Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 8.12.2019, svátek má Květoslava 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Hrůza se musí hromadit

12.11.2010   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Pražské mikroromaneto

V noci na dnešek jsem měla znovu sen o Manderley. Zdálo se mi... Přestala jsem číst. Hodiny v mé ložnici tikají tak, tak, tak a temně zelená knížka leží na klíně, prázdno stáří a poslouchej tmu posledních let i vlastní konec světa. Dobrý den!
Špendlík bych sotva uslyšela spadnout. Jsem už teď víc mrtvá než živá. Manžel odešel před rokem, neměli jsme děti, o návraty se tedy pokouším směrem do knížek. Do filmu. Do dětských vzpomínek. Usnu, znovu procitám... v tom domě na Karlově náměstí, kde jsem vyrůstala nejen s rodiči, ale i s tetou Lermou.
Říkali jsme jí Sibylo. Ale nebyla vědma. Jen švadlena. Náš byt byl také ušit světlem a docházely herečky včetně Lídy Baarové... a její sestry, ale ta po válce skočila oknem. Má teta to věděla předem.
Herečky tetě říkávaly Lerminko. Hugo Haas ji zase oslovoval slečno Čarodějko. Brali spolu prý drogy, ale to se nikdy neprokázalo.
Nejen herečky si nechávaly u tetičky šít, také manželky politiků. Byla jsem tehdy malý diblík a tvořili okolo mne kolotoč života s mnoha barvami. Jak brzo jsem chápala: JÓ! Tyhle šaty padnou, ale tamty ne. Ty nebyly dokončeny, dolů s tím. Svrhněte je! A prozatím na shledanou, madam, a další pán na holení...
Stalo se to těsně před Protektorátem. To už se jitřily city. Taky se to, pravda, přihodilo šest let před svržením atomových bomb.
Válka je válka a šití je šití. Naučila jsem se taky dělat s jehlou. Už tenkrát, a právě díky tetě. Radila a přiměla mě nakonec i na chvíli vidět.
Doopravdy Sibyla, leč... Tutlala to.
Navíc tím trpěla. Ne, Lerma nechtěla znát, ale musela znát. Vstřebávala informace z budoucnosti. I proto se nevdala? Kdopak ví! Scházívaly jsme se na dvorku za tímhle domem a jednou mě houpala na kolenou a vyprávěla o Libušině proroctví. O pravé Sibyle ale nikdy, o té mi řekla až služebná. Marika. Ne Sibyly. Tety se bála. "Proč?" ptala jsem se Mariky u kurníku.
"Ona je satanáš."
Slova zaplašila smíchem, ještě ho slyším... Tak ráda jsem ji pak už neměla.
Tetu ano.
Abyste uměli věštit, musíte se umět narodit, ale tak to je se vším (a kdo byl váš otec?) Je záhodno disponovat aspoň jistými vlastnostmi a moc nemůžete udělat bez nich. Záleží i zde v české kotlině na energiích? Určitě, ale i na vaší schopnosti je registrovat. Schraňovat do ulity jako šnek, a tenkrát...
Lermě už mělo být padesát a sem tam padalo i přede mnou, jako holčičkou, sousloví stará panna, jenže ona se svým stavem holedbala. Chlubila. Pružně procházela Příkopy a Prahou, šila, měla peníze, trávila odpoledne u Paukerta. Ráda měla Haase, ale i Čeňka Šlégla. Bývala přes ulici zdravena honorací a nejen přes ulici. Milovala Karlák, Fausta, ale i Prahu jako takovou. Panorama Hradu. Pohledy dolů z Vyšehradu. "Musí to zde zůstat," řekla mi. "Mělo by."
Oblékala se fascinujícím způsobem, četla po večerech Gustava Meyrinka a nikdy se nestalo, aby se v ní sepraly všechny protiklady. Udržela je na uzdě. Nikdy se nepřihodilo, aby kabelka neladila s róbou, nikdy neobula nevhodné botičky, jak tomu říkávala, a že jich vlastnila na tucty. A když věštila?
Pravda pokaždé setrvala jako závažíčko mezi Lermou a dotyčnou "hydrou-zákaznicí".
Ano, říkala jim někdy hydry.
Taky Šléglovi věštila. Už roku 1939 hovořila o uhlí, ale když jí lidi vytýkali mystiku nebo jí vchrstli do očí přímo urážku, tuhle druhou živnost popřela jako peříčko, které nám odlétlo ze dvora. Zapýřila se, všecko odbyla, ale rodina se za Lerminu projevovanou schopnost styděla i tak.
Jednou v sobotu, a pamatuji ten den, jako by to bylo včera, jsme zase stanuli na Vyšehradě, když pojednou začala o skutečné hydře. "A byla zlá, teti?"
"Bude zlá. Teprve bude. Nevystoupí ale z bažin, snese se od zenitu." A plakala.
Téhož dne chtěla Lída Baarová něco vyčíst z dlaně, nicméně Lerminka se jí takřka vysmála a navždycky s prorokováním sekla. To mi aspoň na vyšehradských hradbách tvrdila. I dál však zůstala dámou a snad tím spíš. Zakládala si na oslovování slečno, cupitala centrem, vím, že záměrně nemyslela na k finále ubíhající čas a taky radši ne na prostor nad hlavou. Už jsme dávno byli Čechy a Morava a ona se občas zavírala a listovala v Golemovi. Válka. Ona žila dál uprostřed švadlen a nesla si jako auru vlastní dutinu, jak to jednou nazval otec.
Taky mne tetina dutina dlouho chránila, jak už dnes vím.
A nejspíš celou rodinu. Vše pak bylo najednou jinak, jenže vždycky je všechno jinak, a podle tetina názoru znamenalo povolání švadleny i styk s kuloáry politiky.
Tady se to peče! říkala. Stalo se roku 1940 a zvláštní lidé si u nás tehdy podávali dveře. Ota Vávra, jindy ministr... Ten i ten mi podali cukrátko. Lerma se jimi obklopovala víc a víc a sama měla také co nabídnout. Vyprávěla zážitky z cest, a to ještě z let dvacátých a z Ameriky. Setkala se osobně s Haroldem Lloydem. Hosté naslouchali. "Ale ty, Adino, zůstaň zvědavá," řekla herečce. "K životu přece stačí zvědavost."
Někdy se ale zvědavost nevyplácí. Bylo to na podzim a ozvala se mi telefonem jako duch z nemocnice na protější straně Karlova náměstí. Jaká náhoda, že jsem zrovna procházela naší liduprázdnou halou, kol sádrové bysty nějakého ještě nikoli nukleárního fyzika...
Telefon zařinčel jak výbuch šrapnelu. Strhla jsem černé sluchátko. "To jsi ty, Madlo?" ptala se tetička líbezně na druhé straně drátu.
Slyšela jsem Lermu ráda, neboť po domě se šuškalo, jak je to vážné. Sama, přesto či právě proto, nedávala nic znát, ale choroba je taky bomba, i když dlouho hlodající, a koho v Praze by napadlo, že teta kráčí už dolů za vlastní obzor? Vzpomínám, jak by její hlas tenkrát v hale divný a ještě vidím těch několik neočtených Arbesových romanet v polici za telefonním přístrojem. A zdálo se mi, že se teta nadechla, pak ale ukrutně dech zadržovala a... Mučila snad sebe samotnou, na druhé straně drátu, a jakoby se drátem škrtila. A jakoby se i ty dráty bály, co prorokyně vyzradí. Tak ji držely. Ale teta přesto začala odříkávat věty. "Žije pár lidí. Ti můžou varovat svět, Madlo, a patřím mezi ti lidi. Odstěhuj se."
"Ale kam?"
"Do Ameriky anebo do Japonska, holčičko, na tom vůbec nezáleží."
Zbláznila se v té nemocnici? Určitě. Nakonec patrně ano. Bolestí?
Potlačováním? Čeho? "Madlo, jestli nechceš udělat chybu, tak nikdy nechoď na dlouho do nemocnice, ale dneska večer se jdi projít dozadu na dvorek."
Do haly přilétla maminka a hala byla náhle úplně žlutá a vím, že mi tekly slzy. Věděla jsem. Služebná mě odvedla. Ano, ta zlá Marika. A v noci jsem se probudila nějakým štracháním.
Okno do dvora bledě svítilo. Jako by samo. Co se to míhá za tím sklem?
Jako bych uviděla holčičku. Nebo šlo o kus kořene - ve tvaru holčičky. Dnes vím, že jsem viděla sebe. Sebe a kořen zla. Tenkrát... Ležela jsem... a marně zkoušela uhádnout, CO to může být za postavičku a proč je tak štíhlá a vlastně vychrtlá a teprve po válce jsem uviděla fotky z koncentráků, kde se válela podobná těla. A snímky pořízené po výbuších šrapnelů. Konečně jsem poznala i lidi zasažené ozářením. Všecko už ale vegetovalo v díře toho okna a díry jsem viděla jako oči.
Pokoj, v kterém jsem procitla, pojednou páchl nemocnicí.
Postavička se počala o něco snažit. Oč?
Chtěla sundat dřevěný kůl, kterým rodiče přízemní okno zabezpečovali, neboť se nedovíralo. I teď se mi vrací urputnost jejích hadích pohybů, když TO lomcovalo tyčí. "Dobrý den!" povídám – a bláznivě mě napadlo, že pro figurku podobnou zbytnělé mandragoře je to asi velice náročné. A že vynakládá... až příliš sil. Že vydává nepřiměřeně moc energie. S hrůzou jsem si však uvědomila, jak nebude těžké, dobýt se dovnitř.
Dveře z pokoje k rodičům zůstávaly zavřené. Zavolala jsem. Kupodivu se rozsvítilo, což dokazovaly škvíry. Vstoupila žena v bílém. Maminka. Když jsem řekla, co se děje, chtěla k oknu, ale já ji chytila a křečovitě držela za košili.
Konečně se mi matka vymanila, ale místo aby zhasla, ta hloupá, vyhlédla do dvora ze světla.
Co mohla vidět? Snad věčně záhadná vrátka vzadu.
Zkontrolovala, zda je okno zavřené, vrátila se, pohladila mě po vláscích. "Madlo, nikdo tam není."
Nazítří mě probudil poplach. "S Lermou je zle!" I ta podlá Marika hořekovala!
Zvonily zvony.., ale šlo o telefony. Lerma... prý nad ránem zemřela.
A tyč opřená o okno? Zvláštní, nikdy jsme ji nenašli. A sedím tu po letech. Dejte mi zapravdu, že bez snů bychom umřeli. Já určitě. Nejraději dnes čtu... a když se probudím, zapisuji si sny. Vždycky jsem to dělala. Taky tenkrát.
A ten sen byl situován do roku 2012. Léta jsem se konejšila větou vždyť je to jen film. Už to nedokáži. Zkušenosti se musí hromadit, takže se hromadí a výsledkem je můj nynější stav, a tak už posté kráčím ve vzpomínce k prkenné trafice PŘED NEMOCNICÍ na Karlově náměstí, okolo plyne válečný rok a mozek mám plný Lermy v rudé róbě. Ta róba se ale mění na bílou, až róby utvoří tunel. A pomyslná Hitchcockova kamera? Fičí tím posmrtným tunelem i se mnou, společně, a na konci stojí zas jen banální trafika. A dědci.
Nebe nad Karlovým náměstím je jako by otevřené, což je pocit, který jsem mívala vždycky před setměním, ale je ráno a Praha světlá. Jen doufám, že spím.
Okolo však pobíhají reální kamarádi mého dětství. Židé, Češi... Honza Nepodal. Petr Hrůza. Ivoš... Všichni dneska mrtví. Tenkrát ještě žili. V chlapcích. Zase jsem s nimi a zase nechápou, co přijde. Mou rozespalost považují za opilost, a proto se mi smějí. "Dobrý den, Hrůzo," oslovím Petra. Nu, aspoň že je veselo.
A věta prolomila hráze mého dosavadního ostychu, který jsem ztrácela leda s Lerminkou, a za tou hrází vybuchuje povodeň citů, povídám s kluky jako by za tetu a jsem ráda, že si přece rozumíme... „Znáš, Petře, její příběhy?“ ptám se. Potřásá hlavou. A řekne: "Ona už teď nevypráví."
A chce tedy ode mne její věštby slyšet, ale nejsem na náměstí schopna nic zopakovat. Najednou. Je mi to líto. Tak Petra těším. Vzhlédnu. U horního rohu trafiky uvidím v mracích, kterých je jen pár, nějaké pablesky. Svět Prahy jako by se propadl do mlhy. Zaostřuji, dívám se a dívám, blíží se sem vodorovně a ve výši obrovská, dlouhá střela... anebo torpédo s mnoha okénky či otvory, šine si to nad Prahou skoro jako vzducholoď... a ještě nepadá. Je svižnější než vzducholoď a povlovně pokračuje k Vltavě a Hradčanům, ale... Ale to je přece horší, než kdyby mi už spadlo na hlavu. Horší, protože dál žijeme!
Protože dál žijeme.
Ten objekt je tu, už tomu nelze zabránit a on ví, kam míří, a nikdo ho nezadržel.
Ani holčička. Ani Petr. Ani nemocnice. A čeká ho hřbitov.
Nový hřbitov. Věc na sto procent dopadne, způsobí obrovský nukleární výbuch, začala válka jedenadvacátého století, a tak dobrý den.


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2586 s