Jsou pryč, jenom šálky zůstaly na stole. A koláč, netknutý. Kam zmizeli? Ať jsou kdekoliv, já je hledat nebudu. Daleko víc mě teď zajímá postel, tak unavená jsem dlouho nebyla.
Sebrala jsem konvičku a vkročila do domu. V jídelně hořel oheň v krbu, před ním na rozprostřené dece ležela nahá Vetřelkyně, nad ní se skláněl nahý Smíšek a hladil ji v klíně.
„Pardon,“ řekla jsem mechanicky, odložila konvičku na stůl a vyšla do zahrady.
Začínalo se stmívat. Na noc a na bouřku. Vzduch zhoustl. Ale pořád se dalo jít. A tak jsem šla, bez přemýšlení, kam mě nohy nesly.
Začalo pršet. &Sla jsem dál. Kdo by se bál deště v takový den, v den, kdy se mu zřítil svět a nic už nemá smysl? Nic jiného než jít a jít, pořád dál a dál. Jít a neohlížet se.
Setmělo se ještě víc, na lesní pěšině už nebylo skoro vidět. Několikrát jsem zakopla, upadla, vstala, šla dál. Poslední bouřka vyvrátila několik stromů a nakladla je přes cestu. Obešla jsem je obloukem a cestu ztratila.
&Sla jsem po hmatu, vidět už nebylo skoro nic. Udeřila jsem se do hlavy a zaúpěla bolestí. Jednou rukou jsem se držela za hlavu a druhou prohmatávala prostor před sebou. Konečně jsem nahmatala louku.
Sedla jsem si do trávy a rozplakala se. Poslední suché místo na mém těle zachvátila průtrž. Křičela jsem. Bouřka mi odpovídala. Oblohu křižovaly blesky. Přála jsem si, aby jeden uhodil také do mě.
Jak jsem se mohla tak strašně mýlit? Proč jsem nevěnovala větší pozornost slovům staré Blažkové. Její „Zas jiná.“ mě mohlo varovat. Co budu dělat? Vrátím se k Pavlovi? Domů? Stojí o mě ještě Jiří po tom všem, co jsem udělala?
Zaduněl výstřel.
„Vzdej to, Lauro!“
Tak už mě našli. Marně jsem se ukrývala před hlídkovými vozy. Někdy i na hodinu se u nás zastavily černé uniformy pohraniční stráže. Seděly se Smíškem na terase, pily čaj nebo kávu, povídaly si, smály se, zatímco já jsem umírala hrůzou.
Všechny, všechny je znal Smíšek jménem. A ony znaly jeho. To bylo moje štěstí, protože jinak mohly kdykoliv z balíčku hledaných osob, které Smíškovi někdy ukazovaly, vytáhnout moji podobenku a odvést si mě s sebou.
Teď už jim nemusí nic nalhávat. Má Novou, Zasejinou, jenom ať si mě klidně odvezou.
„Jménem zákona!“ duní další salva. „Jménem zákona, který si pošlapala…!“
Kdo to střílí? A odkud? Ještě chvíli zůstanu přikrčená a potom se rozběhnu přes louku. Voják probíhající frontovou linií nemohl zažít větší hrůzu než já, opuštěná holka vydaná napospas svým vlastním běsům.
Z jedné strany křičel otec, z druhé matka, zezadu se blížily uniformy. Nemusela jsem se ohlížet, abych viděla, jak postupují k okraji lesa, v čele hajný Vzteklina s puškou připravenou k výstřelu. Chudák, žena mu umřela na leukémii, bratra zastřelil pytlák. Dodnes se nepřišlo na to, kdo to byl. A dokud se na to nepřijde, budou podezřelí všichni, včetně těch, kteří tady v době tragédie vůbec nebyli. Ale kdo mi dokáže, že jsem tady nebyla? Že jsem celý zločin neřídila z Města, schovaná pěkně v teple, zatímco jeho bratr krvácel v podzimním listí. Krvácel, až vykrvácel.
„Tak už to vzdej! No tak, Lauro!“ křičí sbor hlasů v mé hlavě. Otec, matka, Jiří, pan profesor Pávek dokonce před celou třídou. „Tak už to sakra vzdej! Co chceš komu dokázat?!“
„Slečno Krajinová! To, že spíte s mým synem, ještě neznamená, že budete ojebávat učení! Sedněte si.“
„Koho jiného máme než tebe?“
„Ale…“
„Sednout jsem řekl!“
„Proboha, Lauro, slyšíš!?“
Klopýtla jsem, upadla a už nevstala. Po čtyřech jsem se doplazila k okraji lesa. Uniformy nebylo ve tmě vidět, já jsem ale dobře věděla, že tam jsou, ze skrytu sledují každý můj pohyb a opájejí se svým vítězstvím. Protože já už nebudu utíkat. Nikdy. Před nikým.


Najednou jsem byla klidná. Na tváři se objevil úsměv. Déšť šuměl v listí, pleskal mi na hlavu, na ramena.
Kdy už jsem měla ten pocit? Kde to jenom bylo? Na jakých schodech jsem seděla? Potmě, sama.
U nás doma, přímo v naší vile, dole ve sklepě, ano. Sotva před pár minutami mi Jiří dal ochutnat bolest nedobrovolného spojení muže se ženou. Potom zamkl dveře a odešel. Předtím ještě stihl zhasnout.
Posadila jsem se na schody. Ještě před pár okamžiky nesnesitelná bolest byla pryč. Ani chlad jsem už nevnímala. Snadno jsem mohla nahmatat vypínač a rozsvítit, já jsem však raději zůstala potmě. Ve skutečnosti mě možnost rozsvítit vůbec nenapadla. Nebylo to třeba, právě naopak, ve světle by pravděpodobně zaniklo to, co jsem spatřila díky temnotě.
Co to bylo? Nevím. Ale bylo to známé. Neustále to mnou protékalo, jako bych byla velká nádoba, přesněji jako bych byla výpusť nádoby, ke které všechno směřuje a volně jí protéká. Ne jako se žene velká voda, ale jako plynou vlákna babího léta. Klidně a bezpečně. Zdánlivě bez cíle a přece s cílem tak hlubokým, až rozum zůstává stát.
Ten můj se zastavil dokonale. Vůbec jsem si neuvědomovala kde jsem, kdo jsem, proč sedím zamknutá ve sklepě. To nebyl suterénní prostor plný starého harampádí, ale ta nejživější bytost, jakou jsem kdy poznala. A ta bytost jsem byla já.
Někdo mnou zatřepal. A znovu. Ta část mne, která dostala jméno Jiří a před chvílí mě znásilnila na schodech do sklepa, mnou třásla ve snaze přivést mě zpátky k sobě. Snad jsem se nezačala bát? Já, sebejistý mladý muž, kterému patří celý svět, se bojím? Začala jsem se smát. To mě popudilo. Přestala jsem s třepáním. „Jak chceš,“ okřikla jsem se a vyrazila po schodech nahoru, zatímco jsem dál seděla ve sklepě a smála se. Sama sobě. Nic jiného nebylo a ani nemohlo být! Ta bytost, ta tma a nyní ve světle jsem opět zažívala totéž.