Slogan filmu zní: „Russell Crowe má 72 hodin na to, aby zachránil to nejcennější ve svém životě.“ To je pravda, ale ne celá. To, co odlišuje tenhle výborný krimi-thriller od ostatních, je fakt, že Crowe se o záchranu své filmové manželky pokouší nikoli stylem nabouchaného, všehoschopného supermana, ale stylem obyčejného člověka – totálního amatéra.

John Brennan (Crowe) je vysokoškolský profesor. Má milující a milovanou manželku, malého synka a žije poklidný život člověka středních vrstev až do onoho dne, kdy je jeho žena zatčena pro vraždu, kterou, jak tvrdí, nespáchala. Poté, co jsou zamítnuta veškerá odvolání a Lara se pokusí ve věznici o sebevraždu, je Johnovi jasné, že musí dojít k radikálnímu zásahu z jeho strany. Přestože nemá žádné zkušenosti, začne osnovat plán, kterak dostat milovanou ženu a matku svého dítěte z vězení.
Dám vám jednoduchou otázku. Čím se liší zpracování thrillerů osmdesátých let od těch dnešních? Odpovídají samozřejmě pouze pamětníci - náctiletí totiž znají pouze dnešní bombastická zpracování a netuší, že tehdejší krimi, či thrillery, měly ještě nějaký smysluplný děj, že měly zajímavý začátek, pečlivě se rozvíjející střední část a hlavně více méně logické vyústění. Dnešní náctiletí netuší, že hrdina nemusí každé dvě minuty zařvat procítěné „fuck“ (tohle slovo již neberu coby vulgaritu, natolik zdomácnělo v americké produkci i jinde, že jde v podstatě o nevinné citoslovce), že není nutné, aby nezraněn přeskakoval jedoucí auta a unikal za zvuku explozí z hořících budov. Také nemají ponětí, že děj filmu se dá odvyprávět i v poklidnějším tempu, polopaticky, bez ustavičné střelby a uši trhající hudební složky, aniž by ztratil napětí.

Tyhle všechny moderní berličky režisér a spoluscenárista filmu, Paul Haggis, zavrhl, a díky tomu nám naservíroval hrdinu, který nedisponuje nadpřirozenými vlastnostmi, ale má strach, je ve svém konání naivní (výborná, realistická scéna, kdy se pokouší sehnat falešné dokumenty a je zbit a okraden) a nejistý si sám sebou (scéna ve věznici s klíčem). Jestliže se tedy nakonec také dopustí opravdu hrubého násilí, není to proto (jak si jistě pomyslí teenager v páté řadě žmoulající popcorn) že se v něm konečně probudil ten správný „Action Man“, ale že je naprosto a totálně zoufalý.
Vzhledem k tomu ale, že“Tři dny ke svobodě“nelze považovat za filosofující drama, ale pouze thriller s prvky krimi a dramatu, děj se i tady ubírá kupředu způsobem, který by v reálu asi neprošel, za pomoci různých náhod a hollywoodské míry štěstí. Přesto příběh nikdy nesklouzne za hranici totálního nesmyslu. (Tedy až na jeden: osobně nějak nevěřím, že policie ve Státech je tak akceschopná, akční a tolik jí to zapaluje, jako je nám předvedeno v tomto filmu.)

K dobrému pocitu určitě přispívá i herecký výkon Russella Crowea. Hraje opět to, co nejlépe umí, tedy sympatického, poněkud nemotorného hromotluka, zarputile přesvědčeného o své pravdě a kráčejícího pevně přes veškeré nezdary k nejistému cíli. Ač tento herec nepatří k mým oblíbencům, osobně si nedovedu představit v roli učitele Johna Brennana nějakého jiného hollywoodského herce. Pravda, velký Tom (Cruise), by to svedl jistě také, nicméně Crowe má dar přesvědčit, že je opravdu jedním z nás. Proto mohu film jen doporučit všem těm, které už notně otravují a nudí nezranitelní hrdinové pronášející rádoby humorná moudra za neustálého kličkování před dotírajícími kulkami, které ne a ne je zasáhnout. Hrdina tohoto filmu nám nic takového nepředvede, přesto po nějakém čase zjistíte, že mu zuřivě držíte palce a doslova s ním dýcháte. A dámy, pozor, nebude chybět ani pořádná dávka dojetí.

Thriller „Tři dny ke svobodě“ je sympatický film, který ctí žánr bez obvyklých klišé. Hodně mě potěšil. Dávám 80%.

Tři dny ke svobodě
Premiéra ČR: 20.11.2010