Zapomeň na Machu Picchu
(Místo úvodu)

Slušní Peruánci — Turista míří na jih — MINCETUR a INGEMMET — Cesta snů — Neuvěřitelný Margarinův strýc — Žádná rostlina není k ničemu — Nesmrtelný
Komiks

Chci začít vyprávění o Peru něčím, co je mi milé, a na mysli mi vyvstávají čtyři hlášky. Tedy sousloví, jimiž se mi ve vzpomínkách ozývají moji peruánští přátelé. Zde jsou:
„Zapomeň na Machu Picchu.“
„Un ratito.“
„Letos je mu 114 (115, 116…).“
„Tohleto… myslím, že tohleto je skoro úplně k ničemu.“
Než ty hlášky dešifruji, musím upozornit na jednu vlastnost Peruánců. Jsou ze všech Latinos (to jest španělsky a portugalsky mluvících Američanů) ti nejslušnější, což píšu se vší odpovědností jako člověk, který pobyl ve všech latinských zemích Jižní Ameriky a skoro ve všech Střední Ameriky. Někdy mi přišlo, jako by Peruánci běžné neslušné a sprosté výrazy, jimiž tak málo šetří jiné odnože španělštiny od té evropské až třeba po argentinskou, ani neznali.
Přeškolit se z jedné latinskoamerické španělštiny na druhou není velký problém, ale nějaké ty rozdíly člověk přece jenom zaznamená. Jeden z nich se týkal právě extrémní slušnosti. Co bylo ve Venezuele (kde jsem strávil šest let) i mezi vzdělanými lidmi docela normální — krášlit řeč zvoláními vulgarismů z oblasti sexu jako cońo, carajo nebo no jodas —, jsem v Peru vůbec nezaznamenal, ať už jsem byl v jakémkoli prostředí.
A teď k věci. Svatokrádežné prohlášení o nejmalebnější stavební památce na světě, jíž je Machu Picchu (připusťme jako vlastenci, že soutěžit s ní můžou ještě Hradčany v pohledu od Vltavy), zaznělo — a nikoliv jen jednou během naší čtyřleté známosti — z úst elegantní štíhlé pětačtyřicátnice Rosany. Vzděláním je architektka, a už jenom proto musí o peruánských
památkách něco vědět. Ona však navíc funguje na podministerstvu turistiky (Viceministerio del Turismo) jako „ředitelka rozvoje turistického produktu“. Má vulkanický temperament, který se projevuje nejen v akcích, ale i v písemnostech. Styl jejích zpráv i korespondence bych dnes poznal i bez podpisu — už jenom pro nadužívání středníků. Jedna věta se za jejich pomoci protáhne snadno na stránku a těmi stránkami Rosana nešetří. Chrlí je. „Můj šéf má
z mých zpráv hrůzu,“ chlubila se, a já jí říkal na oplátku, že se mu ani trochu nedivím. Zdálo se mi, že ji to potěšilo.
Zahraniční turisté, kteří jezdí do Peru, většinou přistávají v Limě, ležící ve střední části země. V Peru je k vidění tisíc zajímavých věcí v centru, na severu i na jihu, ale všichni turisté pospíchají z Limy na jih (přesně vzato spíše na jihovýchod, ale pro ministerstvo je to jih), protože právě tam leží největší taháky v čele s Cuskem, Machu Picchu, Nazkou a jezerem Titicaca.
K severu se jich vypraví jenom podstatně menší část, takže tamní památky občas zejí prázdnotou, zatímco na Machu Picchu si turisté šlapou na paty a na odvoz odpadků, které se nedají zlikvidovat na místě, je zapotřebí celých vlaků. Rosana cítí disproporci v rozložení turistického zájmu na vlastní kůži jako úřednice, jejímž úkolem je „něco s tím dělat“, i jako soukromnice, která vlastní v Túcume na peruánském severu hotýlek, jejž si sama navrhla a projektovala. A navíc miluje Kuélap, obrovskou kamennou citadelu v horách na severu, kde ještě ke všemu řídí archeologické práce člověk, s nímž se Rosana velice přátelí. Jeden z mužů, s nímž se přátelila kdysi dávno, žil v Cusku a mladá Rosana kvůli němu na čas opustila studie. Kdyby to přátelství vydrželo, nebyla by asi dnes ministerskou ředitelkou a určitě by mi neříkala „zapomeň na Machu Picchu“, protože by měla v Cusku cestovku (má ji tam každý) a z inckých staveb by si zařídila živobytí.

V kraji vod a lesů beze strání
(Loreto)

Osamělost čtyřistatisícového města — Italské poutní místo a region větší než Itálie — Skořicová výprava pluje k Atlantiku — Hněv boží a princ svobody — Naši skvělí rodáci — Amazonka jako vedlejší produkt

Cestou z letiště v Iquitosu mi taxíkář, místní rodák, řekl něco mezi vtipem a informací.
„Víte, proč všichni Iquiteńos milují Iquitos? Protože v životě nikde jinde nebyli.“
Mohla to být trochu náhoda, ale faktem je, že většina lidí, s nimiž jsem se tu dostal do styku, do téhle škatulky zapadala — a nejednalo se jen o ty, pro které byla cena letenky do Limy nepřekonatelnou překážkou. Jako by pro ně ostatní části Peru včetně Limy neměly žádnou přitažlivost. Kromě poskakování po rozbitých městských ulicích a projížďky po asfaltce do městečka Nauty (asi jako kdybyste jeli z Prahy do Pardubic a potkali cestou pět aut) nepoznala
řada Iquiteńos blaho cestování po dlážděné vozovce — a zdálo se, že většině z nich to nevadí. Jejich Iquitosu po dlouhá léta patří pochybná sláva největšího města na zeměkouli bez pozemního spojení se světem, a přes sliby Alejandra Toleda v době, kdy byl prezidentem (které jsem při jeho návštěvě Iquitosu slyšel na vlastní uši), celkem nehrozí, že by o tento primát přišlo.
Připojovací silnice vedená deštným pralesem by totiž musela být dlouhá sedm set kilometrů a pořád by ještě ve vzdáleném Yurimaguas nenavazovala na asfaltku, nýbrž na to, čemu se říká tierra afi rmada, zpevněná hlína. Paradoxně je přitom stavba silnice v amazonské rovině často obtížnější než v horách. Vinu nese horké klima, pralesní vegetace, přebytek vody na zemi i ve vzduchu a také nedostatek stavebního materiálu přímo na místě. A je otázka, již by vyřešila jen shoda politiků, ekonomů a ekologů (která je iluzorní), jestli by hospodářské výhody silničního propojení vyrovnaly škodu napáchanou narušením a zpřístupněním ekosystému.
Do Iquitosu se tedy pouze plaví a létá. Plavení na pasažérských lodích je možné v odjezdovém i příjezdovém gardu na východ a na západ, přičemž Iquitos je vždy konečnou nebo výchozí stanicí. To znamená, že chcete-li v plavbě pokračovat přes Iquitos, musíte změnit loď. Dříve se odtud dalo na jediné lodi doplout až do brazilského velkoměsta Belém v ústí Amazonky, dnes je však na hranicích nutný přestup na loď s brazilskou vlajkou. Půvab lodního cestování od západu, tedy z území, kde žije více než devět desetin populace Peru, pro vás — nemáte-li neomezené časové možnosti a božskou trpělivost — skončí tím, že zjistíte, že z Pucallpy na Ucayali, Yurimaguas na Huallaze a do jisté míry i z Borji na Marańónu sice lodi
do Iquitosu jezdí, ale těch schopných vzít pasažéry je málo a jejich jízdní řád není úplně spolehlivý. Jako hudba budoucnosti znějí zprávy o vybudování přístavu na Marańónu v obci Sarameriza nedaleko Borji, do níž by měla vést silnice z pacifického přístavu Paita. Kombinací této silnice s lodní cestou po Marańónu a Amazonce by došlo k ojedinělému transportnímu
spojení Pacifiku s Atlantikem.

Osamělost Iquitosu ještě více vynikne při pohledu na mapu, na níž jsou vyznačeny hranice peruánských regionů. Zmíněná stokilometrová asfaltka z Iquitosu do Nauty, jediná silnice v celém regionu hodná toho jména, leží totiž nikoliv na okraji regionu, aby ho spojovala s ostatním světem, nýbrž přímo uprostřed. Na mapě s běžným značením vypadá jako legrační červená čárečka ztracená v zelené ploše, ozvláštněné jinak jenom modrými nitkami a žilkami řek. Region se jmenuje Loreto a čtyřistatisícové Iquitos je jeho jediným velkým městem a zároveň administrativním centrem.


Sopka, kam pohlédneš
(Arequipa, Moquegua, Tacna)

Nejušlechtilejší město — Únos za bílého dne — Výbuch tisíciletí — Zajížďka za piskem — Pevnost na pařezové hoře — Pře mezi sopkami — Příští prezidentka se zlobí — Vstup do Burianova obrazu — Krvavé rozdělení měst — Opojné vyhlídky

Arequipa je pyšná na své náměstí (žádné krásnější a výstavnější v Peru není), pohádkovou kulisu (které velkoměsto leží přímo pod dvěma šestitisícovkami?), bohatou koloniální historii (největší religiózní stavba Jižní Ameriky mluví za všechno) a pravděpodobně ještě na řadu dalších věcí. Arequipeńos mají pocit výjimečnosti, a než by se smířili s druhořadostí
za Limou, nejradši by se osamostatnili. Přinejmenším tomu tak bylo v nedávné minulosti. Dokonce si tenkrát jako důkaz svého separatismu vyrobili speciální arequipské pasy a nemysleli to jako žert.
Pro mě je tohle bezmála milionové město, v jehož domech žije čtyřikrát více lidí než v celém mizivě zalidněném zbytku regionu Arequipa, jedním z peruánských překvapení. Na rozdíl od Iquitosu má sice město pod sopkami kromě leteckého spojení s ostatním světem i spojení pozemní, ale když jsem sem přijížděl nehostinnými horami od pustého pacifického pobřeží, měl
jsem neodbytný pocit, že není možné, aby se najednou vynořilo něco jiného než zapadlá andská vesnice bez vodovodu, kanalizace a záchodů. A najednou jsme sjížděli do velkoměsta s průmyslovými předměstími, širokými třídami a historickým středem, který by mu mohlo závidět i leckteré město nejkulturnější evropské zóny.
Ano, byli jsme v „Nejušlechtilejším, nejoddanějším a nejvěrnějším městě Nanebevzetí Panny Marie v překrásném údolí Arequipa“, což je jméno použité v zakládacím španělském královském grantu z roku 1541. Málo záleží na tom, že Pizarrem vybrané datum založení (15. srpen, den Nanebevzetí v roce 1540) nebylo přesné, neboť první španělští osadníci sem přišli
o rok dříve. Rozhodující bylo, že toto údolí řeky jménem Chili s příjemným klimatem v nadmořské výšce 2300 metrů bylo shledáno velmi dobře obyvatelným, což ostatně věděli už indiáni Aymarové, kteří tu žili dlouho před španělským vpádem. Z jejich řeči pochází nejpravděpodobnější z výkladů jména: Ariquepa prý znamenalo „místo za špičatou horou“.
Onou horou, trčící k nebi v nevelké vzdálenosti od města, je samozřejmě činná sopka Misti (5821 m n. m), která se naštěstí v posledních stoletích omezila na pouhé hrozby. Za vlády Inků ukázala však přinejmenším jednou, že její síla je ještě ničivější než zemětřesení, která Arequipu postihují s fatální pravidelností. Arequipa se jinak ke svým sopkám Misti a Chachani hrdě hlásí, což dokazuje nejen stylizovaný kužel sopky s kouřem nad kráterem, tvořící podstatu městského znaku, nýbrž i všude používaný podtitul Bílé město. Za ten může vulkanický materiál, zvaný místně sillar, těžený na úpatí Chachani. Přesněji geologicky jde o popelový tuf, horninu, jejímž základem jsou stmelené prachové a písčité částice, vyvržené při pradávném výbuchu
sopky. Jeho barvy mohou být rozličné, přičemž světlé nejsou žádnou vzácností, ale úplně bílé jako ty z Chachani zrovna běžné nejsou. A tím méně v takovém množství, aby se z nich dalo vystavět město.

Vladimír Plešinger: Peru pod kůží
Vydalo nakladatelství Jota

http://www.jota.cz/cestopisy/peru-pod-kuzi/