Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je sobota 7.12.2019, svátek má Ambrož a Benjamín 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



Svět podle Ivany

04.04.2011   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

***

Nejvíc se stýská po tom, co nebylo. Abych se zmátořil, psal jsem tenkrát snad i dopisy sám sobě. A jménem koho?
Ivany, samozřejmě. A jak takový dopis zněl? Lorenci, miluji Tě, ale nesmíš to nikomu říct.
A pak… Dohonil jsem Ivanu na ulici, vstrčil jí to jako moula pod nos, ale šla dál. Už se ode mě vzdalovala a se samozřejmostí mizela, ale jindy se zase procházela noční poštou a pruhy své mikiny připomínala zebru a já byl tygr, ale snad uvnitř klece. Vzrušený tygr. A Ivana se zrovna vracela za stůl úplně nevzrušena, měla noční a flegmaticky dosedla na zadek, upila pivo, a když jsem přinesl zprávu z poštovního vagónu, ani se na mě nepodívala. Jako bych byl Marty Hopkirk alias duch a… Ani málo nejste vítán, Lorenci, a NEveselé Vánoce! Nepřitahujete mě, bude to ve vzhledu, asi a… Představoval jsem si takto absurdně její myšlenky, vždycky, a Ivana se ušklíbla ochotna se mnou diskutovat leda o práci a jinak o ničem. Co se motáš? Proč jsi přišel? "Máš něco poštovního?“
Kolegové nás sledovali - a v tom to taky bylo. Sledovali a pozorovali všechny mé styky s Ivanou a právě od té doby vím, že se pokaždé někdo dívá, a od těch časů se domů vracívám z druhé strany ulice, než na kterou jsem odcházel. Protože se nechci vracet po vlastních stopách, ale tady se po nich stejně vracím a lásku vykřič, mínil Freud. Ne vždy je to na místě.
A hodí se křik umístěný kamsi do srdce pošty a lhostejných lidí?
A jak zůstat s Ivanou sám, aspoň chvíli sám? V knize, ve filmu… se to hrdinovi nakonec pokaždé povede, ale v reálu? Tady to vůbec není jednoduché a taky já se s tím potýkal a deptaly mě další a další situace a kolikrát jsem se sotva dovlekl do poštovního autobusu, kde jsem pak odevzdaně třídil noční poštu a depresi neuměl zaplašit, a to hodiny, a když už byly tři hodiny ráno a Ivana stále seděla jen kousínek ode mě za zdí a zbývaly poslední tři minuty do mého odjezdu na Tachov, rozběhl jsem se do pošty a pro poslední pytel dopisů.
„Ivano? Máš třetí výpravu?“
Pamatuji, jak tam nocovala. Jako kvočna nějaká uvnitř "své vlastní" poštičky, a směl jsem přistoupit. Jak byly vteřiny v její blízkosti náhle dlouhé. "Co to máš?" máchla do kouta paží. "Tamto vem." A já sebral pytel a ptal se pokorně: „Vše?“ A ona beze slova zmizela v místnosti vedle. „Všecko," houkla. "Seznam nech na stole.“
Blbečku! nedodala. Ale přece se vrátila a uchopila provokativně oj roláku plného balíků a vtahovala ten vozík k ostatním i ke kvočnám ostatním do tzv. kartace a jako by se proti mně husitsky opevňovali. „Netáhni ho sama, ne? Nečekáš dítě?" vyhrkl jsem úplně vážně, protože i fámu o Ivanině třetím už dítěti mi nakukali – a zrovinka pár dní předtím. A přistoupil jsem blíž k Ivaně a v tu chvíli se matně usmála a konečně uvolnila. Co ses mě nazlobil…
Stál jsem tam. A chvíli byla vlídná. Dokonce… vypadala šťastně. Skoro nešlo uvěřit. Takovou Ivanu jsem ještě nezažil. Tak jestlipak využije Quijote těch několika svobodných vteřin? „Ivano?.. Nepřijedete na pouť?“
Co mohla říct? Byla o tři roky mladší než já a co se týkalo jejího manžela, tak noční mívali sice každý zvlášť, na to je u pošty předpis, ale nic mi to neulehčilo. "Dala ti Andrea ten pohled? Ten ode mě?“ ptal jsem se, protože internet ještě neexistoval a mobily - v podstatě - taky ne.
„Dala. Je někde v koši.“
„Andrea?"
"Ne. Pohled."
"Prosím tě, Ivano! Copak mé pohledy nestřádáš?“ podivil jsem se na oko, a tak urputně se pokoušel hrát nadhled, až jsem se mohl zbláznit. "A co se týká tý pouti, jdu tam letos se synovcem. Bude mu osm a…"
„Tak se vyblbněte,“ zazněla jedna z nejvřelejších vět, jakou mi kdy věnovala, ale ne pokaždé jsem se choval jako pokorný beránek a... "A stejně se miluji akorát s tebou,“ řekl jsem Ivaně jednou, ale ani to jí nehnulo a seděla a maličko se přece usmála, ale pořád bezvýrazně. Vnímá vůbec? Vstala, popotáhla rolák balíků a… Jako by mě chtěla vyprovokovat k činu. Řečí už bylo… A já? Hodil jsem pod Ivaniny nohy poloprázdný pytel z autobusu s pár dopisy omylem nám dodanými a… Kam s bílým materiálem? "Lorenci, nedělej, že nevíš, kam patří,“ řekla Ivana - a zvedla palec.
Nahoru? A výtahem? Asi. A Ivana odevzdaně sebrala pytel, přihrála a dodnes to neví, ale v našich životech to bylo jedinkrát, co jsme něco udělali navzájem.
***
Nebyl jsem ovšem důsledný a toužil sice pracovat blízko Ivany, ale nikdy nepožádal o přeřazení z vlakové pošty, kde šlo za nočních snít… i právě o ní. A ignorovala mě, ale občas přece něco utrousila a já se vracel do nočního autobusu pokorně jak její králík a odbrzdili jsme, jedničku, dvojku, rozjeli jsme se a řídil Trhlík a uháněl a já byl za takové noci šťastný, tedy pokud přece došlo předtím aspoň na minimální komunikaci s Ivanou.
Tak jako později Jorika nosila Ivana světlý přeliv a byl jsem troubou, že jsem ho považoval za skutečnou barvu, a přitažlivá vykladačka pytlů ve Stříbře mě, přiznávám, mě taky vzrušovala, a její vlasy mi přesto připomínaly jen Ivanu. A ráno? Byli jsme zpátky v Plzni před poštou u nádraží, zatímco Ivana dávno spala doma.
„Když já se nedokážu odmilovat,“ podařilo se mi jednou objektu své posedlosti říct, když noční pošta zase ožila a nitro onoho otlučeného baráku se rozhemžilo pod nehybnýma očima kamer. "A dnes ji tu máš!" sváděly mě ženské k nepředloženým činům, protože se všechno nešťastně rozkřiklo. A byl jsem mladý. A to mě neomlouvalo.
"Lorenci, Ivana má službu!“
A přály tomu. Většinou však nechápaly, proč blázním. "Co na ní vidíš?"
A paní Květoňová mi vyprávěla, jaké byla Ivana ve škole obyčejná holka s hubenýma rukama a nohama. "A pak… První dítě měla s nějakým vojákem, ale vzal roha. Teprve pak uhnala Ivana, i když vlastně on ji. A ten druhý syn je taky jeho."
***
Nazítří jsem se ležérně opíral o rolák a stahoval z rozjetého pásu balíky, rutinně je skládal a pokukoval z autobusu po vchodu do kartace. Nepůjde už Ivana domů?
Tou polední dobou chodívala. A najednou mě minula, ale… Jako bych byl duch.
Útlá Ivanina záda se vzdalovala a já se nestal sloupem soli a utíkal za ní kamzík. Dohonil zebru. "Ivano? Na! Napsal jsem ti ještě jeden pohled!“
Bylo to poněkud pubescentní, ale taky že záměrně, a rád jsem se choval tak dětinsky. Schválně. Nevím proč! „Anebo nesbíráš pohledy?“
Co bych dal za úsměv. A lovil je, ale Ivanin obličej nepřeletěl ani jeden. To spíš… pavučina. A čas ubíhá různě, podle toho s kým, a já byl ihned zmaten Ivaninou tělesnou blízkostí, šla s tváří skloněnou k dlažbě, jako by ji tížily starosti a štíhlé nohy ji předcházely. Jen další sfinga bez záhad? Možná, ale který chlap by si to připustil? Mluvil jsem na Ivanu, ale odráželo se to bohužel jako hrách. Nevyřídil jsem nic, vyřídil jsem sebe. Láska zůstala čistě mou věcí. Po právu za ni necítila odpovědnost. Tak to chodí. Ale pak se, už dál od pošty, přece nepatrně probudila.
"Dneska se s Ivanem v práci střídáte?“ zeptal jsem se.
Kývla. Aspoň to. „Ale vezeš poštu," řekla mi přísně. "Měl by ses vrátit do autobusu.“
„Ale to je dobrý! Mám ještě minutu času a neboj, zpátky to beru přes nádraží."
Protože stejnou cestou ne, aby si kolegové nevšimli, že… A problém skutečně nastal poté, jak se všechno rozkřiklo, a podobnou chybu uděláte jednou. A když jste nezralí. "Ivano, pojď se, prosím tě, někdy někde sejít, abychom byli zase chvíli sami.“
„Nechci.“
„Chtěj!“
Chodník se náhle zužoval. Jako do tunelu. Stal se trychtýřem jako do pekla. Vstupovali jsme ale jenom do podchodu pod tratí, předešel jsem Ivanu a div nevrazil do dvou rozesmátých dívek. Šlehla po mně jak po veřejném nepříteli okem zpod řasy a já... Lorenci, seber se! Mluv na Ivanu! znělo mnou. Vymáčkni se, ty blbečku, vzchop, vymysli cokoli, aby se pousmála, protože rozesmát, to je tvá jediná šance. Ale je tak málo času... Přestával jsem vnímat okolí a jenom periferně viděl auta. „Jinak to neumím!"
"Cože?"
Navázat kontakt. "Ivano, chtěl jsem ti toho tolik říct," breptal jsem, "ale vedle tebe vždycky všecko zapomenu. Máš tak hezký boty, ale neboj, nejdu už dál. Kdy jsi zase v práci?“
„V práci - zase – budu.“
Slabiky. Nestačily mi. Měly. Vrátím se, ale proč… Proč Ivana zastavuje?
I dál se vše odehrávalo jako ve zpomaleném filmu, proč? Protože to bylo všechno s Ivanou.
Odstoupila na kraj chodníku - a já uviděl Ivana. Díval jsem se na ně. Jakmile se potkali, zase byli pár – a já svědkem tichého rozhovoru. Kvůli mně tichého. Ale kdybys nebyl, mohli by hovořit hlasitě.
Úvodní slova vychrlila a mně náhle došlo, že si je možná chystala již od pošty. Na to myslela! Proto méně vnímala, snad. Teď… Omlouvá snad Ivanovi mou přítomnost? Proč nic neslyším? A jsem Jekyll nebo Hyde? Tvoří se tragédie spíše mezi dvěma dobry? Nu, rozhodně jsem chápal jedno: Doteď mě ignorovala ona. Odteď jsou na to dva.
„Víš co, nebav se s mou ženou,“ vychrlil jsem ze dna zoufalství blbý fór a Ivan ztuhl. Čekal bych ránu, nicméně masochistou jsem opravdu nebyl. Nepřišla. Já a on, dost odlišné typy. A Ivan s Ivanou?
Štěně by neignorovali, se mnou to šlo. Nastávají situace, kdy pes kousne i oblíbeného pána a ten pes jsem mohl být já a oni se jen bavili a sklopili uši. Takhle jsme spolu byli v podstatě poprvé a naposled, a přece se na mě ani nepodívala. Jak jsem chtěl být na jeho místě, v jeho kůži… Zničehonic se přece otočili a chodím dodnes přes to místo. Stáli tu. Ani se nedotýkali, ale škoda. Že se nedrží za ruce, bylo mi to líto. Je mi líto, že se nedržíte za ruce!, řekl jsem skoro. Nicméně mi i tak připadalo, že se nejpevněji svírají. Pouto se pozná. Jorika, Kuba. Ivana, Ivan. Přes ramena měla tenkrát přehozenu koženou bundu. Džíny jí slušely a já nebyl ani Brad Pitt, ani mě najednou nenapadaly vtipy. Jen: „Ivano, tak řekni mu, aby tě už neobtěžoval, ne?“
Kdyby to aspoň znělo sebejistě, ale neznělo. Jak taky promluvit, když se cítíte zašlápnuti do dna. Ale ještě se odrazím. „Ivane, kdybych věděl, že se tu potkáte, tak bych vám to vážně nekazil...“ a chtěl jsem konečně připojit milion rozumnějších vět, jenže na to bychom si museli sednout a nic takového neměli v plánu, i kdyby existoval čas. A proč by asi měli mít? Marnost světa… může rozmačkat a ti dva možná ani neuměli odpovídat. Nehráli jsme v mém filmu. Stáli v životě. Koukali skrz. Zůstal už jsem neviditelný duch Marty Hopkirka a překročte si mou mrtvolu. Najednou na mě přece zaostřili, i když sotva na dvě vteřiny, a rád jsem v těch sekundách bydlel. S nimi, umýval se v těch pohledech, stvořil imaginární domek z neviditelných kuželů jejich zorných polí. Líbilo by se vám to taky, a abyste rozuměli, absolutně mi sedělo, že jsou spolu. Sice mě nepozorovali ani jako to kotě a jen jako pavučinu v koutě sousedního podjezdu, ale dík. Ivana doplněná Ivanem se najednou uměla chvíli i dívat a vlídně. Našli se, shledali, byli spolu, spusť! mohla říct.
Ale mlčela.
Lorenci, co nám povíš? Čekal jsem na to a dali mi dvě vteřiny, abych odpověděl i bez toho. Byl čas. Málo, ale byl, ale autenticky jsem nevypadal a děje se vám vždycky bohužel, na co zrovna vypadáte a šašek trpí nejvíc, od dětství jsem překonával ostýchavost a před neúprosnou lhostejností se stáčel do klubka jako autista, zatímco se líbali na rozloučenou.
Bohužel vás neumím informovat, kdo dal k líbání podnět. Ale představuji si Ivanu. Stalo se ale skoro totéž, jako když jsem předtím přestal slyšet. Přestal jsem i vidět. Asi jsem radši zavřel oči - před tím dotekem rtů - a jen si ho představoval. Dali si tu pusu kvůli mně. Možná i proto, abych o jejich svazku ani vzdáleně nepochyboval. Vyměnili si energie. Mě tím odmetli. Sami našli klid, ale není dvou bez tří.
A jestli taky chtěli, abych jim zazáviděl? Namlouval jsem si to. „Ahoj,“ řekli si navzájem - a propadla se po eskalátoru. Místo abych Ivanu následoval, vracel jsem se do práce. „Dal jsi jí tehdy ten můj vtipný pohled?“ zeptal jsem se už jen Ivana drze.
„Zahodil jsem ho.“
"Asi to bude mít nějakej háček?"
"Asi."
„Hele, vezmu to radši přes nádraží,“ vyhrkl jsem a Ivan přicházel k poště a já se pohupoval už ve dveřích autobusu a zdánlivě spokojený úsměv… Ivan zaostřil. A já hrál. Roli. Absolutní poklid. Nadhled. A proč?
Proč jsem na Ivana filmoval tuto vyrovnanost?
Trhlík vyjel. Znovu ujížděl a za mnou pytle dopisů a v Klatovech jsem zapomněl vyložit cenovku a museli jsme se kousek vrátit, a já dokonce nepředal kohouta v posadě a to… Je pokaždé malér. Ale přežil. Nakonec. A já se dohadoval s ženskými z překládky, když se z nitra pošty vynořil Ivan a… Při pohledu na kohouta se ušklíbl. „Jindy se mi to nestává," vyhrkl jsem. "Ivana mě, to víš… Trochu mě rozhodila.“ Ani se neusmál.
"Aha, máš asi špatnou náladu.“
Usmál se znovu a tu mi došlo, že se sice usmívá, ale na kolegu za mnou - a jediný rozdíl mezi bláznem a mnou byl, že já nebyl blázen, jak říkával Dalí.
S rukama v kapsách se Ivan vracel do kartace a pískal Putimskou bránu a po právu a ke své smůle bude za chvíli u Ivany a doma, ale ještě musím za ním. Se seznamem. „Co chceš?“ otočil se příkře a stáli jsme mezi kolegy, Ivan mávl rukou a vytáhl z ledničky pivo a už to vypadalo, že ještě něco řekne, ale jen se napil. A nepůsobil rozhodně jako chlapík, který by toužil stát se mým kámošem. Ani já ale nechtěl být kamarád a... To máte těžké.
Víš, že mě ta vaše pusa docela vzala?
To jsem neřekl, nicméně Ivaně jsem to napsal. Do dopisu, i když je trhala. A… Vcelku typický stalking?
Možná ano, možná ne, ale po tom chodníku už nikdy neprojdu, abych nevzpomněl, psal jsem jí.
Opakuje se podobný příběh na světě stále? Určitě. A já se občas zastavím u toho eskalátoru, ale Ivana?
Taky tudy půjde?
Vím, že ještě stokrát… a že ti dva spolu zůstávají, i když se dávno rozvedli, ale tenkrát jednoduše neudělali ani to nejmenší. A to je svět.

Zdroj obrázku www.czechfolks.com


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2668 s