Podívejme se na jeviště, které je k dispozici oku divákovu už před začátkem představení. Opona nikde. A na place skoro nic. U pravého kraje hracího prostoru nízkým zábradlím ohrazená malá kóje pro celou dobu přítomné hudební trio. Na protější straně pár věšáků. Uprostřed se otáčí jevištní točna. Zpoza závěsů vyjíždí a po sehrání „své role“ mizí rekvizity k bydlení. Stůl, židle, postel. Pardon, postele. Jedna nám obyčejně nestačí. Běžná filosofie.

Dvorní překladatel Joe Dipietra do češtiny, Adam Novák, sází na chytrý a typicky laskavý humor autora, který má na kontě 3x nejprestižnější divadelní ocenění Tony Awards. U jeho textu se člověk opravdu baví a ještě zbude dost času na přemýšlení o svém přeskupování sil. Herec, scénárista a zde režisér Antonín Procházka jede na stejné vlně. Zdánlivě jednoduché řešení pro plzeňskou dramaturgii v otázce kdo s kým. A Procházka ctí v tomto případě linii a do pánských rolí obsazuje tandem, který předčil očekávání všech. Vynikající Roman Kotek a stejně se prezentující Bronislav Kotiš. Hrát o lásce a nemít na stejné úrovni herecké partnerky je nonsens. Soňa Borková i Kateřina &Sildová ke svému komediálnímu herectví přidávají i notnou dávku půvabu. Roman Kotek vyhrál kdysi populární televizní show Star Dance a nyní za inkriminovanou roli zcela jasně i u plzeňských diváků. Bezchybné. Patří mezi nejvýraznější současné postavy české divadelní scény a dává o tom nahlas vědět. V obsazení komedie vidím mile pozitivní počin všech zainteresovaných jednoznačně. A to se vždy v Plzni říct nedá.

Chytré, současností okořeněné dialogy jsou pilířem, obkoukané skeče ulice přibližuje divákovi chování protagonistů na scéně natolik, že si zákonitě řekne, jo, to je vono.

Řetěz etud, od prvního rande do posledního milostného vzplanutí v diváckých řadách v krematoriu, tam dokonce se svačinou v ruce. Návrat k tradici kočujících divadelních společností, když jmenované kvarteto herců rozmnožuje počet figur na scéně jen důmyslnými převleky a barevným hereckým rejstříkem. Možná nepohodlné, ale velmi dokladující naši lopotnou dobu. A zde vysoce funkční. Scénu, nápadité kostýmy navrhl Pavel Kantořík a tvůrčí záměr režiséra potvrdil dokonale.

V programu se dočítám, že hudební trio naskakuje na scénu v alternaci. Viděl jsem sestavu Veronika Dobrovolná, housle, Erich Ciompa, piano, Daniel Eberle, kontrabas. Do jaké míry režijní nápřah, či pouhá náhoda, nebo logické vyústění, se mi nepodařilo zjistit, ale ve chvílích muzikantského klidu jsem zažil od muzikantů ostré sledování scény a výbuchy smíchu. Prim hrála Veronika Dobrovolná. A to až nakažlivě. Líbilo se to asi nejen mě.