Na dalších stránkách však autorka odhalovala nitro tohoto muže jako tajemnou a vzrušující jeskyni, plnou nedotčených pokladů, musela jsem znovu zvážit hodnotu těchto drahokamů a připustila jsem, že myšlenky a vnitřní souboje pana Fergusona jsou mi blízké a sympatické. Postupem času se mi už malebné přímořské Maltby nezdálo tak dokonalé, jak se mi jevilo na začátku. Naopak. Na každém novém řádku jsem objevila v něm i v jeho obyvatelích záporné vlastnosti. Pýchu, samolibost a závist jsem náhle viděla rozsévat po neupřímně nastrojených ulicích, které v mých představách pozvolna ztrácely vůni svobody. S každou větou mě ulice města tížila a svazovala, podobně jako pana Fergusona. Ideální město se stávalo trapnou iluzí.
Situace se pomalu, aniž jsem si to hlouběji uvědomila, obracela. Město i pan Ferguson zůstali přitom stejní. Jen já jsem měnila názor. Nyní jsem již souhlasila s postoji pana Fergusona. Pan Ferguson byl ostatně jediný citlivý tvor v celé zdejší povrchní společnosti. Pak ale nastala pro mne, coby čtenáře, nejhorší část. Šok se dostavil, když jsem samu sebe identifikovala v chování nepříjemné Fergusonovy ženy, a pak znovu, když jsem srovnala podobu svého charakteru s požitkářskými gesty reverenda Traverse. Byla jsem zklamána sama sebou, rozčarována chodem světa. Pan Ferguson, ten pro mne už navždy zůstane jediným nezištným tvorem na této planetě.
Fandila jsem mu, když se zklamán civilizací vydal na lodi zvané „Sbohem, moudrosti“ na širé moře. Záviděla jsem mu jeho vnitřní mír. Zatímco mu vítr omámeně ševelil do vlasů, povídka skončila a já se cítila duševně naprosto vyčerpaná.
Zaklapla jsem knihu a několik dlouhých minut zírala kamsi mimo prostor. Uvědomila jsem si závažnou věc.
Všimli jste si už někdy, že když se díváte na film, nebo čtete knihu, fandíte vždy hlavnímu hrdinovi? A nezáleží na tom, je-li to něžná, nevinná dívka, kostrbatý, nesympatický stařec nebo krvelačný vlkodlak. Chce-li vás autor díla získat na svou stranu, pak se mu to podaří. Neubráníte se mu. Objevíte duševní kouzlo v netvorovi, budete litovat vraha se zaslouženým rozsudkem smrti, dokonce budete fandit uprchlíkovi z vězení, kterého jste teprve minulý týden pracně chytili se svým oblíbeným komisařem za odpornou vraždu. Autor vás vždy dovede tam, kam potřebuje. Nasadí vám brýle svého pohledu a vy si okamžitě pomyslíte, co si přeje on. Podle toho, do jakých sfér vás vmanipuluje. Když si to autor bude přát, budete třeba podporovat mimozemskou civilizaci, která usiluje o zničení planety Země za účelem očištění od lidstva. Jako by vám na chvíli implantoval část svého mozku, přemýšlíte jako on.
Ale... počkejte, počkejte, vždyť já vás právě přesvědčuji, abyste se tentokrát ztotožnili s mým názorem! Ale... počkejte... Mně musíte věřit, protože já jsem vám odhalila pravdu. Samozřejmě, tohle je pravda! Ano, je!! Počkejte, počkejte přeci, nepřestávejte teď číst! Dobře, vzdávám se. Už nikdy nebudu povídat takové žvásty. Klidně se dívejte na televizi, choďte do kina a čtěte knihy, klidně si myslete, že myšlenky, které vás přitom napadají, jsou originální a jedinečné, že jste v příběhu objevili něco, co ani sám autor nezamýšlel. Klidně. Ostatně... vždyť... Nepokoušela se nakonec Daphne de Maurier o to, aby někdo napsal podobnou úvahu?