A právě jemu věnujeme tady na Rozhledně poslední podzimní měsíc. Důvodů k tomu je nespočet, rozhodně více, nežli výčet jmen sepsaných v úvodníku tohoto článku. Přitom křtěný byl jako Václav. Ovšem jako Václava jej téměř nikdo z nás nezná. Tímto jménem ho oslovovali velice krátce. Otec totiž v raném dětství rozhodl o jeho odchodu k francouzskému královskému dvoru, kde byl vychováván. A tady, na počest svého slavného strýce, přijal své druhé jméno, Karel IV. A pod ním žije a je známý dodnes.
Vítejte tedy v měsíci zasvěcenému markraběti moravskému, hraběti lucemburskému, českému, lombardskému a arelatskému králi, císaři římskému.
On sám by si rozhodně při svém návratu z Francie „domů“ nepomyslil, jakým velikánem pro náš národ zůstane. Krušné počátky mu pomohla překonat láska, doslova buldočí nezdolnost a víra v sebe samého. Kolem intriky i těch nejbližších, odboj šlechty, a proti tomu pevné rozhodnutí, schopnosti výtečného politika, odvaha, někdy i lest. Vidím ho jako vyzrálého muže sedícího na trůnu v přijímacím sále, obličej skrytý v přítmí, aby protihráč ani nevytušil náznak emocí. Ten druhý naopak, celý obličej osvětlený jako kniha, ve které mohl Karel číst.
Jak dlouho mu asi trvalo, nežli přišel na chuť české zemi? Možná dokud nepřivykl našemu trpkému vínu.

titulka Mistr Theodorik - Karel IV. klečící před Madonou, výřez, 1370

(cs.wikipedia.org)