Kolikrát jsem si říkala, že zase něco vytvořím… Bohužel, nebyly žádné kloudné myšlenky, a pokud ano, tak se jim za žádnou cenu nechtělo na papír. Ale teď je to tady! Nemotivovaná, nesmířená s všedním životem, možná i nešťastně zamilovaná, či postrádající trochu rodičovského respektu, usedám k počítači a začínám psát příběh o splnitelných přáních (a za tím, že jsou splnitelná, si stojím), o mé trpké cestě za vzděláním a naplněné lásce.

Prázdniny tohoto roku byly úžasné. Užila jsem si spoustu zábavy, poznala nové kamarády a bylo mi náramně. Ovšem školní rok nezačal vůbec podle mých představ. Začal tak nejhůř, jak jen mohl. Znáte ten pocit, kdy si říkáte, teď už to prostě nemůže být horší a „ejhle“, velká rána a zase míříte o něco níž. Tak přesně tohle se mi děje už od září. Pojmenovala bych to jako horskou dráhu, ve které lidi v jednu chvíli ječí radostí a zvedají ruce nad hlavu, ve chvíli druhou jsou tak vyděšení, že nejsou schopni jediného slova a pak je tu chvíle, kdy musí vynaložit veliké úsilí, aby v žaludku zadrželi alespoň poslední zbytky dnešní snídaně.

Na začátku školního roku začaly potíže. Rozešla jsem se se svým přítelem, který to ovšem nenesl vůbec dobře. Neříkám, že jsem necita, a že by mi to bylo lhostejné, ale takový způsob, jakým se s tím snažil vypořádat, to mě donutilo k zamyšlení a přivedlo až na fakt, že prostě není schopný inteligentního přemýšlení. Nebudu tady ventilovat, co všechno jsme si řekli a neřekli, co kdo udělal a neudělal, nechci se ani zbavit zodpovědnosti za to, že on byl v té chvíli ten ublížený a má právo být naštvaný. Jen se mi prostě nelíbí, kam to všechno zašlo.

Našla jsem si novou známost. Kamaráda, se kterým se znám už delší dobu, a stali se z nás opravdoví přátelé. Nějakým způsobem mě uchvátil a nadchnul. Bohužel můj bývalý přítel si opět našel cestu ke mně. Jeho opětovné vzkazy, sms a volání mě začaly psychicky vyčerpávat. A jak se říká „tonoucí se stébla chytá“, tak se i můj expřítel chytal každé zmínky o špatné pověsti mého současného chlapce. Zašlo to až tak daleko, že jsem začala dostávat vzkazy přes jeho kamarády. Jejich obsah byl vesměs totožný. Stálo v nich, že Honzu zbije, či dokonce zabije nebo mu způsobí jinou fyzickou újmu. Je půlka prosince pryč a já jsem to až teď dokázala zastavit. Ani nevíte, jaká to pro mě byla úleva, vrátit mu, co mu patří a smazat ho ze všech míst, kde by mě mohl kontaktovat. Ano uznávám, měl mě moc rád, troufám si říct, že dokonce i miloval, ale začala jsem se bát, že je schopný udělat něco i mě a o to víc se mi ulevilo, když náš kontakt skončil. Konečně skončil můj dlouhodobý stres z jeho pokusů o návrat do hry.

S Honzou nám to začalo krásně. Vlastně je to pořád krásné, a to jsme teprve na samém začátku. Stále mi opakuje, že tak jak mu na mně záleží, to si nedokážu ani představit a já vím, že mluví pravdu. Jen je strašně nespolehlivý, což vede k mnohým neshodám a rozepřím. Někdo mi už od malička vštěpoval do hlavy (a nevím, jestli si to nebyla Ty, mami), že sliby se mají plnit. On je však strašně roztržitý. Slíbí, že se uvidíme a ozve se mi, kdy přijede, ale pak o něm celý den nevím. Večer se dozvím, že byl v časovém presu a nic nestíhal. Stále se za to omlouvá. Chápu to, jen když už se dá samotný slib, tak to zklamání je potom daleko větší. Nechci být prostě splachovací. Nechci, aby mi řekl „slibuji“, myslel to vážně a já si automaticky řekla, to bude jako vždy, tak raději nebudu čekat nic a pak alespoň nebudu zklamaná. K čemu jsou vůbec tyhle rozepře. Stačila by od něj jedna sms, dvě hloupé minuty, pár zmáčknutí a alespoň bych věděla, že je v pořádku a že žije. Snad ho tuhle špatnou vlastnost nevědomky odnaučím a bude všechno ještě krásnější a pohodovější.
Tohle byl jen takový malý obrázek ke vztahům a teď bude spíše to, co se odehrává v mojí hlavě a co mi nedá spát.

Neříkám, že nejsem líná, snad každý někdy je. Ale když už se do něčeho pustím z vlastní vůle nebo vnitřního nutkání, tak to dodělám do konce a snažím se to udělat co nejlépe. Jen bych potřebovala někdy vědět, že to všechno, co dělám, nedělám nadarmo. Vím, že výsledky studia se odrazí až za deset, možná patnáct let, až projdu vysokou a najdu si práci, ale je mi šestnáct. Potřebuji motivaci na kratší intervaly a já ji pořád nemohla najít.

Když už jsme u toho, potřebovala bych, aby měl den tak třicet hodin. Ze školy se někdy vracím kolem půl čtvrté, a když nemám trénink, tak mě čeká úklid. Pak se zbytek mého dne většinou odehrává v posteli s notebookem. Vím, že si moje maminka myslí, že tam nedělám nic jiného, než chatuji na icq a píšu statusy na facebook, a někdy na nic jiného opravdu náladu nemám, ale to je opravdu minimum času. Od zápisků do školy počínaje, přes seminární práce, referáty, prezentace, slohové práce, úkoly nebo jen informace, které mě prostě zajímají, až po literární soutěže a můj blog. Teď se ovšem dostáváme k mým příspěvkům, ať už literárním nebo jen amatérským, k různým diskuzím a hlavně na stránku s českými díly, ať už próza nebo poezie, či úvahy, tam najdete všechno.

Co se týče rodičovského respektu… nejde tu jen o respekt a už vůbec tu nejde jen o rodiče. Nemohla jsem si nevšimnout, že s mým narůstajícím věkem se naše rodina rozpadá a nikdo mi nenamluví, že to tak není. Každý se vydává svou vlastní cestou… cestou nejmenšího odporu. Nakonec tu zůstaneme samy. A pokud s tím nezačneme něco dělat, tak to takhle opravdu dopadne. Chápu mojí maminku, která se už nechce stěhovat nikam ven, chce být tady nadosmrti a nás po maturitě vyhnat do velkoměst a po vysoké škole pryč z ČR. Proč to ale neudělat společně…? Vím, že je tu nový byt, nové zařízení, všechno to obnášelo milion starostí, ale nebylo by to fajn, otevřít se novému dobrodružství, přátelům a novému prostoru společně?

Nemohla jsem si nevšimnout, že v posledních měsících si k sobě v rodině nemáme nejblíže. Všichni jsou ve stresu a náladoví. Nemůžeme k sobě najít pár kloudných a vlídných slov. Nikdy jsem se neptala, jestli je to špatně, přišlo mi to jako normální věc. Není to normální! Teď už to vím. Neříkám, že svoji sestřičku nemám ráda a samozřejmě bych jí za nic nevyměnila, ale… je tu prostě to „ale“. Vždycky jsem si přála starší sestru, která by mi po mém naštvaném příchodu ze školy řekla: „Pojď, já Ti to vysvětlím, ty trdlo.“ Která by ze mě při mé špatné náladě páčila, co se stalo, a snažila se mi pomoct. Se kterou bych mohla probírat svoje životní problémy a holčičí věci. Která by mi dávala rady, byla by mou oporou a co je nejdůležitější, byla mým vzorem… Neříkám, že kdyby to věděla, nesnažila by se to napravit, ale tak to já v žádném případě nechci. Chtěla jsem vidět tu vlastní iniciativu, ale nejsem naivní. Má svůj život a do něj sice biologicky patřím, ale ne jako blízký člověk…

_{Ikona: snownight-wolf.livejournal.com}