Jistě si lehko a rádi vzpomínáte na první lásku. Pak nemůže být o moc těžší vybavit si také první věc, ke které jste přilnuli. A může to být vzpomínka stejně milá. Nějaká hračka, pokrývka nebo kus oblečení, svetr s čápem. Mým prvním favoritem před jakoukoli dívenkou se zlatými cůpky byl takzvaný munčičák. To bylo jeho jméno v distribuci, a protože se mi hned zalíbilo, jiné jsem mu nevymýšlel. Takže tento Munčičák byl plyšový skřítek zjevně mimozemského původu, se srstí tyrkysově modrou a tak huňatou, že by z něj mohli vymotávat na cukrovou vatu. Z pokryvu se ukazovala pouze béžová tvář neviňátka a tlapky. Tento skřet byl mou opravdovou láskou. Ve spánku i bdění jsem ho míval u sebe, všude jsem ho s sebou vláčel a každá druhá moje věta končila Munčičákem. Když jsem stvořeníčko omylem zasedl, odměnilo se tenounkým zatípáním. V své dětinské lačnosti po hmatových vjemech jsem ho vlastně mačkal bez přestání. Svým pípáním však jako by předpovědělo svůj osud... Jednou jsem ho zapomněl na ubytovně, kde jsme přespávali během jakéhosi výjezdu s babičkou. Tehdy se mě poprvé dotkl stesk. Ten první měl tyrkysovou barvu.

 

V dětství jsem nevěřil, že by mě mohlo těšit dostat oblečení jako dárek. Pod stromečkem jsem toužil nacházet jen stavebnice, luky, šípy nebo autíčka na dálkové ovládání. Řeči o nových kalhotách nebo svetru mě ze židle zrovna nezvedaly. Ale jeden kousek oblečení už z paměti nevymetu. Kanárkově žlutou mikinu s malými obrázky golfistů mi maminka pořídila na start školní docházky, mikinu jsem bral jako svůj dres a poznávací značku, byl jsem v ní svou vlastní vlajkovou lodí. Podle její výrazné barvy mě spolužáci poznávali zdálky a to mi lichotilo. Žádnou jinou mikinu jsem neoblékal tak rychle a když musela jít na vyprání, už jsem se po své kanárkové žluté ptal. Dodnes v této barvě svítí má vzpomínka na první třídu.

Teď už neumím tak propadat kouzlu věcí a lituji toho. Nevypiplal jsem si žádný talisman a mezi hromadou košil ve skříni nemám jedinou přilnavou favoritku. A z řady kravat vybírám tak, aby dotyčná ladila ke košili. Ačkoli... mám jeden polštářek. Opravdu. Poslední dny a měsíce jsem zjistil, že bez něj nedokážu dobře spát. Objev té spací závislosti na polštářku mě vlastně těší, díky ní jsem si uvědomil, že mi přirostl k srdci (kupodivu dřív než k hlavě). Proč by ne? Předpoklady jsou. Polštář svou huňatostí zježených chlupů dává vzpomenout na ztraceného Munčičáka a nakonec barvou na ... Ale schválně zda to uhodnete!

 

_{ikonka:artinfo.com}