Nemanželské dítě je dnes už normální úkaz. Nebylo to nic mimořádného ani uprostřed druhé světové, kdy děťátko, chlapeček Erwin, přišel na svět. V Čechách. A připomeňme si dodnes problematické poválečné odsuny. Maminka Johanna (ano, vypráví svůj velmi osobní příběh) musela z Čech pryč, ale postupy tehdejších úřadů byly nevyzpytatelné, a tak se musela s Erwinem rozloučit (rozuměj, byla rozloučena). Vdala se, jistě, měla druhé dítě, ale nezacelená rána v srdci jí při každé příležitosti hlásila, že někde má ještě jedno. V pátrání po něm je cílevědomá, najde ho. V sedmdesátých letech v Londýně. Prakticky se ale setkávají cizí lidé. Most létající mateřské něhy přes kanál La Manche je sice postaven, ale Johanna cítí, že to není ono. Trvá to deset let. Do roku 1988. Považte, rok před sametovkou. Ještě jeden a svět byl bohatší o jednoho hajzla. Kdy a za jakých okolností se Erwin Haarlem ocitl v Londýně? Ta otázka Johannu netrápila. Člověka, volně se pohybujícího po světě (kromě toho východního), ani nenapadne. A říkáte železná opona? Zákonitě musela přijít pumelice. Co se může pokazit, pokazí se. Známý Murphyho zákon.

Erwina zatklo zvláštní oddělení anglické policie pro špionáž ve prospěch socialistického Československa. Pro mámu Johannu rozčarování, pro nás ostatní připomenutí, kam až byl totální režim ochoten zajít. Ale pozor! Trochu pozornosti musí zbýt pro Erwina.

A co když ten chlap není Erwin? Co když se za něj, z bůhvíjakých důvodů, jen vydává? Žije ještě? Mohl se z něj stát špión ve službách bolševického teroru? Přívaly palčivých otázek, na které v knize odpověď přece jen najdete. Hledáme je ale všichni?

Po kapkách, aby nás to neporazilo, se dozvídáme, co válka, následující studená válka a spuštěné hraniční závory, udělaly s lidmi, již by jinak, bez toho všeho, žili asi normálně. Prvního muže Johanně vzala válka, aniž by se stačila za něj vdát. Přišel na svět Erwin, kterého musela na pospas nechat v Čechách ona. Jde s tím žít? Přiznejme si, blbě.

Johanna van Haarlemová sází na kartu, jež v těchto zeměpisných šířkách spolehlivě boduje. Vaří ze surovin, samostatně nechutných, ale přidává koření, která tu literární stravu dělá tak stravitelnou, že byste si dali nášup. Koření se tu jmenuje nadhled a dodává její próze až neskutečný šmrnc. Není to čtení pro lidi zasažené tou dobou. A xenofobií. Bolí to.

_{Johanna van Haarlemová: Dvakrát jsem ztratila syna
Vydalo nakladatelství Paseka v roce 2010
Titulka www.paseka.cz}