Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pondělí 9.12.2019, svátek má Vratislav 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12780
Komentářů: 11044


Měření



Z Čech až na konec světa

09.02.2011   Julie Kolocová   Výtvarné umění   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Jedna moje známá žijící do svých deseti let ve Velké Británii mi nedávno řekla, že když k nám poprvé přijela, měla pocit, že je v pohádce. Tak krásná se jí zdála česká krajina. A já se zastyděla. Nikdy jsem se takhle nepodívala. A teď se dívám, ráda. I jí patří únor na Rozhledně. Přidávám svou troškou povídáním o malíři, který ji také obdivoval, a stejně jako já k tomu dospěl později.

Den tam trval mnohem déle, než jak jsme my zvyklí. Ale nikoho ani ve snu nenapadlo jeho délku počítat. Dokud Maro, tak říkali slunci, naplňoval zemi životadárnou silou,  nikdo nechtěl ulehnout ani spát. Nebylo potřeba, i spánek měl svůj čas.
Zemi vládl moudrý král. Budeme mu říkat Loutkař, proč? To si domyslíte později. Poddaní ho vídávali chodit krajinou, mnohdy se zastavoval na tržišti, kde se vždy dozvěděl právě to, co požadoval. Totiž radosti i strasti všech těch lidiček, bez kterých by jeho království bylo pustinou. A oni to dobře věděli, cítili to souznění tolik nebývalé mezi světem mocných a těch druhých. Snad jim byl blízký i svým vzezřením. Černý plášť, dlouhý plný vous s hustým knírem stočeným do jemných špiček nahoru mu dodávaly zjev, jakoby se pořád smál. A potom ta směšná čapka se střapcem! O holi, doprovázený skupinou dětí, které ho dychtivě očekávaly, to byl každodenní obrázek našeho města a paláce s ohromnou kupolí, pod kterou bylo divadlo pro malé i dospělé.

Východní palác, tam bylo veselo, všude štěbetání, pohyb, prostě život. A jak vypadal?
Ohromné místnosti jiskřily tak, že tam nikdy nemuselo být žádné jiné osvětlení, jejich stěny byly totiž vytvořeny z blyštivé slídy dobyté v podzemních slujích Hadího krále, velikého přítele Loutkaře. Jemné částečky byly naplněny kouzlem propůjčeným zemí, měly léčivou moc. Vždyť dobře víte, že kde je záře, tam je dobře. Jakoby to byl svět andělů. Dokonce jste měli pocit, že slyšíte ty andělské hlasy, pěly laskavě, klidnily mysl příchozích, nebylo starostí, zášti. Ale protože byl Loutkař moudrý král, věděl dobře, že takovým místům nelze podléhat. Bez neštěstí není štěstí. I o tom často svým divákům hrál. A do místností Líbeznosti, tak jim říkal, chodil pouze načerpávat síly spolu s těmi, co ji také potřebovali.
Místnosti poblíž hlavního chrámu byly ale úplně jiné. Každá měla svůj název, ten nebyl pro nikoho, kdo vstupoval, stejný. Chybělo v nich jakékoli vybavení, dokonce neměly okna, na stěnách se skvěla pouze čistoucí běloba. Ale jakmile jste vstoupili, zavřely se samy ohromné dveře a kolem vás na zdech ožil svět. Ten váš, znovu jste prožívali okamžiky ovlivňující vám život. A nebylo dělení na dobré a špatné, cítili jsme, že i to špatné jsme potřebovali, abychom našli správnou cestu. Okamžiky se nám před očima skládaly jako mozaika, každé okénko přibylo právě ve chvíli, kdy se divákovi povedlo pochopit a poznat. Snad se nedivíte, že se někteří lidé těmto komnatám vyhýbali, zatímco jiní je pravidelně navštěvovali, a nežli mohli spokojeně odejít, uběhla spousta času. I já tam byla a hodně často vzpomínám. Ta má komnata se jmenovala Tulipán. Nemusíte vědět proč, soukromé má zůstat soukromým dál a ta vaše by se stejně jmenovala jinak.
Vedle hlavního chrámu bylo obydlí Loutkaře. Tam nikdo nesměl. Ó, jak moudrý to byl král. Dobře věděl, co každý člověk potřebuje. Chraňte si to i vy, i když to není vždy snadné, rozhodnutí je jen a jen na vás.
Konečně chrám. Bylo to místo naprosto veřejné a každý tam měl zajištěné místo. Přišlo-li dvě stě lidí, nebo sto, bylo jedno. Nevím, jak to Loutkař dělal, ale nikdy jste se nemuseli bát, že si nebudete mít kde sednout, že neuvidíte, neuslyšíte, byla to zázračná místnost. Všude na stěnách visely loutky, dělali je sami lidé z toho království, přinesli, pověsili a kdokoli je mohl použít a hrát. Obvykle sezení začínal sám král. Odehrával život tak, jak jej slyšel na své ranní vycházce, každý příběh měl své rozuzlení a na něm se podíleli všichni s nebývalou touhou pomáhat. Není divu, že se tam každý s každým znal. Trochu mi z té představy jezdil mráz po zádech, nechtěla bych to, jsem jiná. Ale tam byli všichni spokojení, je to možné? Snad bolest pronesená před sluchem mnohých je zmenšena? A radost se s počtem blízkých stává naopak větší? Zdá se, že ano. V našem světě jsme k tomu ještě nedozráli, je to tak.
Tohle byl východní palác, ale v tom západním to bylo úplně jinak. Jak? To už je jiný příběh, co by se musel rozehrát.

Dnešní povídání patří významnému malíři z Čech. Patří k těm, co si vydobyli věhlas i daleko za hranicemi, i když cesta k němu nebyla jednoduchá. A jako vždy najdete v příběhu indicie, je jich tam, třeba se to možná nezdá, více nežli dost.
Takže prozrazení příště.


(foto www.artbohemia.cz
)


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2428 s