1. V některých médiích se objevuje informace, že kniha Skvělá budoucnost obsahuje autobiografické prvky. Cítíte to také takto?
Skvělá budoucnost obsahuje autobiografické prvky, protože popisuje vztah mezi snachou a tchýní. A já jsem se inspirovala svým vlastním vztahem ke tchýni. Je to však román. Hlavní hrdinkou je Elena, která se narodila v roce 1936 v Rumunsku a přes Izrael a Řím emigrovala se svojí rodinou do Spojených států v roce 1975. Elena nejsem já. Její pohled na svět je určující pro celý román.


2. Proč jste si vybrala právě Rumunsko jako zemi, kde všechno začíná i končí?
Můj manžel je původem Rumun a, jako Alex, emigroval v roce 1975 do Spojených států. Byla bych mohla děj přenést a vybrat si jinou zemi východního bloku – kupříkladu Českou republiku, kterou znám lépe než Rumunsko, protože jsem v ní žila. Rumunsko má však mimořádnou historii vzhledem k Ceausescuovi a vztahu, který má tato země k Francii: Bukurešť je nazývána Paříží Balkánu a Rumuni jsou frankofilové. Elena má k Francii dvojznačný vztah – cítí k ní obdiv i strach. V roce 1950 četla a obdivovala Bídníky Viktora Huga a v roce 1968 objevila Západ během své studijní cesty do Paříže. Ve vztahu ke své snaše trpí komplexem méněcennosti a zároveň cítí hrůzu při představě, že Marie přiměje jejího syna k další emigraci a odvede si ho do Francie.


3. Prožila jste si Vy sama nějaké trápení týkající se mezigeneračních konfliktů?
A kdo si je neprožil? Vztah mezi matkou a dcerou je velmi komplikovaný a já jsem se mu věnovala ve své knize La haine de la famille (nebylo přeloženo do češtiny). V románu Skvělá budoucnost jsem se zaměřila na vztah mezi snachou a tchýní. Jen zřídka bývá tento vztah nekomplikovaný, zejména pokud se týká jediného syna. A o to složitější je v kontextu emigrace, kdy rodiče svému synovi obětovali úplně všechno. Dvě ženy, matka a manželka, v blízkosti jednoho muže - to může vyvolat jedině konflikty. Elena je přesvědčená, že Marie není vhodnou manželkou pro jejího syna. A Marie nechápe nepřátelské chování své tchýně. Tuto knihu jsem chtěla napsat právě proto, že i já jsem pocítila nepřátelství ze strany své tchýně. A skrze příběh jsem chtěla pochopit někoho, kdo není jako já a prožil si svůj vlastní, nesnadný život.


4. Myslíte si, že – ve vaší knize – mají rodiče milenců pravdu, když své děti odrazují od sňatku? Domníváte se, že je opravdu obtížné překonat problémy pocházející z kulturních odlišností? Anebo je, podle vás, láska silnější než tyto kulturní rozdíly?
Ne, nemyslím si, že láska všechno překoná. V každém případě jsem dlouho nemohla pochopit takovýto nesouhlas se sňatkem, dokud jsem se neseznámila s příběhem rodičů mého manžela. Já sama pocházím z Francie, z demokratické země, kde dnes – zdá se mi – nejsou náboženské a rasové odlišnosti překážkou k sňatku. Minimálně ne v takovém městském, sociálním a intelektuálním prostředí, v němž jsem vyrůstala. Můj otec byl praktikující věřící a matka ateistka židovského původu: jejich odlišné náboženské vyznání jim tedy nebránilo v tom, aby se vzali.
Když jsem se však zabývala Eleninou bolestnou minulostí, pochopila jsem její odvahu a vůli, které musela vynaložit, aby překonala překážky, které se před ní stavěly. Tehdy jsem také porozuměla tomu, proč nesouhlasila s tím, aby si její syn vzal Francouzku. Uvědomila jsem si, že měla strach. To však neznamená, že měla pravdu.
Ve vztahu k lásce jsem romantička a liberál: věřím pouze ve svobodný projev milostné touhy a nemyslím si, že láska, které jsou kladeny překážky, může být impulzem k pomstychtivému chování. Domnívám se také, že minulost zůstává v nás a stále se opakuje: tlak, který na nás vyvíjejí rodiče, můžeme přenést na své vlastní děti.


5. Proč jste emigrovala z Francie do Spojených států? V čem je podle vás život ve Francii odlišný od toho ve Spojených státech?
Poprvé jsem, jako lektorka na Yaleově univerzitě, jela do Spojených států v roce 1986, protože jsem se nikdy neučila anglicky (na škole jsem měla němčinu, latinu a řečtinu) a domnívala jsem se, že v dnešním světě nemůžu žít bez toho, abych uměla anglicky a znala Ameriku. V roce 1990, po dvou letech strávených ve Francii, jsem si vzala Američana a znovu odjela do Států.
Ve skutečnosti ve Spojených státech ani nebydlím: žiju v New Yorku, kosmopolitním městě, jehož obyvatelé pocházejí z celého světa. Miluju New York, protože je to krásné město a je odsud vidět moře. Život se tam však točí kolem práce. V New Yorku je velmi konkurenční prostředí a člověk to pocítí už v dětství. Zdá se mi, že život je lepší, příjemnější, v Paříži.

6. Co jste dělala během těch dvou let, které jste strávila v České republice?
V České republice jsem bydlela dva roky – mezi lety 1996 až 1999, v době, kdy jsem na Yaleově univerzitě přednášela francouzskou literaturu 18. století. Dostala jsem dovolenou a odjela jsem za manželem, který byl novinář a založil v Praze anglicky psané noviny The Prague Business Journal. Když jsem měla přednášet v Americe, musela jsem vždy zdolávat vzdálenost mezi New Haven a Prahou. Hodně jsem létala s Českými aeroliniemi… V Praze jsem nepracovala a nikoho jsem tam neznala. Společensky jsem žila jenom prostřednictvím svého manžela. První rok jsme dokonce neměli ani telefon. Hodně jsem četla (všechny anglosaské autory, které jsem dosud neznala, a české autory ve francouzském překladu), hodně jsem psala (Le probl?me avec Jane a La haine de la famille) a viděla jsem také mnoho oper. Velmi ráda jsem si v Praze vyrazila. Nikde jinde jsem nechodila tak často na koncerty a do opery! Na roky strávené v Praze vzpomínám s nostalgií, i když samota a nedostatek sluníčka v zimě byly pro mě těžké. Otěhotněla jsem tam však a dosud si vzpomínám na slovo „těhotná“! Moje jediná dcera strávila své první měsíce před narozením právě v Praze. Myslím, že právě díky tomu má hudební sluch a miluje muziku..

7. Kniha Skvělá budoucnost získala cenu Prix Goncourt des lycéens. Bylo to pro vás překvapení? Dostala jste od čtenářů této knihy nějaké dopisy? Proč se těmto čtenářům líbila právě tato vaše kniha? Vzpomínáte si na nějaké příjemné setkání s jedním z vašich čtenářů?
To ocenění pro mě znamenalo naprosté překvapení a obrovskou radost. O této ceně rozhodují studenti ve věku od 14 do 18 let. A v mém románu žádná postava v tomto věku není. Jak se ti studenti mohli identifikovat s rumunskou tchýní a francouzskou snachou? Říkali však, že jim byly tyto postavy velmi blízké a že s nimi museli zůstat, dokud knihu nedočetli. A také byli rádi, že prostřednictvím této knihy mohli objevit kousek komunistické minulosti.
Dostala jsem mnoho dopisů od francouzských čtenářů. V knize se jim líbilo střídání uplynulého a přítomného děje, které odhaluje spojitost mezi příběhem Eleny a Marie. Líbil se jim příběh těchto dvou žen, které se nejdřív nenáviděly, ale nakonec se naučily mít se vzájemně rády.
Vzpomínám si na jednoho francouzského čtenáře, který za mnou přišel v Římě a řekl mi: „Nechápu to. Vy jste zpovídala mé prarodiče? To je příběh mé rodiny!“ Už mnohokrát jsem dostala takovou reakci od čtenářů, jejichž rodina emigrovala z nějaké země východního bloku. Z mého pohledu je však nejdůležitější opravdivé vykreslení mezilidských vztahů: v tomto případě vztahu mezi Elenou a Marií. Pro mě je největším komplimentem, když nějaká čtenářka na konci knihy pláče a lituje, že už příběh skončil.

_{Otázky kladla a odpovědi přeložila Veronika Dufková}

Mladá Rumunka Elena se v roce 1958 seznámí s mužem, do něhož se vášnivě zamiluje. Mladík je ale Žid, jeho rodiče žijí v Izraeli a rodiče Eleny jsou proti svatbě. Elena si však nakonec svého vyvoleného vezme a s ním a dítětem uskuteční svůj sen - opustí komunistické a antisemitské Ceauşeskovo Rumunsko.
Nejprve se pokoušejí žít v Izraeli, později však odcestují do Říma a nakonec odcházejí do USA.