpěvem i on sám. Má pravdu, nejde o zpěv. Nejde ani o nějaký, ve světě identifikovaný, zavedený jazyk. Říhnutí je nejspíš citoslovce, ale o to fakt nejde. Zde posloucháme tah za náladou, jak říká kapelník a mimořádný saxofonista Pavel Hrubý. Jenže ten je pokaždé jiný a já mám dojem (jelikož řízená improvizace je hnacím motorem sestavy i jejím cílem) že rozjímám nad zaznamenaným originálem a příští koncert už bude nutně trochu jiný. Takovou cestou se mohou vydat jen dokonalí znalci svého nástroje, schopní svou autorskou invencí překvapit své okolí, zároveň se podřídit skupinovému soundu, jakémusi bodovému scénáři, jež je postaven přece jen do čela veškerého snažení. Živé hraní převyšuje studiovou nahrávku, to se zde ví, ale to nemusí platit pro posluchače, který je notoricky nezná. Ten z ní bude potěšen, určitě, jako já z každého dalšího provedení někde na pódiu.
_{Skupina Limbo: CD Kalimbo
Vydalo Amplion Records s.r.o.
titulka Pavel Hrubý i obal www.limbo-music.cz}