Jejich výběrový systém je na přesdržku sám o sobě. Odehrává se většinou někde v prostorách ZD&S. Několika samozvancům přestanou vyhovovat vzájemné pěstní souboje (pánové totiž najednou dozrají) a s tajným heslem „kdo, když ne my“ se postaví do čela jakési tlupy, na kterou se může nabalit až několik desítek jedinců. To společenství nemá stanovy a voleného šéfa. Vznikají samovolně a šéfem je ten, koho ostatní v tu chvíli uznávají. Pepík Bonifác, zvaný Pankrác, tyhle ambice neměl. Byl trochu jiný. Z domova ještě neutekl ani jednou a kamarádil dost s Věrkou, holkou z atletiky, majitelkou dlouhých tmavých vlasů a dlouhých světlých, dle mnohých pěkných, nohou. Nejen Pankrácovi přišla ta kombinace ďábelská, ale daleko pekelnější se jeví přítomnost takových myšlenek v chlapcově hlavě vůbec a skutečnost, že dívka byla asi o rok starší. Málem už jí chtěl dát kopačky, jenže zasáhla vyšší moc, a tak u atletiky zůstal a u Věry, zdá se, taky. Jenže musela přijmout drobné úpravy v zájmech toho bzuka. No, nemusela, ale nikdo jiný zrovna po ruce nestál a Pankrác má tak horké dlaně… Věra, mezi atlety a zřejmě i jinde nazývaná Bonifácka, přistoupila na nový jízdní řád jejich juniorského vztahu. Nepřipadal jí tak úplně blbý. Prkno měla doma a Pankrác, než vyhledal dlaněmi její prsa, jí nadrženě šeptal: Bonie, Bonie… &Sla do toho.

Pankrác nyní hobloval už několik dní zábradlí ve skateparku, postaveném, páni, divte se, na pozemku jejich školy. Někdy to šlo tak daleko, že na prknech přijeli s klukama do ústavu, vzali si je s sebou do třídy (nic cennějšího neměli) a se zvoněním po poslední hodině odjížděli mezi rampy svého království. Jenže, škola začne až pozítří. Toho je nutné ještě využít. Pankrác posté najížděl na zábradlí, protože ho neměl zdaleka tak vymakané, jak si představoval. Jo, zábava… Fotr nemá tušení, o čem mluví. Mezi známými ksichty jeden nový, Pankrác ho bachoval už včera. Hele, docela uměl. &Siroké kalhoty pod kolena, prťácké triko hnedle stejně dlouhé, čepici naveselo. Týpek.
„Vodval, vole,“ vyzval ho s úsměvem domácího borce, když ten mu najížděl do stopy. „Vodval a nic se ti nestane.“
Kluk ho zvědavě vzal do oka a vysypal tiše z úst: „Vzpamatuj se, dokud je čas.“
Nikdo nekoukal. &Skoda. Servác se bude muset porvat asi beze svědků, to je pech.
Otevřel to čitelně: „Co jsi říkal?“
„Abys toho nechal, dokud žiješ.“
Nedá se svítit. Pankrác se k stejně starému i velkému klukovi přišoural a chvíli si koukali do očí. Ty pohledy byly ledové, na to scénář nepotřebovali. Využil momentu překvapení a sevřenou levačku vystřelil protivníkovi do tváře. Jó chlapi, to už je tak… Trochu se uculil. A to bylo poslední, co udělal vědomky. Pak ji chytil, že se mu doslova zatmělo před očima. Taky levačka. Hrom do toho!
„To je nástroj, viď?“ slyšel zpoza clony. Ale už se otřepal. Do druhé nepůjde. Ani náhodou.
„Kde jsi se tu vzal?“ zvedl podanou rukavici.
„Přistěhovali jsme se.“
„A kam budeš chodit?“
„Sem,“ hodil hlavou k budově.
„Nekecej.“
„Nekecám. Do osmý A.“
„Hustý… Budem tam spolu.“
„Tušil jsem to. Hele, já jsem Servác,“ podával mu ruku.
„No, ty vole. To je bomba. No, ty vole…“ Pankrác byl u vytržení, než konečně nabízenou ruku přijal. Pak s ní lomcoval jako s klikou hradu. „Hele, nedělám si prdel, já jsem Pankrác.“
A najednou si zapletli zobáky.
Nástup do školy získával nový rozměr. V další půlhodině si vyříkali co a jak.
„Ještě vopravdovýho Bonifáce a jsme komplet,“ řekl se smíchem nový kámoš.
Pankrác si ho prohlížel. No, vypadá docela dobře, pacholek. Možná, že o ni přijde, dřív než bys řekl švec. Ale co. „Já bych věděl o jedný. Říkají ji Bonifácka.“
Teď si ho zase měřil Servác. Po tom, co vyslechl, mu bylo všechno jasné. „Tak ji někdy přiveď. To bude síla.“
„Vo tom žádná.“ Snad jí ještě potom budu šeptat Bonie, vzpomněl si Pankrác palčivě na její prsa. A těšil se, jak se bude chlubit jejími figurami v rampě. Na holku dost dobré. To poznal.

Pankrác nespadl z nebe. Už tu jednou byl (klikni).

_{Titulka www.my-life-denicek125blog.cz}