Jak sám autor v úvodu své knihy
STÁTNÍ PŘEVRAT (nakladatelství Dokořán, Praha, 2010) uvádí, státní převrat je častější, než si my, vychovaní totalitou či uspokojení demokracií, myslíme. Především v Jižní Americe a Africe, částečně i v Azii se stal
základní metodou dobývání moci, byť zákonně nepřípustnou. O počtu státních převratů přesvědčí čtenáře jejich souhrnný výčet v příloze knihy (v šedesátých a sedmdesátých letech někdy kolem desítky ročně).
Polské vydání knihy nese podtitul "
Teoretická studie," což české vydání neuvádí. Přitom pojem "teoretická" je při hodnocení knihy klíčový.
Bankowicz velice podrobně hledá definici pojmu "státní převrat" a uvádí dosud platné definice toho mála autorů, kteří se pojmem zabývali. S mnohými a v mnohém nesouhlasí a hledá vlastní zpřesňující vyjádření. Sám říká, že mu jde o
"provedení striktně teoretické politologické analýzy" pojmu. Zároveň s tím
srovnává "státní převrat" s jinými násilnými uzurpátorskými metodami, jako je revoluce, palácová revoluce, rebelie, občanská válka či puč. Při svém bádání se dovolává různých autorů, především Curzia Malaparteho (novináře proslulého románem Kaput), který již v roce 1932 napsal knihu, která v českém překladu z roku 1933 (Orbis) nese název "Státní převraty: jak se dělají a jak se jim zabraňuje." Z dalších autorů zmiňuje v souvislosti s tématem knihy i Lenina. Engelse, Marxe a z autorů u nás známých třeba Poláka Leszka Kolakowského.
Třetí část knihy už opouští čistě teoretickou rovinu a zabývá se
"technikou státního převratu". Zájemce se dozví, kdy a za jakých podmínek má převrat naději na úspěch, jak jej plánovat, koho a jak je třeba do přípravy zapojit či koho zpacifikovat, co všechno musí v nejkratším čase vzbouřenci ovládnout a jaký počet jich je k provedení převratu potřeba. Autor
nedává návod, nejde o pokyny pro ty, kteří by něco podobného plánovali. Kdo čeká jakousi "učebnici" podobně jako jí byla pro všechny panovníky známá kniha "Vladař" Niccol? Machiavelliho, bude zklamán. I tady teoretik Bankowicz zůstává na svém ledě a podávání návodů nebylo jeho cílem. Nezapomene však mnohokrát zmínit, že
"svržení těch, kteří vládnou, není snadné" a že je to hra "o všechno," v níž je možná pouze výhra. Prohra znamená téměř jistou smrt.
Kniha jistě splní nároky vojenských teoretiků a politiků: Jako teoretická studie je fundovaná, doplněná bohatým výčtem literatury a bohatými odkazy. Cenný je již zmíněný soupis všech státních převratů od Venezuelského v roce 1908 až k posledně uvedenému v Nigeru v letošním roce. Uvedeno je také grafické schema státního převratu a výčet příloh doplňuje seznam stávajících vůdců, kteří získali moc prostřednictvím státního převratu.
Přes všechny klady však od knihy čekáte více.
Chybí sepětí teorie s praxí - především
analýza vybraných státních převratů, ať už vydařených či prohraných, s cílem ukázat v čem byla jejich síla a naopak, kde jsou příčiny neúspěchu. Možná by bylo zajímavé, kdyby autor na konci přidal i jiná
díla spisovatelů a filmařů, kteří se tématem jeho knihy zabývali. Bankowicz tak zmiňuje jen známý román Fredericka Forsytha ŽOLDÁCI (zfilmován Johnem Irvingem v roce 1981) a film Martyna Burkeho POWER PLAY z roku 1978.
Pro české čtenáře má kniha ještě jednu pikantnost. Hned v úvodu Bankovicz píše o
státním převratu v předválečném Československu, o němž asi většina čtenářů nebude mít povědomí - v tehdejší oáze demokracie středovýchodní Evropy proběhl pokus o státní převrat v noci z 21. na 22. ledna 1933 skupinou fašizujících spiklenců vedených poručíkem Ladislavem Kobsinkem. Bylo to v Brně a jejich akce skončila naprostou blamáží či jak říká Bankowicz - jednalo se o "zcela operetní záležitost."
*********************************************
Marek Bankowicz: STÁTNÍ PŘEVRAT
Nakladatelství Dokořán, Praha, 2010
z polského originálu Zamach stanu přeložil Michal Kubát