Zkuste vypustit Usaina Bolta na stovku a říct mu, že když je lepší, tak mu tam nastavíte pár vysokých plůtků překážkářů. Takové retardéry, aby se to trochu vyrovnalo. Bolt má pořešeno. Sbalí kufry a popojede o dům dál. Ale náš Pankrác? Cítil se jako ten hvězdný sprinter s gestem lukostřelce. Dnes ano. Dnes na něj nikdo nemá. Ani táta. O mámě nemluvě. Ale domů ještě nedošel. Urovnat myšlenky v hlavě a nepodělat se jako mnohokrát předtím. Přejít svůj Jordán. Řekněme si hned, že Pankrác se jmenoval ve skutečnosti Bonifác. Josef Bonifác, aby toho nebylo málo. Pankrác mu ale říkali všichni, občas i kantorky ve škole. Začala s tím, paradoxně, jeho vlastní babička. „Chlapče, ty rosteš pro Pankrác,“ stěžovala si ta sotva šedesátiletá seniorka často a kluk v tom měl hokej. A svěřil se kámošům ve škole. Nelitujme ho. Řekl si o to. Kantorky ho podezíraly, že schválně. „Tak blbej přece nemůže bejt,“ šacovala to jeho třídní. Bojovat s tím? Proč? Jiní dopadli hůř. Přezdívky? Svět sám pro sebe.

Teď se zastavil na kraji chodníku a než přešel ulici se rozhlédl. Nic nejelo. Ale to periferní vidění. Pod nohama silniční kanál. Sklopil k němu zrak, naklonil se a zkusmo vypustil slinu do škvíry v mřížce. Vyšlo to! Trefovat se do dírky, panečku, to je poslání. Do dírky kanálu! Pankrácovi bylo třináct. Do jaké jiné! Chtělo to ale sérii. Jen zkušení borci zvládnou své pokusy s jistotou, čas nečas. A jen borci sklidí pak uznání svého okolí, včetně Věrky z béčka. Jó, Věrka … Kdyby věděla, co ho dneska čeká. Asi by se načuřila. Co taky čekat od ženské. Maně ho napadlo, že jí to bude muset vysvětlit také. Ale, ať si trhne. Pankrácovo ego mělo už křídla. To nebylo samozřejmé ani náhodou. Pankrác se nadechl a pak neomylně zaskóroval mezi mříž už počtvrté. „Kdo nám chce povídat, že se to nesluší?“ vzpomněl si na jeden verš z tátovy básničky, kterou někde vyšťoural a jež měla asi zůstat před ním utajená. Kroky vedle sebe neslyšel. „Co tu vyvádíš?“ Máma. Měla být přece v práci. Nesnášel nespolehlivost. To táta je jiný formát. Ten když řekne večer v osm, přijde radši až druhý den. Matka ho raději zahnala přes ulici. Neprotestoval. Soustřeďoval se na svůj dnešní klíčový výstup. Na svůj majstrštyk. Přeříkával si repliky, jež musely přijít, aby si táty mohl vážit dál. Jde jen o to, nechat je po sobě stékat a otřepat se jako mokrý pes. A hele, je to tu.

„Tak co, mladej, jakej byl den?“ Tátův stereotyp koketoval s rituálem. Rituálem hodným nenávisti všech kluků po celé zemi.
„Ňákej, ňákej,“ byla obligátní replika a tak sem sní, ale pěkně vztekle. Fotřík dál tlačit nebude. Se svými rodičovskými zájmy nikdy nikoho neoslňoval. To se vědělo.
Připlulo ticho. Takové, že byl snad slyšet tlukot klukovského srdce. Pankrác nervózně chodil po kuchyni.
„Co je? Ty máš nervíky? Máš proč?“ reagoval pan otec.
„Teď! Josífku, jdi do toho,“ říkal si mlaďoch. Výhrůžně se rozkročil uprostřed cimry. „Končím s atletikou,“ řekl důrazně.
Táta si pohvizdoval a sedl si ke stolu. A maminka prošvihla ten moment, kdy měla nekompromisně prostírat a zavřít jim na chvíli huby, protože najezený mužský je tvárný materiál, který se dá celkem snadno ukonejšit a lze mu s úspěchem ubrat i kyslík. Pozdě.
Táta najednou vylítl od stolu: „Co to tu plácáš? Chceš po hubě hned, nebo až potom?“
„Končím s atletikou. Budu jezdit na prkně.“
„Mámo, já ho snad přerazím. Slyšíš to?
„Dejte pokoj. On to tak nemyslí,“ žehlila jako vždy mamka.
„Ale myslí,“ kul železo synáček. „Myslí a ví proč.“
„Ty blbe! Ty nevíš o čem mluvíš. Srovnej si to! Jak na prkně? Ty máš prkno?“
„Ty jsi mi ho koupil?“
Debata na úrovni.
„Chci jezdit na skejtu. Jezdí všichni.“
„Všichni ale neumí běhat. V tom je ten rozdíl.“
„Ty si na mě léčíš svoje mindráky. Nesplněné vlastní sny.“
„Ty jsi fakt někde upad. O čem to žvaníš. Já si svý sny splnil beze zbytku, mamlase.“ To byl asi fakt. Táta byl s atletikou v repre. A to se v krajském městě často nevidělo. Co často … To se nevidělo nikdy.
„Přestaň mě psychicky deptat,“ mlel si synek svou.
„Kdo tě deptá, ty zasrane. Odkud jsi přitáh tu hovadinu?“
„Přestaň mě psychicky tejrat. Je to trestný. Stačí jen zavolat.“
„Ááá. Pán přišel chytrej ze školy. Pána tam krmí totiž samý slepičky. No, to je paráda. Dej mi na ni číslo. Já ji vysvětlím tejrání, že si na ni tejden nesedne.“
„No tak! Kdo to má poslouchat?“ připomněla se matka.
Ale byla mimo. Udělala si to sama. V téhle trojce byla vždy nejtišší. Co mohla čekat?
„Ty blbečku, atletika je sport a ten tvůj skejt proti tomu jen zábava, chápeš to? Chápeš slovo uplatnění? A chápeš, jak ty jsi daleko?“ Synátor běhal s muži, oni ho brali a jeho tréninky dávno nebyly dětské. Ale měl by takové, kdyby otec nebyl v oddíle pečený, vařený?
„No, právě,“ řekl Pankrác, ale tentokrát spíš pro sebe.
Táta už byl zase za novinami.
Urážet, když chybí slova. Pankrác se před ním vyprsil: „Mám skejťácký srdce, rozumíš. A nenechám se už buzerovat.“
„Já krále Herodese,“ utrousil ten za novinami, pečlivě je složil, vstal a bez dalších slov jednu Pankrácovi natáhl.
„Okamžitě přestaňte,“ vletěla mezi ně máma, s nějakým kuchyňským kinžálem v ruce. „Přestaňte a začněte se bavit jako lidi. Nevidím jediný problém, proč se nedomluvit. Přece můžeš dělat atletiku jako sport a na skateboardu jezdit pro zábavu, ne?“ otočila se na synka. „Sám jsi byl v případě jeho věku proti specializaci, pamatuješ?“ to patřilo muži.
Chlapi se po sobě podívali. Ušklíbli se. Měla pravdu. Krucinál. Měla pravdu. Jako vždycky.

_{Titulka www.sodahead.com}