Bunkerova první publikovaná kniha. Proslulý Quentin Tarantino k tomu utrousil: „Nejlepší kriminální román, který jsem kdy četl.“ Dlužno dodat, že Bunkerova tvorba našla bohatý odbyt v Hollywoodu a divácký zájem o filmy dle jeho námětů předčil očekávání. Bunker vyšel z vězení, když přesáhl čtyřicítku. Prostředí kriminálu znal jako své boty a právě detailně popsaný život za katrem lze považovat za největší přínos předložený populaci tam venku. Obávám se použít termín literární přínos. Z jeho tvorby je cítit kalkul na sto honů, ale nezapomínejme, že jsme v Americe, kde je ekonomický úspěch vynášen na podstavec existence jako jediný atribut lidského snažení a tomu je podřízeno vše. V Bunkerově případě jsou to všechny stavební kameny jeho beletrie. Slovník, eliminace hrdinů příběhu, jejich teritorium a vlastní zájmy i profilace posledních šlapek z ulice, v tomto případě jediných sexuálních uspokojovatelek hlavního hrdiny knihy. Je víc jak pochopitelné, že spisovatel používá ich formu, tedy vyprávění v 1. osobě jednotného čísla. Čtenář je vtažen do děje od první stránky a daleko víc mu věří každé slovo. Nevím, zdali si to tvůrce uvědomoval, ale autenticita příběhu s jeho životním je asi nejsvětlejší element románu a nejsilněji také působí. V jeho případě se jedná o zlomek procenta úspěšných, ale v americké literatuře není sám, kdo dokázal na knižním trhu svůj polepšený kriminální profil prodat. V sociální skupině jemu podobných bychom jich pár našli, i když výjimečně. Zbylé množině dá práci sestavit už jen rozvitou větu. To není problém jen Ameriky, jde o celosvětový jev, aplikovatelný i u nás.

Max Dembo, takové nosí Bunkerův zločinec jméno, se permanentně utápí ve zběsilém vzteku vyrůstajícím z pocitu marnosti, kterou cítí na každém kroku svých krátkých pobytů mimo kriminál, v bezvýchodnosti svého zidealizovaného pobytu tamtéž a v první řadě nepřizpůsobivosti svého hrdiny (sebe) obecně platným společenským normám, jež kolem něj vládnou společnosti. Jeho osobitý výklad práva kulhá za akceptovatelným a pozitiva v nich rozhodně nejsou vidět. Ne, že by to Dembovi nějak vadilo, kašlat na mínění druhých je v jeho postoji ke světu pravidlo číslo 1. Jen tak se dočká v pohodě hamburgeru ještě druhý den, jen tak lze večer rozdýmat v klidu svého pokoje každodenní doutník, bez nervózního pokukování ke dveřím, že už si pro něj jdou, či ho někdo přichází umlčet natrvalo. Povím vám, nic pro mě. Ne, že bych byl z každého zákona nadšený, ale tahle, dle Bunkera touha po absolutní svobodě realizovaná in natura mě, zaplaťbůh, minula. Doba trávená venku se zdá být vyděděnci lidského mraveniště hektická, nadupaná událostmi, jakoby přerostlá ve stálé pošňupávání ubaleného jointa a tím i přivolanou euforii, čím dál častěji ve fetu hledanou.

A najednou rozhodnutí odejít na zločineckou penzi a stát se uznávanou spisovatelskou celebritou. Edward Bunker tak učinil. Kvalifikace na psaní knih s kriminálním obsahem měl habaděj. V jednasedmdesáti letech umírá po bouřlivém životě 19.7. roku 2005.

Zanechává za sebou nepříliš rozsáhlou stopu v literárním světě, ale stopu čitelnou. Někdo z jeho věrných příznivců si jistě připomene: „Mě, do prdele, nesebrali kvůli tomu, že bych to nedokázal zvládnout. Jenom se to tak náhodou seběhlo.“ Přesvědčení asociálů v kostce. Kniha si rozhodně říká o přečtení. Aspoň pro hlubokou sondu do života těch druhých.

_{Edward Bunker: Ani ta nejlítější bestie
Vydalo nakladatelství XYZ v roce 2010
Obálka www.xyz-knihy.cz}