ISSN 1802-2863 .
Tiráž ...
Dnes je
čtvrtek 18.4.2024, svátek má
Valérie
Webmagazín
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Nejnovější články
Společnost
Literatura
Divadlo
Hudba
Film
Výtvarné umění
Komiks
Soutěže a kvízy
Autorský web
Tvůrčí psaní - SlovotvorbaSetkáníSlunce na beseděKdyž ne do března...Lípa v násPodstata nelidskosti
Nejčtenější za 14 dní
HELIMADOE – TV tip – Co skrývá podivný název?Z PEKLA - TV tip – Jack Rozparovač zdraví z PrahyNový design, nová soutěžZimní hrob – nedaleká budoucnost není příznivá pro nikohoTarotový elegán mezi klasikouOslavte Mezinárodní den tance s divadlem PONECPoslední naděje pro legendárního tvoraZačala se natáčet Zlatovláska, i tentokrát s Petrem ŠtěpánkemTady Havel, slyšíte mě?Nezlomní: Příběh o přátelství, které překoná i džungliJen jeden svět: Kdo je vrah?Čerti nejsou
Libor Daenemark a jeho zlaté české ručičky. Rozhovor.
14.01.2011 Julie Kolocová Výtvarné umění
S Liborem jsem se blíže seznámila na loňském řezbářském sympoziu, které sám pořádá, a od té doby o něm říkám, že je to řezbář se šikovnýma rukama a širokým srdcem. Vyřezává již spoustu let, známý je zejména svými loutkami a betlémy. Jeho sochy obdivují lidé jak v Čechách, tak v Německu a loutky opravdu po celém světě.
Je sychravý leden, sedím v Přílepích u Rakovníka vedle kachlových kamen, před sebou pořádný kafáč a klábosíme.
Libore, jak jsi se dostal k řezbařině?
Soused u babičky byl profesionální řezbář, chodil jsem k němu do dílny, babička byla jeho tajnou láskou. Věnoval mi první dláta, která se tenkrát vůbec nedala sehnat. No, ale o tom se doma nemluvilo. Pocházím z doktorské rodiny a pro moje rodiče neexistovala jiná budoucnost syna, než převzetí lékařské štafety. Jednou jsme na gymplu o angličtině psali kompozici na téma, čím se stanu, a já si řekl, že přece nebudu psát to očekávané. Koneckonců, kdo by se o tom dozvěděl. Jenže to jsem se spletl! Angličtinářka to ukázala našim a bylo čoro moro. Na řezbařinu jsem ale nešel a na doktora se nedostal. Ve výsledku je to vlastně úplně jedno, chirurg, nebo řezbář. Oba řežou, jenom dřevo nekrvácí a neječí. Po gymplu jsem dělal spoustu profesí od zřízence v nemocnici, přes valcíře, taky na šachtě, pak jsem byl dokonce nějakou dobu jejím spolumajitelem. Ale vyřezávat jsem od těch deseti let nepřestal, takže mám už za sebou 45 let praxe.
Když se řekne dřevo, co se ti vybaví?
Vlastní syn (smích). Ale opravdu lípa. V Čechách lípa znamená vyřezávání. Já jsem vyzkoušel dřeva z celého světa, ale vždycky jsem se stejně nakonec vrátil k našim stromům. Ty cizí jsou mi na dotek nepříjemný. Možná tomu někdo nebude věřit, ale mám to tak. A navíc fakt nevim, proč bych měl řezat z cizího, když tady máme vlastní, a navíc moc dobré. Když vyřezávám, tak z jednoho kusu. Nelepím! Je kumšt využít znalostí dřeva, aby se zabránilo praskání, v jaký fázi řezat, sušit a pokud možno co nejvíc se vyhnout motorové pile. Tou totiž řízneš a odřízneš moc. S dlátem je to pomalejší, ale…
A co říkáš na hovory typu – stejně to v tom dřevě je, jenom to z toho vyndáš...?
To je blbost. Když bude řezbář kopyto, nevyndá z toho ani prd. Řezbařina je výtvarný obor, ale samozřejmě i řemeslo. Dokonce se na vejšce ani neučí. Musíš k tomu dojít řemeslně, prostě je tam oboje.
Děláš loutky, co tě na nich baví?
Loutky jsou pro mě specifická záležitost, srdeční jsou marionety. Nerad je prodávám jenom na zeď, na okrasu. Loutka se dá udělat i špatně pohyblivá. Ty já nedělám, pro mě je to jako špatně udělaná socha. Přece loutka, která nemůže hrát, není loutka. Musí umět chodit, hýbat hlavou, rukama a respektovat divadelní záležitosti.
A co to znamená?
Divák musí z hlediště i na dálku rozeznat rysy obličeje, takže se musí přehánět, je to vlastně karikatura.
Kam nejdále dopluly tvoje loutky?
Severní a Jižní Amerika, Nový Zéland, Austrálie, Japonsko. Co je nejdál? To jsou sbírky, jinak je loutkáři používají hlavně v Německu, no a doma jsou i v rakovnickém Tylově divadle a v loutkovém divadle Před Branou.
A proč ses tedy vlastně stal řezbářem?
Babička bydlela v Hradci Králové a kousek odtamtud je v Třechovicích náš nejznámější pohyblivý betlém. Trávil jsem tam o prázdninách spoustu dní, dostal se i do „zákulisí“ a jednou jsem si řekl, že když tohle dokázal starý a skoro slepý řezbář, tak to dokážu taky. A teď vím, že na tohle opravdu nemám. Betlémy dělám, ale nepohyblivé. A nechci je dělat za peníze. Momentálně jeden řežu pro prince Eberhardta Leichtfusse z Hexenagga do zámecké kaple. Každý rok ho tam zapůjčuji a přiřežu tři nové postavy. V současnosti už má betlém 45 postav.
A sochy?
To je jednoduchý. Čím větší, tím líp pasujou k mojí figuře. Nejradši řežu lidské postavy a draky. Mou specialitou byli po nějakou dobu druidi, jenom plášť. Vydlabeš vnitřek kvůli praskání , krásně se dá impregnovat. Mně bylo líto, když už se tolik věnuju tý díře, jí nevyužít. Jen ať je vidět! No, a nápad byl tady.
Odmítám polychromii, nechci patlat barvy na dřevo. To je pro mě vzácný materiál, chci, aby jeho krása byla vidět.
Jak vidíš budoucnost tohoto řemesla?
Pro začínající právě teď černě, v době krize je to těžký. Ale oproti komunismu, kdy bylo tohle řemeslo cíleně odsouzené k zániku pro svoje původní náboženské zaměření, jsme dnes úžasně svobodní. Je na talentu a píli každého. Já znám spoustu mladých ze sympozia tady v Přílepích a vidím, že se nemusím bát.
Uznejte, že lepší konec našeho rozhovoru jsme si určitě nemohli ani přát.
Tak zase v létě na sympoziu v Přílepích a vy? Přijďte se rozhodně podívat!
(foto www.libor-daenemark.eu)
Libore, jak jsi se dostal k řezbařině?
Soused u babičky byl profesionální řezbář, chodil jsem k němu do dílny, babička byla jeho tajnou láskou. Věnoval mi první dláta, která se tenkrát vůbec nedala sehnat. No, ale o tom se doma nemluvilo. Pocházím z doktorské rodiny a pro moje rodiče neexistovala jiná budoucnost syna, než převzetí lékařské štafety. Jednou jsme na gymplu o angličtině psali kompozici na téma, čím se stanu, a já si řekl, že přece nebudu psát to očekávané. Koneckonců, kdo by se o tom dozvěděl. Jenže to jsem se spletl! Angličtinářka to ukázala našim a bylo čoro moro. Na řezbařinu jsem ale nešel a na doktora se nedostal. Ve výsledku je to vlastně úplně jedno, chirurg, nebo řezbář. Oba řežou, jenom dřevo nekrvácí a neječí. Po gymplu jsem dělal spoustu profesí od zřízence v nemocnici, přes valcíře, taky na šachtě, pak jsem byl dokonce nějakou dobu jejím spolumajitelem. Ale vyřezávat jsem od těch deseti let nepřestal, takže mám už za sebou 45 let praxe.
Když se řekne dřevo, co se ti vybaví?
Vlastní syn (smích). Ale opravdu lípa. V Čechách lípa znamená vyřezávání. Já jsem vyzkoušel dřeva z celého světa, ale vždycky jsem se stejně nakonec vrátil k našim stromům. Ty cizí jsou mi na dotek nepříjemný. Možná tomu někdo nebude věřit, ale mám to tak. A navíc fakt nevim, proč bych měl řezat z cizího, když tady máme vlastní, a navíc moc dobré. Když vyřezávám, tak z jednoho kusu. Nelepím! Je kumšt využít znalostí dřeva, aby se zabránilo praskání, v jaký fázi řezat, sušit a pokud možno co nejvíc se vyhnout motorové pile. Tou totiž řízneš a odřízneš moc. S dlátem je to pomalejší, ale…
A co říkáš na hovory typu – stejně to v tom dřevě je, jenom to z toho vyndáš...?
To je blbost. Když bude řezbář kopyto, nevyndá z toho ani prd. Řezbařina je výtvarný obor, ale samozřejmě i řemeslo. Dokonce se na vejšce ani neučí. Musíš k tomu dojít řemeslně, prostě je tam oboje.
Děláš loutky, co tě na nich baví?
Loutky jsou pro mě specifická záležitost, srdeční jsou marionety. Nerad je prodávám jenom na zeď, na okrasu. Loutka se dá udělat i špatně pohyblivá. Ty já nedělám, pro mě je to jako špatně udělaná socha. Přece loutka, která nemůže hrát, není loutka. Musí umět chodit, hýbat hlavou, rukama a respektovat divadelní záležitosti. A co to znamená?
Divák musí z hlediště i na dálku rozeznat rysy obličeje, takže se musí přehánět, je to vlastně karikatura.
Kam nejdále dopluly tvoje loutky?
Severní a Jižní Amerika, Nový Zéland, Austrálie, Japonsko. Co je nejdál? To jsou sbírky, jinak je loutkáři používají hlavně v Německu, no a doma jsou i v rakovnickém Tylově divadle a v loutkovém divadle Před Branou.
A proč ses tedy vlastně stal řezbářem?
Babička bydlela v Hradci Králové a kousek odtamtud je v Třechovicích náš nejznámější pohyblivý betlém. Trávil jsem tam o prázdninách spoustu dní, dostal se i do „zákulisí“ a jednou jsem si řekl, že když tohle dokázal starý a skoro slepý řezbář, tak to dokážu taky. A teď vím, že na tohle opravdu nemám. Betlémy dělám, ale nepohyblivé. A nechci je dělat za peníze. Momentálně jeden řežu pro prince Eberhardta Leichtfusse z Hexenagga do zámecké kaple. Každý rok ho tam zapůjčuji a přiřežu tři nové postavy. V současnosti už má betlém 45 postav. A sochy?
To je jednoduchý. Čím větší, tím líp pasujou k mojí figuře. Nejradši řežu lidské postavy a draky. Mou specialitou byli po nějakou dobu druidi, jenom plášť. Vydlabeš vnitřek kvůli praskání , krásně se dá impregnovat. Mně bylo líto, když už se tolik věnuju tý díře, jí nevyužít. Jen ať je vidět! No, a nápad byl tady.
Odmítám polychromii, nechci patlat barvy na dřevo. To je pro mě vzácný materiál, chci, aby jeho krása byla vidět.
Jak vidíš budoucnost tohoto řemesla?
Pro začínající právě teď černě, v době krize je to těžký. Ale oproti komunismu, kdy bylo tohle řemeslo cíleně odsouzené k zániku pro svoje původní náboženské zaměření, jsme dnes úžasně svobodní. Je na talentu a píli každého. Já znám spoustu mladých ze sympozia tady v Přílepích a vidím, že se nemusím bát.
Uznejte, že lepší konec našeho rozhovoru jsme si určitě nemohli ani přát.
Tak zase v létě na sympoziu v Přílepích a vy? Přijďte se rozhodně podívat!
(foto www.libor-daenemark.eu)
Komentáře čtenářů
Reakce k článku
Od: Jaromír Komorous - 14.1.2011 - 11:13
Pěkný rozhovor! A pěkné věci dělá, pan Libor!
Několik posledních článků v rubrice Výtvarné umění
Krása bez závoje oslovuje smysly
Tarotový elegán mezi klasikou
Umění Asie napříč prostorem a časem
Umění dechu: Filomena Borecká ve Veletržním paláci
Výtvarné umění na ledě
Solidarita přináší skrze umění naději
Národní galerie, to je umění, solidarita a česká identita
Proč se Mona Lisa usmívá?
Jaroslava Papežová a její zářivé vlčí máky v Klatovech
KALENDÁŘ Miluj svůj život 2024
Salvador Dalí: Fascinujícís svět surrealismu
Umění v kontextu společnosti: Příběh evoluce skrze dějiny
Novátorské digitální dílo Refika Anadolana zahájí Dvořákovu Prahu
Letní výtvarný salon Kodl Contemporary začíná
Výstava Alžběty Jungrové "Já věřím". Ta vám nesmí uniknout
Pro (č) umění? v Atriu na Žižkově
Vernisáž obrazů Prahy Anny Karan nadchla nejen Pražany
Michael Rittstein zve na Klokaního Tarzana
Robert Vano má výstavu Výběr z díla. Kde ji najdete?
Tip: Unikátní výstava Bylo nebylo, Van Gogh, Monet, Renoir… ve Foru Karlín
Další články v rubrice Výtvarné umění
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.