3) Vláček. Opět jsme v hájemství tradicionálů, jež zůstanou s kapelou spjaty už napořád. Nacházíme bůhví odkud vykutanou hravost (titulní píseň), ale už druhá, Jednou budem dál, patří neochvějně do zlatého fondu nejen kapely, ale celého národa. Stala se neoficiální hymnou listopadových dní, při které vystřelovaly véčka z prstů k nebi a do očí se vtírala vlhkost, utíraná do kapesníků ani ne příliš skrytě. Sílu Spirituálu vidím v jeho úžasné zapamatovatelnosti, docilované v kánonickém vršení hudebního motivu, což je dáno pečlivým výběrem v hudebních archivech a fungujících nahrávkách ze světa i domova a nebývalým pochopením té hudby při tvorbě českých textů. Výběr slov, jejich programově až plakátové řazení do nosných a opravdu davem navnímaných sloganů, až gospelové podání, je fenomén, o který se Spirituál může opřít prakticky od samého začátku. Soubor byl původně založen k tomu, aby zpíval americké tradicionály v původních verzích. To byl progres, který byl vnímán částí veřejnosti kladně (ty vole, voni zpívají jen anglicky), bolševikovi ležel patřičně hluboko v žaludku, ale onen hymnický rozměr mu dala až čeština, co si budem povídat. Žijeme v Čechách, přece, oni zpívají především doma, tak o čem dumat. Svůj k svému, ne? Vidíme ale jednu výraznou novinku. Hlási se ke slovu hudební autor Jiří Cerha.

4) Písně A, renesanční, B, vánoční. Z pohledu posluchače možná nejzajímavější výběr uměleckého guru souboru Jiřího Tichoty. Zatímco u prvních tří mohl tipovat, co se tam může sejít, závěrečné bylo hádankou. Úvodní Batalion by nasadil do první linie asi každý, kdo Spirituál poslouchá. Kdo s ním prožil nádherné chvíle v kruhu jemu podobných, kdo kdy rozezvučel hlasivky a luskal při tom alespoň prsty. Spolu s ním tu reprezentuje hned sedm písní album Písničky z roku raz dva, vydané už v roce 1972. Na tom albu došlo k výjimečnému úchopu repertoáru, a byť se zdálo zpočátku jako odbočení z vyšlapané cesty, doba potvrdila správnost těchto kroků. Jako když jdete po vyhlídnuté značené cestě a kulatý terčík vás zláká k odbočce na zajímavou vyhlídku. A zase zpět, jinudy to nejde. Při hlubším zahloubání se nad coverem supraphonského alba vás přímo bací do hlavy mimořádná personální dispozice, jež tehdejší Spiritual zdobila. Jen si to vezměte. Jarka Hadrabová, Jan Thorovský, Oldřich Ortinský, Karel Zich, Dušan Vančura, Jiří Tichota. Už se mohli opírat o plné aranžérské, textařské a jistě i jinak velmi úspěšné duo Tichota, Vančura, mužské pěvecké sólové party zvládal grandiózně Karel Zich a na ženské polovičce hřiště řádila stejným způsobem Jarka Hadrabová, kterou jsme předtím u mikrofonu mohli zastihnout na vůbec první EP desce Rangers. Na tamní 4 kousky jsme se slézali u jednoho gramofonu znovu a znovu jak sýkorky kolem loje. Věřím tomu, že na těchto nahrávkách se chytal kdekdo. Ale k našemu cédéčku. Opomenout Trh ve Scarborough je jako vraždění neviňátek císařem Nerem. Do piana stáhnuté hlasy si jistě pamatuje každý absolvent tehdejších večírků. Druhá etapa alba začíná opět předělovou písní Válka růží z alba &Slapej dál. Skvělá úprava z pera Vančury, ale co je důležitější, na nahrávce se objevují nové ženské hlasy. Zdenka Tichotová a zejména Irena Budweiserová vtrhly na pódia skutečně zapamatovatelně. Dle mého nejlepší ženský vokál, který kdy soubor měl. Spirituál hrál, pokud si pamatuji, všude bez bicích. Ale ve studiu v nahrávacích sekvencích se objevuje bicista Jenýk Pacák. Jsem rád, že na něj máme vzpomínku i tady. Skvělý nápřah. 

Ještě hvězdná sestava Spirituálů. Našli bychom ji v letech 1974-1986. Tedy 12 dlouhých let a neexistoval do té doby a neexistuje ani po ní na české scéně zvukově probarvenější vokál a důstojnější akustický, chcete-li kytarový doprovod. To stojí za vyjmenování. Zdenka Tichotová, Jan Nedvěd, František Nedvěd,Oldřich Ortinský, Karel Zich, Dušan Vančura, Jiří Tichota a další zpěvačky následovně. Jarka Hadrabová vystřídána Evou Lifkovou a ta už Irenou Budweiserovou. Tady se urodilo. Všichni možná v nejlepší formě. Od té doby stoupající úroveň vidím jen u Ireny Budweiserové.
 
                                   
                                                    _{opravdu legendy Spirutuálu kvintet}

A to je možná důvod, který stojí u poslední aktuality ze zákulisí souboru. Spirituál kvintet neobnovil smlouvu Ireně Budweiserové. Co to znamená? Nic. Spolehlivě pojedou dál.

Zakončím Tichotovou větou, kterou uvedl kdesi následující písničku: „Každý z nás může být Mojžíšem.“ A pak už vokál: „Řek Mojžíš jednou svému lidu, přišel čas …“ Uvítal bych ho už zase. Těšil bych se, že ta doba objeví další hudební veličinu, snad i lepší lidské vztahy.

Kdo chce na I.díl, může tudy (klikni)

_{Fotografie www.sapiritualkvintet.cz}