Zastavme se u hesla „rozprodávání českého know-how“. Koho by to nenaštvalo. Vidím rozlícené především naše rodiče. Ale pojďme se na to podívat jinak. Po roce 1990 je tu majetek, nasobíkaný jednou nepopulární vládnoucí stranou a předpisovými nedouky v jejím čele. Čili hardware, na který chybí software, o kapitálu k jeho chodu raději nemluvě. Utíkají od toho, protože už nevědí, jak dál, a nahradí je další bezskrupulózní borci, kteří také neví, co s tím, ale poctivě by se těžko uživili, tak se dají na politiku, on to národ unese. A pak někdo z pracovitých roztočí zrezivělé soukolí, i když se tvářilo vůči světu sebelíp. Na jeho chod je zapotřebí peněz. Těch se zoufale nedostává. A do hry vstupuje zákonitě nadnárodní kapitál. Děje se tak na celém světě a nevím, proč by nás to mělo rozesmutnit. Když budu vařit dobré pivo a vím to, bude mi šumafuk, kdo mi dá výplatu. Když vyrobím konkurence schopné auto, vidím výsledek, a jestli fabrika patří zrovna někomu za kopcem, tak mi to musí být fuk také, protože on mně nakonec zaplatí víc, než vlastní stát, či fabrika v držení toho státu. Že při podobných transakcích uvízne někomu milion za nehty, je prkotina, jež podobné procesy provází taky všude na světě. To je totiž lidské a hrát si na Mirky Dušíny je zralé pro pana Foglara, ale ten už tu s námi není. Prkotina tomu říkám proto, že z pohledu státního rozpočtu to prkotina opravdu je. Spíš záleží na funkčnosti represivního aparátu, zda to umí postihnout, či ne. Na rovinu, neumí. Ale to neznamená, že my se z toho budeme hroutit. My bychom se spíš měli zaměřit na to, jestli politická reprezentace, jež by měla hájit naše zájmy, tak dělá, a když ne, tak najít takové mechanismy, jak ji dostat od válu. A tenhle manuál my podcenili. Spoléhat na rytířskou reakci v řadách zastupitelských sborů je naivní. Na to spoléhat je hloupé. Ale daleko hloupější je, že jsme jim tam svými hlasy při volbách pomohli. Víme to. O to víc to mrzí. A štve. Tak, to bychom měli zahraniční peníze.

Horší je zapomínání ryze národních kulturních tradic a nedostatečná ochrana stávajících. A když říkám ochrana, mám na mysli státní zastřešení toho, čím se budou ve světě, když bude čím, chlubit naše děti. Vševěd má pravdu. Ale pozor! Taky nic nového. Vejvodova &Skoda lásky, nebo jak tvrdí Anglie, Roll out the Barrel, ve válce, je toho zářným příkladem. Pan skladatel se o své autorské jméno musel ucházet i za mořem. A když už nám je cosi svěřeno beze zbytku? Viz Epopej Alfonse Muchy? Narcisové z Prahy nemohou přenést přes srdce, že takové dílo najde sídlo jinde než tam. Abyste to, pánové, nepřetrhli!

Další zastavení. Má cenu se zabývat kořeny národa? Jakýsi vandrovník, Čech zvaný, shodou okolností vůdce takových dalších, přišel na kopec Říp, a protože už ho bolely nohy, řekl: „Tady zvostanem, pardi, tady bychom to mohli slušně vymakat.“ A stalo se. Jenže, založil on ten národ, který se po něm jmenuje? A co Kelti, Vandalové, Vikingové? Nezapomínejte ani na kluky z Balkánu, jo, tu partu s kterou přitáhli věrozvěsti Cyril a Metod. Nevím, nevím. S tím si může poradit jen děd Vševěd. Nemusíme chodit daleko. Sedí v Praze na hradě. Ale obávám se, že už mu taky nechci věřit všechno. Čas holt běží.

Tak, co mi tu vadí, když jsem tu opravdu doma a nad lecčím mávnu rukou? Určitě šlendrián, který prorůstá tou malou zemí a který ji zadáví, když mu to dovolíme. Bezbřehá sebestřednost lidí rozhodujících o vašich, mém životě a jejich ukájení se mocí. Třeba zdánlivá maličkost. V době, kdy národ nemá pomalu na chleba, všeobecná ekonomická krize, že (nikdo ať přede mnou neříká nic o jejím konci), oni se nevzdají jízdy zdarma v MHD. Při jejich platech? K smíchu. Soudní nepostižitelnost je spíš už k pláči. Ale co! Je jich jen 200 a v senátu další tlupa jim podobných, a když mi tamní pánové říkají, jak oni jsou uvážlivější, zase už mi zvedají koutky úst vzhůru. Ještě že jste, komici. Bratrstvo kočičí pracky? Kolikáté už? &Spičku státní arogance a vrchol komické truchlohry předvádějí od prvního kopnutí do země pod budoucí O2 arénou. Je jasné, že takovou novou stodolu jsme potřebovali jako sůl. Všude jinde se toho ujme s pýchou stát. Ne u nás. Svalí se to do náruče Sazky, která teď, chudák, neví, co s tím, a která nemůže plnit své závazky sportu, kvůli nimž byla zřízena. Na vyústění si budeme muset počkat. Ale další prachy letí do luftu.
Pojďme trochu zpět ke kumštu. K jakémukoli. Způsob, jakým se Praha vypořádala s Kaplického blobem je do nebe volající malost a těžkostravitelná omezenost, již zrovna v hlavním městě nečekám. Praha měla šanci získat perlu novodobé architektury. Spočítejte schválně počet cvakajících aparátů u Tančícího domu. Myslíte si, že tady by to bylo míň? Kdyby kousek vedle pózoval řetězy připoutaný pan prezident k radlici? To bych si vyfotil i já. S radostí. Subvenční šlechetnost státu vůči divadlům, péče o památky, o kulturu všeobecně, to je také donebevolající. Zdravotnictví by si zřejmě zasluhovalo svůj vlastní článek.  

Takže, abych to shrnul. V neutěšeném stavu nic nevidím. Takový normál 3. tisíciletí, kdy vlk vlku musí být vlkem. Vadí mi to zhůvěřilé mlčení. Ale to nám nikdo nenařizuje. Do toho se noříme, zřejmě s chutí, sami. Máme ale svou Rozhlednu a tam se budeme potkávat dál. Zhrdnete na své mlčení a občas něco přihodíte. Aby se nám neprotáhla huba jako na obrázku v úvodníku. Hele, to je hned. A pak uvidíme.

 

 

_{titulka www.sigyl.cz}