Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 10.12.2019, svátek má Julie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12780
Komentářů: 11044


Měření



VRAŽDA NA ROZHLEDNĚ (dokončení)

15.10.2010   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

TAKY NA ROZHLEDNĚ DOCHÁZÍ K VRAŽDÁM

Četli jste první a druhý díl? Pokud ne, můžete zde:

http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=10637

http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=10638

Vražda na rozhledně (3)

Byl to asi čtyřicetiletý muž. Měl plstěný klobouk zaražený až do očí a velikou tornu přes rameno. Mistr Neslyšný. Vyhoupl se k nám jako Tarzan a představil se: „Ronald Richardson.“
„Skoro jsem se vás polekal, pane doktore,“ poznamenal jsem. „Jste jako duch. Vůbec jsme vás neviděli a ani neslyšeli přicházet. Byl jste snad neviditelný? Dokonalý kousek!“
„Já jsem Harry Houdini. Ale nejste vy náhodou pánové Lorenc a Styblík? Z Londýna?“
„To tedy jsme.“
„Pan Styblík, který vyluštil i třeba případ zardoušeného navigátora? Je mi potěšením vás poznat.“
I můj přítel se chabě pousmál: „Kde jste byl v době vraždy?“
„Pět mil daleko v lesích, ale nikdo mě nedoprovázel a ani jsem nikoho nepotkal.“ Smál se tomu! Byl klidný. „Kdo by tam taky chodil, že. Je to úplně opuštěná skála.“
„Kdo si, doktore, myslíte, že mohl mít zájem na Stevensonově smrti?“
Richardson pokrčil rameny, ale pak se zarazil. Zrovna jsem ho pozoroval z profilu a mohu přísahat, že jeho tvář pod lemem černého klobouku poněkud zbledla. Jeho oči náhle kamsi zíraly, podíval jsme se týmž směrem, ale nezbystřil jsem nic podezřelého. Jen pár set metrů od věže se dál vypínal Stevensonův dům, ten vůbec nejvyšší v Buchanu. A kolem? Jen celé moře zahrad s velmi nízkou zástavbou. Nebo i zhola bez ní. „A podívejte!“ Lékař a botanik mi ukazoval muže v jedné z nejbližších zahrad. Styblík byl ale jako vždycky připraven lépe. Uchopil ihned dalekohled: „Kdo je to?“
„Gardener. A to jméno k němu docela sedí.“
„Proč by sedělo? Podle toho, co jsme slyšeli, vysedává spíš u televize, zatímco jeho paní seče místní louky a schází se s vikářem.“
„Ba ne. On se často ryje v zahradě.“
„Možná že jenom jako každý druhý Angličan, ne?“ prohodil nezávazně Servác Styblík.
„No, to je. Ale on tenhle Gardener ryje ještě víc. Věřte mi. Hotový krtek.“
Styblík se usmál a zlehka se dotkl doktorova rukávu: „Ještě něco jiného jste na svých cestách za pacienty vypozoroval?“
„Dvakrát hodně divnou věc. Až teď si ji díky vám uvědomuji.“
„A jakoupak? To nás bude opravdu zajímat.“
„Zpozoroval jsem Gardenera s rýčem na Stevensonově pozemku.“
„Vyhrabával tam snad nějaké plže?“
„Snad, ale Stevenson nebyl zrovna doma.“
„Tedy vloupání? A na jakém místě zahrady ryl?“
„Támhle za tou jabloní.“
„Ale to je skoro u paty domu,“ konstatoval jsem a bezděky si vzpomněl na studnu u paty věže. I ta se totiž nacházela ve směru k oné „pozorovatelny“ na terase.
„Jo, je to až u zdi, pane Lorenci,“ přikývl lékař a botanik. „Gardener netušil, že ho s manželkou sledujeme, a ryl tehdy jako zběsilý.“
„Něco hledal? A vy jste si na to vzpomněl až teď a tady nahoře, pane doktore?“
Neodpověděl. Požádal jsem Styblíka o dalekohled a vzápětí už jsem si prohlížel zavalitou Gardenerovu postavu. Tu…
Zahradník se napřímil, pustil rýč a díval se mi přímo do očí. Tedy do objektivu. Jako spálený jsem triedr upustil. Gardener se nehýbal. Vypadal strašidelně, tam v dáli. Stál a stál a stále k nám hleděl, až jako nějaký telepat. Ale nebylo potřeba telepatie, za pět minut už jsme i my čekali před brankou jeho úhledné zahrádky. Jen Richardson se s námi kvapně rozloučil a cítil jsem, že se pouze nerad stal udavačem a že toho příliš pozdě lituje.
„Můžete se spolehnout na naši diskrétnost,“ zavolal jsem za ním a stiskl zvonek u branky. Z vily vyšla žena.
„Je doma pan Gardener?“
„To ale máte štěstí. Manžel doma je, ale právě byl na odchodu. A co mu vlastně chcete?“
„Dohromady nic,“ odkašlal si můj přítel.
„Ta vražda souseda?“ To už neřekla.
Řekl to její mohutný manžel, který vyšel na zápraží a založil si ruce. Můj přítel vytáhl doutníky. Jeden si vstrčil do úst: „Já jsem Servác Styblík. Z Londýna.“
„Policie?“
„Ano.“
Hezká žena se k nám blížila sama a otevřela. „Pojďte, vy slavní detektivové!“ Na rozdíl od manžela byla veselá a na první pohled úplně uvolněná. Snad i vyrovnaná. Jako by tančila, šli jsme s ní k domu a sotva jí stačili. Gardener nás odměřeně pozdravil a ještě odměřeněji pozval na čaj do zahradní besídky.
„Už jsem o vás hodně slyšel, pane Styblíku. Tak vy jste nyní u policie?“
„Ano,“ lhal přítel.
„Takže už mou výpověď znáte.“
„Vypovězte nám to znovu. Je to minuta, ne?“
„Předevčírem večír jsem se díval tamhle z toho okna - a nahoře zahlédl muže.“ Otočil hlavu k rozhledně.
„Stevensona?“
„To jsem nejprve nevěděl, kdo to je, protože jsem rozeznal jenom siluetu. Stevenson stál na pozadí zapadajícího slunce, ale najednou se křečovitě pozdvihl, asi jako nějaký upír, který příliš brzy vylezl z rakve a následkem toho inkasoval zásah posledních paprsků, tedy těch krvavě rudých. Zasažen zdvihl ruce a zhroutil se jako spálený papír.“
„Vy ale máte zajímavé asociace,“ prohodil můj přítel zadumaně.
„Ne já. To říkal ten spisovatel.“
„Wilson?“
„Jo.“
„Ten to tedy taky viděl? To už by byl čtvrtý.“
„Neviděl to.“
„Jak to tedy mohl říkat?“
„Vyslovil to přirovnání, když jsem mu vyprávěl, co jsem uviděl. Nevím, jak na to připadl. Doutnající papír. Upír. Cha!“
„Vy jste všechno vyprávěl?“
„Proč ne? Ano, přišel za mnou.“
„Přišel za vámi? Často vás a vaši paní navštěvuje?“
„Nikdy tady předtím nebyl, ale teď přišel a ptal se, co o tom vím.“
„Zkrátka byl zvědavý.“
„Vražda lidi sbližuje. Ale on není ten typ.“
„Jak to?“
„Ptal se účelově.“
„Co?“
„Píše knihu pro nakladatelství Nava - a tohle by prý mohl použít.“
„Ale my slyšeli,“ vyhrkl jsem, „že se Wilson neinspiruje životem okolo.“
„Nesmysl. To jste zřejmě slyšeli špatně.“
„Vraťme se na rozhlednu. Jak jste to tedy viděl vy?“
„Stevenson se prostě zřítil dolů.“
„Sám od sebe?“
„No, to nevím. Vypadalo to… Spíš, jako by ho někdo strčil přes zábradlí.“
„A toho někoho jste viděl?“
Zaváhal. „Právě že ne. Bylo to…“
„Jako by byl neviditelný, co?“
Gardener zasmušile přikývl.
„Myslíte si, že Stevenson už byl mrtvý, když padal?“ zeptal se Styblík.
„Nevím proč, ale připadalo mi, že ještě žije.“
„V pádu?“
„Ještě v letu.“
„Třesky plesky,“ vyhrkl jsem. „Pod lopatkou už měl v tu chvíli zaraženou dýku.“
„Jistě, ale to jsem tehdy ještě nevěděl. A třeba teprve umíral…“
„Proč jste tam tedy nešel?“
„Ale já tam šel. Já jsem vyběhl na zahradu, ale… Ale už tam běžel ten člověk, kterého měl Stevenson u sebe na návštěvě.“
„Smith?“
„Ano, ten. Tak jsem se prostě vrátil domů. K televizi? Dávali zrovna Smíš zůstat mrtev, to vím docela jistě. Akční film.“
„Nezlobte se, pane Gardenere, ale mně to vzhledem k celé situaci a vašemu věku nepřipadá jako uspokojivá odpověď. Nejste přece už žádný chlapec a Smíš zůstat mrtev je stupidita non plus ultra.“
„Tak dobrá, řeknu pravdu. Nesnáším pohled na krev.“
„Takže to je ten pravý důvod?“
„Ano.“
„Ale v tomhle případě jste přece prvoplánově nemohl uvažovat o krvi. Šlo o pouhý pád. Mně to nepasuje dohromady, nezlobte se…“
„No, nechtěl jsem s tím mít zkrátka nic společného, pane Styblíku,“ dodal tento Angličan.
„Tak jste to mohl říci rovnou,“ zapálil si Styblík. „Dáte si taky? Ještě nejsme v Evropské unii.“
Poděkoval a nechal si zapálit. Sám jsem nekuřák. Gardener spokojeně zabafal. Povytáhl obočí. Měl jsem nyní dojem, že předstírá, jak si ještě na něco důležitého chce vzpomenout.
„Pomůžu vám,“ pozoroval ho útrpně Styblík. „Díval jste se tehdy i na Stevensonovu vilu?“
„Ne. Ta totiž není z toho okna vidět.“
„A znáte nějak blíž pana Smithe anebo pana Gordona?“
„Gordon je občasným hostem. Smithe jsem viděl poprvé.“ Vstal. „Skvělý tabák.“
„Havana.“
„Musím ještě do Londýna.“
„Jak je vám libo.“
A tím setkání s nejdůležitějším svědkem skončilo.

4.
„A ono to odpovídá,“ prohodil Styblík už před brankou. „Ano. Zapadá to.“
„Co?“
„Gordon a Smith se seznámili teprve předevčírem. Tady. Díky Stevensonovi.“
„To vám ale nikdo neřekl.“
Poplácal mě po rameni. „Vím to od Harrisona. Chci, abyste znal všechna fakta. Taky vězte, že Scotland Yard ještě prošetřuje, jestli se Gordon, původním povoláním kaskadér, a Smith, tento plukovník ve výslužbě, neznají už z dřívějška.“
„A mám předpokládat, že se znají.“
„Ne. Budeme pro pořádek rovnou předpokládat, že to nejsou žádní komplicové.“
A za tohoto hovoru jsme vstoupili do zarostlé Stevensonovy zahrady.
Všude byly stíny. Obešli jsme dům. Vystoupali na terasu. Rozhledna se tyčila proti jarnímu nebi, ale můj přítel si jí nevšímal. Pokukoval už zase po sousedních zahradách.
Okno, ze kterého se prý Gardener díval na vraždu, bylo skutečně až za rohem jeho domu. Neviděli jsme je, nemohl vidět ani on nás. Styblík se otočil. Na protější zahradě stál daleko menší domek. Jako by z plechu a zdánlivě úplně opuštěný.
„Ten spisovatel?“ zeptal jsem se.
Servác Styblík přikývl. „Jdeme?“
„Jdeme.“
Branka do spisovatelovy zahrady byla otevřená. Chtěl jsem zazvonit, ale Styblík mi v tom zabránil. Obešli jsme dotyčný domek. Nebyl z plechu, jenom tak vypadal. Sotva stál. A za ním zelený altánek a uvnitř seděl nějaký člověk připomínající mi starou fotografii spisovatele G. K. Chestertona, a ten člověk psal.
„Tvoříte tady Medvídka Pú?“ přiblížil se k němu Styblík.
Oscar Wilson ani nezvedl oči od laptopu. „Milne ho dával opravdu dohromady v samotě a hodně podobném altánu. Mimochodem, víte, že tento Milne napsal i jednu naprosto vynikající detektivku?“
„Nevím. Zato jsem detektiv?“
„I tak mluvte o štěstí, že mám v opravně revolver. Jste na soukromém pozemku, pánové.“
Stáli jsme nad pisálkem opravdu drze a nepozváni. Ještě tak v Čechách by toto bylo normální chování a uznával jsem v duchu, že měl plné právo nás postřelit hned za brankou.
„Co víte o Stevensonovi?“ uhodil na něj zhurta Styblík. Když už jsme přímočaře začali, chtěl to tak asi i dokončit. Jistě věděl, proč na chytrolína zvolil takovou taktiku.
„Co vím o Stevensonovi? No, jeho romány nejsou zlé. Vlastně jsou zlaté! Jako kluk jsem měl rád hlavně Černý šíp. Mimochodem, i dýku by šlo vystřelit jako šíp. Tuším, že o tom jednou napsal povídku Gilbert Keith Chesterton.“
A v tomto duchu se odehrál i zbytek rozhovoru a odnesli jsme si z altánku pocit, že máme co do činění s inteligentním mužem, který druhým říká jen to, co sám uzná za vhodné a jen dokud ho to baví.
„Krabice,“ prohodil třeba na naši otázku, co mu v poslední době připadalo v okolí podezřelé.
„Jaké krabice?“
„No, někdo je nasypal do vyschlé studny. A když jsem se šel ráno před vraždou jako obvykle vyšplhat na rozhlednu, všiml jsem si jich.“
„Ach, a proč lezete ráno před vraždou na rozhlednu?“ zeptal jsem se konsternovaně.
„Psaní není sport.“
To bylo vysvětlení. Nakonec ale Styblík tuto podle mého mínění nesmyslnou diskusi ukončil a chvíli nato už jsme si promlouvali s vikářem Walkerem, který se mi jeví jako upřímný muž a rád ho znovu navštívím. Na Henry Stevensona vzpomínal s nelíčenou lítostí. „Takový dobrý člověk! Počestný, slušný, skromný. A že si občas divoce zastřílel? Ano, ale zvířata i lidi měl rád. A najednou... Taková strašná rána!“ Přešel až do naříkavého tónu a vždyť prý ten Henry nikdy nikomu nic neudělal a ani mouše neublížil. Beránek. Hotový beránek. Ukazoval prý vikáři jednou i herbář plný vzácných bylinek, údajně skoro kouzelných… „Ne, ne, pánové. Vůbec nechápu, kdo mu to jen mohl udělat.“
Dvacet minut nato už jsme seděli ve vlaku do Londýna. Zrovna jako cestovávali Sherlock Holme a doktor Watson.

5.
Nazítří jsem vstal velice pozdě. Byla ostatně sobota. Po Styblíkovi ani stopy.
Vzal jsem do ruky Tvar a potom i Timesy a již na třetí straně nahoře stálo palcovými titulky: L. G. ZAJIŠTĚN. A pod tím: Zabil Henry Stevensona úkladně jeho vlastní soused?
Harrison, asi aby něco dělal, totiž zadržel nebohého Gardenera, a to právě během jeho návštěvy Londýna. O příčině jsem se sice nedočetl dohromady nic, tisk ale tu věc předkládal jako fakticky uzavřený případ. A vtom už se ozvaly kroky na schodech - a vzápětí vešel zsinalý Styblík s jakousi tornou přes rameno.
Hodil ji ledabyle do kouta: „Co je nového?“
„Královna našla ve svých zahradách dopis, který vypustilo na balónku nějaké vesnické dítě, když hledalo kamaráda, a Alžběta si s tím děckem tedy začala dopisovat na sofistikovaná témata.“
„Ale co tahle zpráva?“ zaryl prst o něco níž. „Přečetl byste mi to celé, Lorenci? Pěkně vás prosím!“ požádal mě můj přítel.
„Jistěže.“ Od toho mne Styblík ostatně měl. Také: „Už včera jsme vás mohli podrobně informovat o bestiální a zároveň i nesmírně podivné vraždě spáchané na nebohém Henry Stevensonovi, ke které došlo v Buchanu. Získali jsme dnes i další informace, podle kterých byl zadržen nebožtíkův soused. Včera odpoledne odjel svým vozem austin zelené barvy do Londýna a vyhledal tam přímého dědice zesnulého, kterým je pan Arthur Gordon. Až dosud se nám nepodařilo zjistit, co se odehrálo během návštěvy, nicméně ihned po jeho odjezdu Gordon zalarmoval policii a pan G. byl podle našich informací vzat do vazby. Ukázalo se totiž, že sotva navštívil synovce zavražděného, pohádali se. G. se poté na Gordona vrhl a způsobil mu lehké zranění. Pátrání se ale ubírá i zcela konkrétním směrem. Co je skryto na nebožtíkově pozemku? ptáme se. Proč zde policie čenichá? A ví to snad pan G.? Anebo to dnes ví už jenom pan Gordon?“
Dočetl jsem – a ohlásil se sám veliký Harrison. Vstoupil vítězně jako Caesar. Rád si na něj i hrál: „Ave. Případ bude zítra uzavřen.“
„V pořádku,“ reagoval suše Styblík a pak se sarkasticky odmlčel. „Ale předpokládám, že Gardener zapírá, což?“
Harrison jenom mávl rukou. „Ať zapírá. Až ale najdeme tu pušku…“
„Pušku?“
„Samozřejmě. Po čem si myslíte, že paseme? Gardener musel použít speciální zbraň, která prokazatelně existuje. Mám to z archivu. V menší sérii ji vyrobil roku 2002 jistý plukovník Moran, a tato puška dokáže vypálit nůž až do vzdálenosti tří set metrů. Se smrtícím účinkem, samozřejmě.“
Styblík na mne pohlédl. Malinko se usmíval. „Tak plukovník Moran, říkáte…“ Postřehl jsem ještě znatelnější pobavení v jeho tváři. „Ale vy navíc i překopáváte zahradu, co, Harrisone?“
„Jak jinak.“
„A co myslíte, že pod ní najdete?“
Pokrčil rameny: „To se uvidí.“
„Odehrává se tady snad nějaká honba za pokladem?“ zeptal jsem se nechápavě a sledoval Styblíka, který si zamyšleně zapaloval nový doutník. Já i ctihodný inspektor jsme pokorně čekali, až co řekne. A pak to i vyslovil. Přesně podle mého očekávání: „Pusťte toho Gardenera.“
„Ale…“
„Vždyť ten přece nebyl ani na rozhledně.“
Harrison mlčel, ale pakl se zasmál. „Tam ovšem nebyl toho večera nikdo, jak už víme. Tedy kromě zavražděného Stevensona.“
Styblík se opět pousmál. „Jedno je jisté – a já tím začnu, vašnosto. Vrah neměl vůbec žádnou neuvěřitelnou pušku. Nestřílel. Bodl. Zblízka, Harrisone. Zblízka. Copak nebyla provedena expertiza?“
„Byla, ale její výsledek jsme v tomto případě anulovali. Jde zřejmě o výjimku, která…“
„Ano?“
Harrison mlčel. Styblík do něj ťukl: „Nadobro vám vyměkl mozek. Ne, nedělejte ten kyselý obličej, já jsem ještě nesnídal. A nebudeme se bavit v rukavicích a nebudeme se bavit ani o rukavicích, které pachatel samozřejmě měl. Na rukou i prstech. Mluvme rovnou na podstatné téma, kde a kdy se vražda stala.“
„Ale to všichni víme, pane Styblíku. Stala se na vrcholku rozhledny a vy sám mi to potvrzujete. Řekl jste přece: A vrah tam byl. Tak co chcete? To vy jste vyměkl.“
A docela bez nervů se rozesmál.
„Jistě. Taky že tam nahoře stál,“ spojil Styblík dohromady konečky všech deseti prstů.
„Tak to vidíte. A jste v koncích.“
„Jenže pozor,“ usmál se zase Styblík. „Nebyl tam současně se Stevensonem.“
„Tak to dobré. A jak by ho asi bodl, co?“
Styblík se odmlčel, usmál se vítězně… Rád se přede mnou předváděl a snad ještě víc než před policií. Ostatně, to já jsem pak psal. O všem. A píši dál. I teď. Styblík, ten leda někdy něco diktuje. Řekl: „Víte, příteli, ale on už byl Stevenson dávno mrtvý, když ho viděli vystupovat na tu rozhlednu.“
Teď už Harrison opravdu nadskočil. Jak čertík z krabičky. „Cože? Chodící mrtvola? To snad ne!“
„Posaďte se a seďte klidně, Harrisonem. Háček je v tom, že vrahem je tady v jistém smyslu sám ten Henry Stevenson, kterého tolik lidí vidělo vystupovat po schodech.“
„Cože? Ale co to blábolíte? Vrah, anebo tedy sebevrah s dýkou zaraženou pod levou lopatkou? Vy jste se dočista pomátl. Nechcete na odpočinek?“
„Ano. Pomátl jsem se. Ale na tu rozhlednu vystupoval opravdu vrah, který už předtím zabil SKUTEČNÉHO Stevensona a jenom si na hlavu narazil jeho typický klobouk.“
Ale Benjamin Harrison se znovu dokázal jenom zasmát. „Jenže to, co se stalo tam nahoře, viděli všichni.“
„To je pravda. Zčásti. A není přece těžké předstírat, že jste bodnut.“
„Ó! Ó!“ Harrison rozpřáhl náruč a už-už Styblíku objímal. „Příteli, už ve mně hrklo. Vy nejste blázen, ne. Vy jste jenom veselá kopa, která ráda odporuje i třem navzájem provázaným svědectvím.“
„Nikoli všem třem, ale jenom jednomu.“
„Ale vždyť…“
„Žádné ale vždyť, inspektore. Jenom jeden ze svědků nám tady lhal.“
„Ale kdo?“ vyhrkli jsme s Harrisonem jednohlasně.
„Jenom ten jediný. Vrah.“ Odmlčel se. „Svědectví Arthura Gordona je falešné.“
Následovalo pár okamžiků ticha. Ale všechny ty další okamžiky Styblík bohatě využil k dokončení svého výkladu. Řekl: „Jako bych to měl celé před očima. Arthur Gordon si nasazuje klobouk, ale čí? Přece pana Stevensona. A kdy? Hned potom, co ho zákeřně a zezadu probodl u paty rozhledny. Sotva to udělal, hned co nejrychleji vystupoval nahoru, vždyť co kdyby tam někdo neplánovaně přišel, že? A jak vystupoval, napodobil Stevensonovu chůzi.
Počítal i se sluncem. Zapadalo, a tak plánovaný Edgar Smith i náhodný svědek Gardener záměnu nemohli postřehnout. Z dáli. A lišák Gordon? Ten se nebál, vůbec ne. Dopřál si dokonce zastávku a pozdrav panu Smithovi, když dospěl doprostřed schodiště. A nahoře? Sotva tam byl, okamžitě simuloval vlastní smrt a předstíral i vlastní pád. Tedy pád Stevensonovy mrtvoly. Ve skutečnosti ale skočil. Uznávám, to je nejfantastičtější.“
Zírali jsme ustrnule.
„Ale zabil by se,“ vydechl jsem konečně.
„A co ta studna, zapomněl jste? Spadl-skočil právě do ní.“
„Ale je vyschlá!“ vykřikl Harrison.
„A kdyby nebyla vyschlá, tak co?“
„Tak by se zmrzačil anebo zabil také.“
„V krabicích?“
Podívali jsme se s Harrisonem na sebe.
„V jakých krabicích?“
„Přece v papírových.“
„Ale Stevenson…“
„Ten z rozhledny nikdy nesletěl, protože nemohl sletět, když celý ten čas ležel mrtev u její paty.“
Další chvíli panovalo ticho, jenom kamelot zakřičel: „Plži!
„Ale jak jste přišel na ty krabice?“ vydechl konečně Harrison.
„Jak jistě víte, lišák Gordon pracoval kdysi jako kaskadér, a právě skoky do papírových krabic jsou tou nejběžnější praxí při takovém zaměstnání. Stačilo tedy využít studny a jednu takovou várku krabic do ní včas vyklopit. Předem. Gordon to mohl udělat kdykoli, ale nejspíš až v noci před svou návštěvou. Snad je i odborně poskládal. Bylo dost nepravděpodobné, že si těch krabic ve studni během následujících pár hodin někdo všimne, ale náhodou si jich někdo všiml. Wilson. Tedy právě ten muž, který si podle vás - zabořen až příliš do psaní jako do jiných, vlastních krabic - světa okolo nevšímal ale vůbec.“
„A co kdyby se Gordon zranil? Anebo z té díry nevylezl včas? Tedy než tam dorazil Smith?“
„To byla jenom nutná míra rizika,“ přitakal Styblík. „A nemusel se taky strefit, že ano, ale ta studna v uvozovkách je mnoho metrů široká a věž zase ne tak vysoká a vysoký dům zase dostatečně vzdálený. Příležitost nedělá jenom zloděje, ale i vraha a místo vraždy. Edgar Smith je tím svědkem, se kterým bylo počítáno a pravdou zůstává, že jediný svědek by byl trochu málo. Ale Gordon měl štěstí. Svědkem se čirou náhodou stal i Gardener.
A krabice? Nu, sotva se Gordon zbavil Smithe, stačilo je polít z kanystru ukrytého v houští a hodit dolů zápalku. Rozžehnutou. Z podezřele rozplácnutých krabic – po pádu – se ve chvíli stal jenom černý popílek – a ne tedy lidské tělo tady bylo tím upírem proměněným v prach.
Harrison se zlomeně svezl do křesla. „Zase jste vyhrál, Styblíku.“
„Jak je mým zvykem, Harrisone. Ale v jednom směru musím policii i přesto pochválit. Motiv vám totiž neušel. Zřejmě náhodou. Je tam opravdu něco zakopáno. Ano. Zkrátka, opravdu případ jako pro Stevensona, ale Roberta Louise a jeho ostrov pokladů, i když místo ostrova pokladů jsme viděli celou Stevensonova zahradu veršů.“ Zasmál se.
„Nejen Arthur Gordon hledal poklad, ale i Gardener. Ten je ale slušným člověkem a ačkoli i jemu Stevenson překážel, pouze to na jeho zahradě neobratně zkoušel. Zato ta druhá, podlá zmije bodla - a po vraždě jí připadl celý pozemek.
„Už tam ale od rána pracujeme,“ hlesl Harrison. Styblík došel do rohu a zvedl šedou tornu: „Netřeba. Omezil jsem dnes v noci dobu spánku a navštívil Buchan ještě jednou. Hodil mu výsledek k nohám. Vrhli jsme se k torně, rozšněrovali ji a do očí nás doslova udeřil lesk zlata.
„Kde…?“ zaúpěl Harrison.
„Až u té zdi. Až těsně u zdi Stevensonova domu v hloubce pouhých šesti stop. Kopal jsem ale celou noc.“
Harrison – spíše bezděky - vhroužil ruce až po zápěstí do té vrstvy šperků. „Pane Bože!“
„Taková jména neberme nadarmo, pane inspektore.“
„Nadarmo? Ale jakou má TOHLE cenu?“
„Dvacet, možná i pětadvacet milionů liber šterlinků, Benjamine,“ odpověděl mu Servác Styblík zamyšleně. „Je to poklad z časů Richarda Třetího.“
Arthur Gordon byl zadržen a posléze se doznal.
Je mi ale známo, že se mu odněkud donesla zpráva o Styblíkově podílu. Arthur Gordon bude jednou zase propuštěn a rozšíří už tak husté řady našich nepřátel.

 



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2929 s