Četli jste minulý díl? Pokud ne, můžete zde: (klikni)

Prostřednictvím sokola zahlédl na pasece Caina, asi pět mil od Alnire. Přestavený vlkodlaků byl v lidské podobě a když si byl jistý, že ho sokol vysoko na obloze vidí, poklonil se a gestem vybídl Corma, aby za ním přišel. Jedno mrknutí oka a zaklínač už sestupoval pomalu do stínu hradeb. Neměl nic proti troše okázalosti – ale z jakési vyšší kolegiality se snažil svoji magickou moc nestavět na odiv příliš veřejně. Jednak Cormova moc lidi poněkud děsila a druhým důvodem byl i fakt, že nechtěl na sebe upozorňovat více, než bylo nezbytné. Zabočil do odlehlé uličky a když byl přesvědčen, že je sám, vytvořil gestem prskající kruh přechodového portálu. Prošel kruhem a vykročil po mýtině, asi dvacet stop, před starým vlkodlakem. Starý vlkodlak se uctivě uklonil a jednooký zaklínač jeho úklonu neméně uctivě zopakoval.
„Buď vítán, mistře Caine – copak tvé kroky přivádí do Alnire ?“ usmál se Corm po tomto formálním uvítání. Gestem vyčaroval dvě pohodlná křesla usedl do jednoho z nich.

„Záhady, mistře Corme – záhady. Otázky, na které bychom rádi znali odpověď – bude-li to trochu možné.“ Řekl Cain a usedl do druhého křesla.
Byl to zvláštní pohled na dva muže, sedící uprostřed pustiny na umně vyřezávaných křeslech, která by mohla zdobit sály kteréhokoliv panovníka.
„O co jde příteli ?“ zeptal se Corm uvolněně.
„Pokud mohu pomoci …“
Cain zaklínačovi v krátkosti vylíčil události minulé noci. Čím déle mluvil, tím více se Corm mračil a přemýšlel.
Starý vlkodlak domluvil a nad mýtinou se rozhostilo zadumané ticho.
„Zajímavé.“ Zabručel po chvíli jednooký zaklínač.
„Upír, vraždící vlastní druh, tak rychlý, že není okem vidět. Děti noci ho ulovily a Lord Prvních ho nechal utratit. Hm.“ Shrnul události Corm zachmuřeně.
„Zbylo po něm něco ?“ upřel zaklínač pohled na starého vlkodlaka.
Cain se usmál a sáhl do brašny u svého boku. Podal Cormovi tajemnou knihu a zaklínač ji otevřel.
„To je vše ?“
„Nic jiného nebylo použitelné.“ Odtušil suše Cain.
„Hm.“
Corm si knihu zevrubně prohlédl a pak ji otevřel. Obrátil namátkou pár stránek.
„Magická kniha a navíc s pečetí Alnirské věže. Podle všeho opatřená nepravidelnou kletbou – odhaduji to na styl třetího Tinského vzorce nestability. Jsi si jistý, že to byl upír, mistře vlkodlaku ? Tohle,“ kývl Corm hlavou směrem ke knize, „ je poměrně složitě šifrovaný materiál. Ten kdo chtěl skrýt obsah musel pracovat celé týdny, aby tu formuli úspěšně dokončil.“
Cain mírně natočil hlavu.
„Ale Ty ji dovedeš přečíst, mistře Corme, že ?“
Corm se usmál.
„Jistě.“
Corm se na okamžik přenesl do mysli svého sokolího patrona. Když zjistil,že v okolí, krom Caina není živá duše, uvolnil se. V přítomnosti vlkodlaka se zdržovalo máloco živého a soudného.
Pomalu si stáhl pásku z levého, tak málo používaného oka. Zamrkal, aby potlačil mírnou závrať, kterou mu plný pohled vždy způsobil. Nyní mu nebylo nic skryto. Uviděl čas, jeho smyčky, kapsy, i jeho cyklící se proudy. Vnímal přechodové dimenze, světy, které se prolínaly, zaklesnuté do sebe navzájem, aniž by o sobě měly sebemenší povědomí. Viděl samotnou materii magie, jak plyne, a zachycuje se v různých světech. Viděl mýtinu i svého přítele současně v šedesáti třech dimenzích a čas pro něj přestal být důležitý. Celý vesmír i jeho samotná materie byla nyní Cormovi k dispozici a zaklínač se jen s mírnými obtížemi koncentroval na vědomí, kde a kdy je.
Cain podvědomě pocítil paniku. Jeho instinkt bezchybně vytušil přítomnost moci, která přesahovala reálný svět a sahala až ke hvězdám. I když byl u podobné věci několikrát přítomen, vždy v něm vyvolával strach a obavy. I když netušil co se odehrává před zaklínačovým zrakem padla na něj tíha mirád světů, i bojů, kterými zaklínač prošel.

Corm levé oko nepoužíval záměrně. Je těžké těšit se krásou světa, když zem po které šlapete má šestnáct rozměrů, ve čtyřiadvaceti dimenzích, osmnácti světech a ve všech časech současně. Pro použití dimenzionálních kouzel, byla však tato schopnost nezbytná a Corm ji ovládal natolik dokonale, že k ní už levé oko v podstatě nepoužíval. Zamrkal znovu, aby nalezl konkrétní materii. Otevřel knihu, a hledal konkrétní čas, kdy byla napsána. Nalezl ho a začal listovat stránkami.
Z pohledu vlkodlaka to bylo o poznání horší. Corm se najednou jakoby rozostřil a jeho obrysy byly nejasné, jako by ohnuté do několika nepřirozených směrů. Kniha se vznesla asi půl metru od Cormových rukou a jak v ní Corm listoval, stránky se obracely v nepravidelných, nesmyslných intervalech, bez ohledu na Cormovy pohyby.
Po chvíli se Cormovy obrysy jako mávnutím kouzelného proutku opět ustálily a zaklínač si přetáhl slepeckou pásku zpět přes oko.
„Bizarní, ale nápad to má. To skutečně ano.“ Řekl a usmál se s tajemným výrazem. Chvíli přemítal a pak vstal z křesla.
„Doprovodíte mne mistře Caine ? Tohle je jen deník,“ kývl Corm směrem k tajemné knize,
„potřeboval bych si prohlédnout zdroj.“
Zaklínač vytvořil přechodový portál a vkročil do něj.
„Půjdete, mistře Caine ?“

Byl to jen jeden krok skrze světelný kruh, ale Cain na zlomek sekundy zahlédl mrazivou pláň plnou sněhu za zářícím kolem portálu. Pod botou jeho podrážky zaskřípal kámen a oba vkročili do nejvyššího patra magické věže Alnire. Všechny Cainovy smysly začaly panikařit a jen důvěra v Corma mu zabránila se změnit do své vlkodlačí podstaty. Corm si představeného vlkodlaků příliš nevšímal a začal se prohrabávat knihami a svitky, volně rozloženými po pultech.
Jeho občasné pohrdavé odfrknutí, nebo poznámka typu „ti pitomci“ dávalo Cainovi tušit, že zaklínač, nalezl co hledal.
Cain se snažil zadívat se na stěny. Rozmázlá, zaschlá krev, ani kusy těl nabodnutých u stropu mu v tom moc nepomohly. Jeho nos týral pach magie a staré krve.
Corm to ignoroval a přemýšlel. Pak zdvihl hlavu.
„poslední kousky skládačky konečně zapadly na své místo, mistře Caine. Teď už vím proč, co, i jak. Bizarní. A velice zajímavé. Myslím, že bych si měl udělat otisk.“
„Bude nezdvořilé říct, že nemám představu o čem je řeč ?“ zavrčel Cain.
„milý příteli – rozluštění je snadné. Jako vždy, když máš všechny informace. Od začátku to bylo podivné. Všechno to násilí, spousta mrtvých a litry krve. Velice zvláštní, jak se může zvrhnout dobrý úmysl.“ Corm pokýval hlavou.
„Ale popořadě. Bylo mnoho věcí, které mne svedly na špatnou stopu. Naštěstí Tvůj lid vidí v tomto světě lépe než já.“
Cain se beze slova uklonil.
„Karsinovi mágové, jsou klíč ke všemu. Úmysl byl dobrý – i jejich myšlení celkem pozoruhodně správné. Bohužel, provedení – špatné. Karsin chtěl pouze zvýšit rychlost svého obchodu. Nemám mu to vůbec za zlé. Je to obchodník a obchod je pro něj jediným potěšením, které má. Zadal tedy mágům úkol zvýšit rychlost jeho flotil. I jejich nápad byl dobrý – zpočátku.“
Corm zdvihl z pultu listinu opatřenou pečetí knížete z Alnire. Pak sebral knihu, kterou mu vládce vlkodlaků přinesl.
„Gronallan z Larame – alespoň to se tu píše – měl docel dobrý nápad. Chtěl použít jistý časový paradox na urychlení karavan. Toto je jeho soukromý deník. Celkem chytré, připouštím.“ Pokýval Corm hlavou.
„Časový paradox ?“ řekl Cain namátkou první slovo, které zachytil.
Corm si Cainův pohled vyložil jako pobídku k lepšímu objasnění věci. Nutno dodat, že naprosto chybně. Corm si povzdechl a přistoupil ke stolu.
„Pokusím se ti to trochu osvětlit, příteli. Řekněme, že v tuto chvíli Nás zajímá tato dýka,“ Corm sebral z pultu dýku, s bohatě vykládanou rukojetí, „a tento pergamen .“
Corm zabodl dýku do stolu.
„Tohle je dýka. Je u teď, v tomto čase.“ Řekl a sáhl do vzduchu. Vytáhl stejnou dýku a zabodl ji doleva, vedle té první.
„Tohle je ta samá dýka před dvěma dny. A tohle - “ sáhl Corm znova do vzduchu a vytáhl třetí, tu samou dýku, kterou zabodl vpravo od té první.
„Je tatáž dýka za dva týdny.“
„Jsou skutečné?“ zeptal se Cain opatrně.
„Jistě že jsou skutečné. Důležité není kde jsou, ale kdy jsou. Dýka je skutečná stejně včera, jako pozítří, v tomto není. Snažím se ti objasnit jak to funguje, příteli.“ Řekl Corm a položil před tři stejné dýky zaražené do poctivého dřeva zmíněný pergamen.
„Tenhle list s pečetí je na tom podobně jako ty dýky. Od chvíle kdy vznikl, mu běží čas – jen jeho vlastní čas. Ale čas je jen další prostor. Ten list je stejný jako dýka – ale důležité je kdy, nikoliv, kde se nalézá.“
Corm zachytil vlkodlakův pohled, který dával jasně najevo, že absolutně neví o čem je řeč.

Corm si povzdychl. „Tak znova.“ „Když touto dýkou z doby za dva týdny,“ ukázal Corm na dýku vpravo, „přetnu listinu před dvěma dny, bude v čase teď přeťatá. Tak i zůstane.“
Corm se odmlčel.
„Samozřejmě pokud si před dvěma týdny a jedním dnem v tom sám sobě nezabráním, abych to udělal.“ Dodal po chvíli trpce.
Cain pokrčil rameny.
„A co z toho?“ zeptal se vlkodlak nakonec.
Corm si promnul čelo.
„V praxi,“ řekl suše Corm, „by to znamenalo, že Karsinovy lodě by plachtily pod stejným větrem, který dul už před tisíci lety. Pořád by je poháněl ten samý, příznivý vítr. Byl by to pořád ten stejný příznivý vítr – stále dokola. Nikdy by nepřestal vát, protože čas by nebyl důležitý. Karsin by už nikdy nebyl závislý ani na moři, ani na počasí. A to je jen začátek.“ Řekl Corm triumfálně.
„Když to vezmu z větší dálky – mohly by Karsinovy lodě právě teď připlout s novým nákladem zboží pokaždé, když by přistály. Ta samá loď pokaždé s novým nákladem. V jedné časové smyčce. Jak říkám – svým způsobem fascinující nápad.“
„Pomůže to nějak ?“
„Je to vodítko, které hledáme. Mistře vlkodlaku. Gronallan – podle záznamu z jeho deníku si myslel, že k tomu našel klíč. Jak říkám – dobrý nápad, jen špatné provedení.“ Ušklíbl se Corm.
„Aha. To je zřetelně řešení celé záhady.“ Zkonstatoval kysele Cain.
„Nebude vadit, mistře Corme, když se přiznám, že nerozumím jedinému slovu ? Magie skutečně není můj obor.“
Zaklínač se usmál.
„Tak možná pro vás bude malé zadostiučinění, že za tuto fatální situaci může skutečně náš zesnulý Gronallan. Pokusil se vytvořit kouzlo, které mělo zvýšit rychlost flotil. Ale naneštěstí pro něj,“ Corm lehce ukázal na krvavé šmouhy na zdech, „se dopustil několika trestuhodných omylů.“
„Mágové.“ Zavrčel vlkodlak. „ na co sáhnou, tam sto let tráva neroste.“
„Zvláštní na tom je, že to nebyla tak zcela jeho chyba. Podle tohoto, pátral poměrně pečlivě v minulosti.“ Zdvihl zaklínač ze stolu starou listinu.
„Dokonce si obstaral i historii a dostupné překlady. Co nenašel si odvodil sám a nebyl až tak úplně vzdálený pravdě. Bohužel se zhlédl v kultuře Al-Baderai, což je sice zajímavý nápad, ale má hodně stinných stránek.“
„Al-Baderai? Nikdy jsem o nich nic neslyšel.“
„Město zmizelo z tváře Silgaru zhruba před pěti tisíci lety. Občas se nějaký zatoulaný útržek objeví – ale naštěstí jen velmi, velmi vzácně. Bylo to tajemné místo plné protikladů a také prolezlé temnotou, toho nejhoršího druhu.“
Corm otevřel Gronallanův deník a zabodl prst do jedné stránky.
„Byl na dobré cestě, opravdu. Ale křísit jazyk mrtvý pět tisíc let vyžaduje nejen znalosti – ale i možnost si ho ověřit v praxi. Jsou to drobnosti, které se mu konec staly osudným. Například tohle,“ Corm lehce potřásl hlavou, „
slovo sg¨hunaal, neznamená oddělit, ale v pozdějším významu dva, protože slovo oddělit nahradilo ve třetí dynastii slovo sg´hant. Stejně jako formulace hi´l sut maena neznamená směrem vzhůru, ale horní kasta – tedy označení někoho královské krve. Obrat který měl použít by zněl hi´l meno sutane. Takových nepřesností tu najdete na každé stránce desítky. Drobnosti, ale jejich důsledky byly smrtící.“ Corm zamyšleně otáčel stránkami deníku.
„Jak to víte, mistře Corme ? říkal jste, že to město zmizelo více jak před pěti tisíci lety.“
„Byl jsem tam,“ řekl Corm, aniž by přestal číst Gronallanovy poznámky.
Cain se začal ušklíbat nad tím chvástáním, když tu jej náhle zarazila děsivá myšlenka. Zároveň ho zaplavil pocit šoku a hrůzy, když si uvědomil dosah zaklínačovy moci.
„a to město – to Al-něco … říkal jste že zmizelo. Předpokládám beze zbytku.“
„Ano. Nic jiného nešlo dělat.“ Přikývl Corm bezmyšlenkovitě a dál otáčel stránku za stránkou.

„Tady je to. Takže Gronallan byl přesvědčený, že formulace v zaklínadle k časové smyčce na rychlost Karsinových flotil zní ´U shdhan tem p´khal il édro¨n to ´ph fan´alitem tëramo meana´. Tedy – domnívám se že v překladu by to bylo něco jako ´přiveď z hlubin věků dech větru a pozdvihni je do výšin – nebo do oblak, to není jasné. Správné znění by bylo ´U shdhan tem p´khaaaeml il s´tunane to ´ph fan´aelt tëramonae meana ket tsúna ´. Formulace kterou Gronallan použil znamená ´přiveď z hlubin věků dvojici rodnou z krve královské´. A ´krve královské´ v Al-Baderai znamenalo slangově někoho, kdo je nad lidmi – tedy kdo se živí lidmi.“
„Upíry.“ Přikývl Cain.
„Upíry, jistě. Tehdy se jim ještě říkalo B´arajjah. A rozhodně neměli s Prvními nic společného. Byli jako mor.“ Zavrčel Corm nepřátelsky.
Pohled na vlkodlaka který se očividně nudil popohnal zaklínačovy myšlenky vpřed.
„Zkrátím to. Tedy kouzlo, kterým chtěl Gronallan vytáhnout rychlost pro Karsinovy flotily, díky těmto chybám přitáhlo z hlubin Al-Baderai dvojici B´arajjah. Ovšem zato vybavených dalším, již modernějším kouzlem rychlosti. Jednoho jste již našli, mistře vlkodlaku. Ted druhý,“ Corm se zahleděl na mapu na stěně, „bude v noci někde zde.“ Ukázal zaklínač na planinu u Alnire s přesvědčením.
„Vážně ?“ podivil se Cain.
„Jistě – budu ho tam totiž čekat.“ Uzavřel Corm lakonicky.

 

Poslední díl vyjde ve středu 23. 3. 2011

Autor: Aleš "Hawkey" Křen 

_{^{Ikonka: abstract.desktopnexus.com}}