Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 8.12.2019, svátek má Květoslava 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Neviditelný revolver (dokončení)

01.11.2010   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Detektivka o vraždě v uzamčeném pokoji

První díl si můžete přečíst zde:

http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=1069

 

„A co vám povídal?“ uhodil na ni za Styblíka Larsen.
„Strýček neustále prohlašoval, že ho pronásleduje…“ Najednou začala kašlat, víno jí vyšplíchlo z úst.
„Kdo?“
„Ten… Nějaký obludný předmět, který… Ho chce zavraždit.“
„Bláznil?“ zeptal jsem se – a vzápětí už litoval, že mi to ujelo.
„Zavíral rozhodně důkladněji okna.“
„Ale dveře ne. Není to divné?“
Nereagovala. Konečně řekla: „Bál se. Bál se zůstávat doma sám.“ A mně se znovu vybavilo, jakým způsobem přišel Bathurst požádat o zápalky. Ano. Byla to zřejmě jenom záminka. Potřeboval kontakt s Larsenem, alespoň krátký… Bathurst se něčeho strašně bál, teď už jsem si byl jistý. Styblík pravil: „Řekl vám dokonce, že by to mohlo přijít dneska?“
„Přesně tak. Ale vrátila jsem se pozdě a…“ Hlas se jí zlomil. Rozplakala se.
„Tak,“ usmál se Styblík. Zapálil si doutník. „A teď jsme u jádra věci. Podrobně nám popište, co jste viděla v pokoji vašeho strýce. Co se tam dělo, když zazněl výstřel. Prostě vyličte všechno, co si pamatujete do chvíle, kdy jste omdlela.“
Díval se na ni upřeně a Lizzie Bathurstová byla bílá jako stěna. „Viděla jsem,“ odpovídala nesmírně tiše, „strýce, jak sedí v křesle přímo proti dveřím. Seděl ale strnule a vůbec na mne nepohlédl. On… Zíral do zdi, ve tváři smrtelný děs.“
„Tak?“
„Ano. Tak. Vztahoval ruce do prázdna. Potom… Přísahala bych, že jsem TO viděla.“
„A co jste viděla, slečno Bathurstová?“
„Ten… revolver.“
„Kde?“
„Volně visel ve vzduchu a mířil na strýčkovu hlavu, ale… Ale opravdu na to přísahat nemohu. Zazněla rána, zavoněla, on padl…“ Zase se rozplakala. Styblík na její slzy upřeně hleděl, ale já dobře věděl, že jeho mozek pracuje na plné obrátky. „Děkuji,“ řekl konečně a vyndal doutník z úst. Teď mi dejte adresu a můžete jít. Jestli vás ale v noci nezburcuje policie, za to opravdu neručím.“
„Policie?“
„Inspektor Harrison.“
„A to je kdo?“
„Zosobnění Scotland Yardu.“
„Bydlím na Berkeley Street, 143 A, není to žádné tajemství. Děkuji vám, pánové, a na shledanou.“
„Na shledanou!“ zavolal jsem za Lizzií, ale ani nyní mne příliš nevnímala. Také domovník se vytratil a teprve pak si přítel vyžádal můj mobilní telefon, vlastním totiž nedisponoval. Vyťukal číslo a bez protestů ho spojili přímo s Harrisonem. „Máte tu vraždu. Ano, vraždu. Kde? Anthony Street, 331D.“ Otočil se k Larsenovi a zcela nepatrně se pousmál: „Taky pro vás bych měl pár otázek, vážený příteli, ale ani vy nemusíte nic říkat bez přítomnosti advokáta.“
„Ale pane Styblíku,“ uchechtl se vynálezce pod vousy. „Žertujete? Mějte se blaze. Co já bych před vámi měl tajit – a před vaším přítelem?“
„Nic. Tak mi tedy řekněte,“ zamumlal Styblík a vydechl ke stropu mračno vonného dýmu, „co přesně jde dělal, když zazněl výstřel!“
„Ale s radostí,“ odsekl Larsen (a jeho dobrotivý výraz náhle zmizel). „Neřeknu vám to na sekundu přesně, ale zazvonil jsem u Phu-Linga, který není doma, takže neotevřel, ale najednou koukám, pootevřeno, nakouknu tedy… A právě vtom se nade mnou střílelo.“


Sebevědomě a spokojeně jsem řekl: „Aha! Tak tím se vysvětluje, že vás Mason nezahlédl na schodech.“
„Ano,“ usmál se Servác Styblík a důvěrně mne poplácal po rameni. „Ano, Lorenci. TO se tím vysvětluje.“ Zamyšleně hleděl do prázdna. „Takže,“ dodal po chvíli. „Číňan mívá jinak zavřeno?“
„Tibeťan.“
„Promiňte, vím. Tibet je svobodná země. I když pod nadvládou. Ale dneska má otevřeno, hm. Zrovna dneska. Ale to tam tedy mohu i já.“
„Kam? Do Tibetu?“
„Do toho bytu ve třetím patře.“
„Pokud se Phu-Ling už nevrátil,“ odpověděl odměřeně Larsen.
„Pojďme tam!“ navrhl Styblík dychtivě.
„Jak myslíte.“

4.
Vyšli jsme všichni tři na chodbu. Už jsme chtěli sestoupit do třetího patra, ale Styblík si to najednou rozmyslel a zamířil znovu k pokoji s mrtvolou. Vešli jsme. Okno proti dveřím bylo stále pootevřené. Vyhlédli jsme a zírali na temný park. Široko daleko nestála jiná budova a také okno zelo ve zdi jaksi osamoceno a okolo něj… Rozkládala se tu jenom šedivá stěna bez jediného výčnělku… Bezděky mě napadlo: Tak tudy by Bathurst určitě nemohl být zastřelen.


A v dáli za parkem? Táhla se tam jenom skladiště. A ještě dál byly jakési dvorky, ale i zahrádky, domy… Tak přece. Ne, tenhle kousek Londýna jsem zatím neznal…
Tibeťan bydlel pod Larsenovým, ale i Bathurstvovým bytem. Zrovna jsme chtěli zaklepat, jako už Larsen toho dne jednou, když se ozvalo za našimi zády jemné zakašlání. Prudce jsem se otočil.


Na schodišti nestál Tibeťan, ale domovník, už podruhé mne poněkud zaskočila jeho bezprostřední přítomnost. Sleduje snad ten člověk cokoli… tímto svým velenešikovným špehováním? Ale Styblík si toho trouby nevšímal a strčil do Tibeťanových dveří. Nic.
„Už se tedy vrátil,“ poznamenal spiklenecky Edward Larsen, ale Styblík strnule zíral na jediné místo oněch chmurně bílých dveří.


Bylo tam kukátko. A tím kukátkem se zevnitř někdo určitě… Opět Styblíkův instinkt? Každopádně najednou odstoupil stranou. Dveře se otevřely. „Pánové si přejí?“
Stál tu muž hovořící skutečně perfektní angličtinou a nevypadal ani příliš cizokrajně. Měl evropské šaty a jenom tvář prozrazovala tibetskou národnost. Styblík řekl jaksi smutně: „Promiňte, ale jenom o patro výš se před chvílí stala vražda.“
Ano, zase řekl vražda. Na té trval. Ale Tibeťan při vyslovení toho slova nehnul ani brvou. „Vy ji vyšetřujete?“


„Chtěl jsem se vás jenom zeptat, jestli jste nezpozoroval něco podezřelého.“
„Vrátil jsem se před chvílí. Nic jsem tedy ještě nemohl vypozorovat,“ odtušil klidně Tibeťan. „Kromě tří mužů na chodbě, tedy vás.“
„Odkud jste se vrátil. To mi nemusíte říkat, ale…“
„Z Orientálního klubu, jak mohu snadno dokázat.“
„Víte, že jste měl odevřený byt?“


Tibeťan na mého přítele hleděl, jako by otázku nepochopil. Až po chvíli se zeptal: „Je snad zakázáno nezamykat? Nemám co ztratit, pane.“ A chtěl nám zabouchnout před nosem. Ten byt mi najednou připadal jako strašlivá orientální past zlovolného doktora Fu-Manchu z brakových románů Saxe Rohmera.
Styblík strčil nohu do dveří. „Ještě něco?“ sykl temně Tibeťan a podíval se na hulváta tak, že můj přítel zplihl. „Ne. To mi vlastně stačí.“
„Tak to bych prosil.“ Přesně ve chvíli, kdy nám jeho dveře zapadly před nosem, ozvaly se dole na schodišti hlasy. Domovník kohosi vítá? Ano, a ten druhý hlas mi byl strašně povědomý a známý. Benjamin B. Harrison, nejinteligentnější inspektor Scotland Yardu stál vzápětí před námi. A další čtyři muži zákona! Jeden se začal věnovat mrtvole ve čtvrtém patře, další dva prohledávali její byt. Ten poslední policista cosi kutil u okna. Inspektor nás mezitím vyslechl. Nakonec se posadil. „Proklatě. Stokrát proklatě.“ Vypadal trochu udiveně. „Ta sebevražda se mi nelíbí.“
„Pane inspektore…“ Promluvil policista u okna.
„Ano?“
„Jak myslíte, že jsou vzdáleny ty domy?“
Harrison se podíval přes Anthonyho ulici a temný park. „Dvě stě metrů. Ale sám jste slyšel, okno bylo zavřené. Kromě toho…“ Díval se na mrtvolu. „Balistická expertiza sice nepůjde provést, ale není pochyby, že rána byla vypálena zblízka.“ Jeho hlas byl sebevědomý. „Pane Styblíku, mám vás rád, ale nebude to asi žádný záhadný zločin. Nelíbí se mi, to je pravda, ale podívejte…“ Znovu otevřel okno. „Držte ho, Strocku.“ To řekl policistovi. Potom otevřel dveře na chodbu. Také okno z chodby bylo otevřené, jak víme, už od chvíle, co se chtěla nadýchnout paní Bathurstová. Netrvalo dlouho a dveře mezi oběma okny se s prásknutím zavřely. „Už rozumíte?“ vrátil se jimi Harrison vítězně. „Průvan, pane Styblíku. Obyčejný průvan.“
Styblík tu stál a okolo sevřených rtů mu pohrával úsměv. „Na to bych nepřišel. Ale možná máte pravdu. Ale co podle vás udělal ten… Inu, ten průvan?“
„Spíš se ptejte, jak jednal sebevrah.“
„A jak jednal?“ vyhrkl jsem, trochu zklamán Styblíkovou nedostatečností.
„Jednoduše vyhodil pistoli do parku. Tamhle, přes ulici. Ještě než padl, tak se k tomu vzepjal, a okno buď zabouchl sám, anebo ho spíše přirazil právě průvan.“
„Aha.“ Styblík si podepřel bradu. Poklepal si prsty na čelist. Něco hledal. Ohlédl se po mně chytrácky. „Jak prosté, milý Watsone, že ano?“
„Jak prosté.“ A trochu jsem dělal důležitého, jako že vím. Ale věděl jsem že nic nevím. Jak už bývalo Lorencovým zvykem.
„Reynoldsi a Wilsone,“ zvolal Harrison vítězně. „Nechte už toho šťárání, tady už beztak nic nenajdete.“
„A co máte tedy dělat, šéfe?“
„Vy snad máte, chlapi, klapky na uších. Samozřejmě seběhněte dolů a prohledejte okraj parku. Vidíte? Všecka ta křoviska. Bude tam někde doličná zbraň.“
Sotva odešli, napřímil se lékař: „Pane inspektore, ale tohle nevypadá na sebevraždu!“
„Jak to že ne, doktore Blacku?“
„Podívejte se sám.“
„Však já vidím, Blacku.“
„Právě že to nevidíte.“
„A co nevidím?“
„Pan Bathurst má tu střelu pořád v hlavě.“

5.
Těžko tedy mohlo být vystřeleno z blízkosti, která je nutná pro sebevraždu. „Hm,“ řekl Harrison dosti neurčitě. „A vy jste to věděl?“ obrátil se roztržitě, nevím proč zrovna ke mně.


„Samozřejmě, nejsme slepí,“ chytil mě Servác Styblík za ruku a chlácholivě mi pohlédl do očí. „A ještě něco, inspektore. Mohu si to sice nechat pro sebe, ale chci pomáhat zákonu. Poslyšte, to byla přece hodně silná rána, když se ty dveře zabouchly. To jsme slyšeli. Ale předtím…“
„To se zabouchlo jenom okno. Rozumíte. Menší okno, menší rána.“
Styblík se na nejchytřejšího policisty Yardu smutně díval. „Menší okno, menší rána,“ opakoval. „Je to tak, jak říkáte. Nebo mi něco utíká?“ Zvedl oči k nebi, ale ne jako to dělával Chestertonův velebníček otec Brown. Zvedl je ve spravedlivém úžasu a s jakousi bezbrannou odevzdaností. Harrison zíral na Styblíka a potom zamumlal: „Víte co? Nepleťte se už do toho. Doteď jsem vám všechno toleroval. Ze známosti, pomohl jste policii vícekrát. Vážím si vašeho úsudku, také Lorencova…“ Křivě se usmál. „Ale jděte od toho. Policie si tentokrát pomůže z bryndy sama.“
„No, dobře.“ Můj přítel si ale z jeho vylučovací věty očividně nic nedělal. „Už je stejně trochu pozdě.“


„Ano. Připozdívá se. Vidíte navíc ta mračna na obzoru?“
„Včera touhle dobou už mžilo.“
„Dneska můžeme čekat přinejmenším mlhu.“
„A tak já raději půjdu domů. Abych nezabloudil.“
„Já vám to schvaluji,“ podal mu Harrison trochu vítězně ruku. „Pane Lorenci…“ Podával ruku i mně.


Vyšli jsme na chodbu, ale Styblík se najednou teatrálně udeřil do čela – a vrátil se. Ale už za okamžik byl zpátky. Do kapsy strkal velikou lupu. „Ještě jsem si musel cosi ověřit,“ řekl mi jako na vysvětlenou a tónem muže, který už ví své.
„Proboha,“ vykřikl jsem skoro. „Vy už víte…“
„Myslím si, že vím téměř všechno. Půjdete, Lorenci?“
„Domů?“
„Ale ne. Ověřit se mnou poslední část mé teorie, samozřejmě.“
„Ale. Ale jaké teorie?“ lapal jsem skoro po dechu.
„Teorie postavené na pevných důkazech.“
„Už tedy znáte způsob provedení zločinu, Styblíku?“
“Samozřejmě, příteli.“
„Jak jste ale mohl přijít na…“ vyhrkl jsem jat spravedlivým údivem. „Došlo tady přece k vraždě člověka v hermeticky uzavřené komnatě. Ještě tři minuty před tou vraždou jsme Bathursta oba viděli. Po celý čas jsme sledovali i dveře, které za sebou přivřel, až… Až zevnitř zazněl výstřel, ale nikdo nevešel, nikdy nevyšel, dokonce ani slečna Bathurstová ještě ne.“
„A přece jejího strýčka někdo zabil.“ Zasmál se. „Není snad mrtvý?“
Při té rozmluvě jsme sešli se schodů a stanuli na osvětlené Anthony Street. A v parku se míhaly stíny policistů hledajících marně palnou zbraň.

6.
V té chvíli jsem přemýšlel o mnoha věcech, pochopitelně. Spáchal William Bathurst sebevraždu, anebo byl zavražděn? Kam se poděla smrtící palná zbraň? A pokud to byla opravdu vražda – jako že byla, kdo je pachatelem? A co prozkoumával můj přítel, když mě na chvíli opustil na chodbě a když se ještě vrátil do Bathurstova bytu?
„Co jste to obhlížel pod tou lupou?“
„Pojďme tudy,“ neodpověděl přímo a pomalu zamířil ke konci Anthony Street, „a já vám to, Lorenci, po cestě objasním.“ A tak jsme se ubírali po chodníku a Styblík mi začal povídat.


„Především musím vyvrátit vůbec první možnost, o které bych uvažoval, kdybych byl vámi, Lorenci. I tak pochybuji, že vás napadla.“ Ušklíbl se. „Totiž tu možnost, že jsem byl s vrahem domluven já sám. Ale představte si to. Když jsem vpadl do bytu, stačilo, abych nechal pachatele vylézt oknem po provaze, po kterém se do pokoje i dostal z nejbližšího možného místa, totiž ze střechy, a zabouchl za ním okno.“
„Ale to se nestalo.“
Zapálil si doutník. „Kdo ví. Celé řešení záhady je každopádně na tom okně.“
„Ale bylo zavřené!“
„Milý příteli. Je to na okně, ale vrah se tím oknem samozřejmě nemusel protahovat, a to ze zcela jednoduchého důvodu. On v té místnosti při vraždě ani nebyl. Stejně jako tam nebyla smrtící zbraň, tedy… Tedy ten neviditelný revolver, který až dosud páni Reynolds a Wilson tak zoufale hledají v trávě a křoví.“
„Řekl jste revolver, ale…“
„Ale vyjádřil jsem se nepřesně, protože to je dalekonosná puška.“
Zatočil do úzké uličky. Připadalo mi ale, že jdeme Londýnem naslepo. Začala se snášet hustá mlha a šero rovněž houstlo.
„Vrah stiskl spoušť několik set metrů daleko,“ dodal pan Servác Styblík, emigrant.
Namítl jsem: „Ale co tedy viděla nebožtíkova neteř? A neslyšeli jsme snad všichni výstřel? Necítili… Anebo to nebyl výstřel?“
„Byl a nebyl,“ odtušil přítel. „Ale ta skutečně smrtící rána byla vypálena už asi dvě minuty předtím.“
„Odkud?“
„Vrah střílel z okna jednoho domu na odvrácené straně parku.“
„Ale okno…“
„Okno Bathurstova bytu muselo být v tu chvíli ještě otevřené. Když jsme pak slyšeli ránu, Bathurst neumíral, Bathurst byl už několik minut mrtev. Směl být, jestli se tedy nemýlím.“ Odmlčel se. „Už když jsme čekali na chodbě na pana Larsena, který zašel k Tibeťanovi, tak byl mrtev.“
„Ale co se tedy ve skutečnosti stalo v Bathurstově bytě, když jeho neteř otevřela dveře? A jak to, že okno už bylo zavřené?“
„Bylo zavřené?“
„A ne?“
„Bylo… prostě zabouchnuté.“
„Opravdu tedy průvan?“
„Zcela přirozený. A když okno narazilo na rám, explodovala malá kapsle. To byl i domnělý výstřel, který zároveň překryl prásknutí způsobené průvanem. A proto jsme ho neslyšeli. Bylo, abych trak řekl, ztotožněno s výstřelem.“
„Iluzí výstřelu!“
„Přesně tak, protože skutečný výstřel zazněl už dvě minuty předtím a daleko od domu. Tady!“ řekl najednou. „Vedl jsem vás schválně trochu oklikou, abych vám to vůbec stačil vyložit, ale přímou čarou by se to dalo uběhnout i za minutu. Kulka, ehm, letí ovšem ještě podstatně rychleji.“
„Berkeley Street,“ přečetl jsem v mlze cedulku na nároží. Došli jsme k domu číslo 143 a nikým nerušeni vystoupili do čtvrtého patra. Na jedněch dveřích stálo: LIZZIE BATHURSTOVÁ.


„Ano,“ řekl mi Styblík. „A ta taky zabila svého strýčka!“
Sáhl do kapsy, myslel jsem, že pro další doutník, ale v jeho ruce se objevila dalekosvítící baterka. Zacílil kužel světla až na samý konec temné chodby. Rýsovaly se tam další dveře. „Pojďme, Lorenci,“ zašeptal.
Došli jsme k těm dveřím, ale bylo zamčeno. „Vyrazit,“ řekl můj přítel úsečně. Po třech pokusech dveře povolily. Stáli jsme na okraji jakéhosi skladiště. Ve svitu baterky jsem uviděl revolver, ale nevystoupil ze žádné neviditelnosti, nýbrž ze Styblíkovy kapsy. Cvakla pojistka. Plížili jsme se skladištěm. Zhasl. Zastavil se. Zahalovala nás neproniknutelná tma a až za chvíli jsme se rozkoukali. Jasně jsem rozeznával obdélník okna. „Vidíte? To okno vede nad park, ale z druhé strany. Dole vede Berkeley Street.“
„A okno Bathurstova bytu?“
„Bude někde proti nám, jenom asi dvě stě metrů daleko. Teď ale prohledáme tyhle bedny.“


Už-už znovu rozsvítil, když nás přimrazil známý hlas: „Není třeba, pane Styblíku. Pušku jsem už odnesla.“
Kdo by tu čekal vražedkyni příslovečně se vracející na místo činu?
„To jste vy, Lizzie? Nemohu uvěřit, je to až příliš prosté?“
„Ale bude to účinné.“ A zároveň nás oslnila její baterka. Oba jsme bezmyšlenkovitě namířily do světla revolvery. Ty… Ty zatraceně viditelné revolvery…! Ale moc dobře už jsme věděli, že vražedkyně nás má na mušce. Asi zaslechla podezřelé zvuky v domě, vyhlédla na chodbu a spatřila dva vyzvědače, kteří lezou do skladu.
„Ne, vy nestřelíte,“ řekl pochmurně Servác Styblík. „Tyhle dvě vraždy už byste nezamaskovala.“


„Ale střelím,“ řekla. „Bude to rozhodně lepší, než vás nechat naživu.“ Tu jsem uviděl, že Styblík bledne. Ale stále ještě na ni mířil. „Vy nejste žádná Irene Adlerová,“ pokusil se o žert. „Žádný lumen, průměrný mozek. Vzdejte to.“ A stále cílil do světla. „Pročpak jste spáchala tu vraždu?“ zeptal se vyčítavým tónem zpovědníka.
„Proč? Protože potřebuji peníze – a ty mi mohlo zajistit jenom dědictví!“
Styblík konečně sklonil revolver. „Poslyšte, Lizzie,“ řekl. „To, co vím já, to ví už i Benjamin Harrison a každou chvíli se tady objeví a je s vámi konec.“
„Blufujete. A co můžete vědět!“ Zasmála se jako saň.
„Vím toho dost. Vím, že jste při své první dnešní návštěvě na okno nenápadně umístila kapsli. A víte, co jedině nechápu? Jak jste potom docílila, že nechal okno celou dobu otevřené?“
„Jak? Jednoduše. Stačilo pustit trochu plynu z vařiče, jako by omylem… Když jsem vařila kávu.“
„Ale stejně…“
„Musel mi slíbit, že nezavře. A on mi to prostě slíbil, až takový jsem na něj měla vliv. Víte… Protože já mu občas mávala.“
„Ach, to jsem nevěděl.“
„Nemusíte uhádnout všechno, ale uznávám, že jste BYL skutečně chytrý.“
Cvakla pojistka.
„Ale jak jste dosáhla toho, že se ani nezavřel?“
„Ukradla jsem mu všechny klíče.“
„A dál?“
„Vy to snad nevíte, detektive?“
„Vím,“ řekl hrdě můj k smrti odsouzený přítel. „Doběhla jste domů, na to stačí pár minut. Tam jste měla připravenou pušku, tedy vlastně tady v některé z těch beden. Vzala jste tu pušku a strýce smrtelně zasáhla. To místo mávání. A pak jste se musela co nejrychleji vrátit, abyste dokončila realizaci veskrze odvážného plánu. Zburcovala jste domovníka, aby existoval svědek, ale běžela jste napřed, aby měl svědek patřičný odstup. A abyste stačila otevřít okno na chodbě, to kvůli průvanu. My jsme se nachomítli náhodou, ale taky dobře, že, protože další svědkové. Průvan odpálil kapsli a vše, co jste údajně viděla vevnitř, jste si vymyslila.“


Lizzie Bathurstová najednou mlčela. Bylo to skutečně všechno tak. Zdála se až zaskočena, takže asi bylo. Po chvíli klidně řekla: „Vyšlo to.“
„Ale na okenním rámu jsem našel nepatrný zbytek toho kapslíku.“
Najednou jsme uslyšeli výkřik. Hluk zápasu. Světlo zhaslo, baterka udeřila o podlahu, ale Styblík znovu rozsvítil tu svou. Inspektor Harrison a seržant Strock nasazovali vražedkyni pouta.


Přijeli sem, aby ji vyslechli, „zburcovali“, jak ji varoval Styblík, a přistihli tu krásnou ženu, jak se z nás chystá vytvořit mrtvoly.
Dívali jsme se za ní.

7.
„Byl to téměř dokonalý zločin,“ řekl jsem Styblíkovi.
Sebral pušku. Prohlížel uzávěr a potom řekl: „Ale jednu slabinu přece měl. Ty otevřené dveře Bathurstova bytu. Představte si, že by třeba nezašel Bathurst k Larsenovi, ale Larsen k Bathurstovi. I kdokoli jiný mohl snadno najít tělo mezi vzdáleným výstřelem a Lizziiným návratem ke strýčkovi. Tam byla řada minut risku, kdy byly dveře odemčené anebo dokonce pootevřené. Ale jinak to byla akce hodná Irene Adlerové, jak by tedy napsal sir Arthur Conan Doyle.“
„Myslíte, že nám to zapomene, příteli?“
Zavrtěl hlavou: „Pokud ji nepověsí, tak nám to nemůže zapomenout vůbec nikdy, Lorenci.“



Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.3761 s