Díky tomu měl první hudební vystoupení v Litomyšli už v šesti letech. Často se stěhovali, Smetana vystřídal několik gymnázií, ne však obzvláště úspěšně (po prvním ročníku se začal zhoršovat), až nakonec v Praze, uchvácen kulturním a společenským životem, přestal na školu chodit úplně. Z gymnázia byl vyloučen za hrubé porušení kázně.

V roce 1844 se podařilo Smetanovi získat místo učitele hudby v rodině hraběte Leopolda Thuna a navíc ho jeho budoucí tchýně seznámila s Josephem Prokshem, který ho začal soukromně vyučovat hudbě a kompozici. Studium ukončil o tři roky později. Jakožto mnoho slavných umělců, potýkal se Smetana s finančními problémy. Chtěl se uplatnit coby virtuóz, ale jeho snažení bylo ukončeno nezdarem. V roce 1848 podal žádost Zemskému guberniu o povolení hudebního ústavu, ale půjčka mu byla zamítnuta. Nakonec se mu však ústav i přes všechna úskalí povedlo založit a když připočetl i honoráře z výuky šlechtických rodin, byl dostatečně finančně zajištěn a mohl se oženit.

Oženil se v roce 1849 s Kateřinou Kolářovou, která mu dala čtyři dcery, tři z toho však zemřely a přežila jen dcera Žofie, která se o něj na sklonku života starala. Smrt hudebně nejtalentovanější dcery Bedřišky zasáhla Smetanu natolik, že jako upomínku na ni napsal Klavírní trio g moll. Po této události se rozhodl opustit Prahu a přijal nabídku učitelského místa v Göteborgu ve Švédsku, kde si konečně mohl splnit svůj sen – stát se dirigentem. Jeho ženě ovšem drsné severské podmínky nesvědčily, onemocněla tuberkulózou, na kterou nakonec cestou domů, v Drážďanech roku 1859 zemřela. Rok 1860 se stal pro Smetanu ve Švédsku tedy poslední sezónou a hnán částečně i vlastenectvím, vrátil se definitivně do Prahy, domů, již s novou ženou – Barborou Ferdinandovou.

Jako správný národní obrozenec se stal Smetana po příjezdu do Čech členem Měšťanské besedy, sbormistrem pěveckého spolku Hlahol, byl zvolen předsedou hudebního sboru Umělecké besedy a v roce 1866 se stal kapelníkem opery Prozatímního divadla. Vědom si velkého významu opery na české scéně, zkomponoval operu Braniboři v Čechách a jeho druhá opera Prodaná nevěsta je braná jako vzor národní opery.

V roce 1874 postihla Smetanu rána ze všech nejhorších – hluchota, které zhruba čtyři roky předtím předcházely kožní vyrážky, „krční katary“ a další obtíže, které vedly v postupnou ztrátou sluchu až k úplnému ohluchnutí. Donutilo ho to vzdát se svého místa v divadle, nezabránilo mu to však dál komponovat. Neobdivuhodnější (a nejznámější) dílo začal psát vzápětí po ohluchnutí – a sice cyklus Má vlast. Nakonec se dočkal i otevření Národního divadla (1881) – zahájené jeho operou Libuše, na které ale nebyl záměrně pozván, i když se mu tam nakonec podařilo dostat. Následující rok se Smetana definitivně zhroutil. Trpěl halucinacemi, nikoho nepoznával. 22.4.1884 byl převezen do pražského Ústavu pro choromyslné, kde o měsíc později zemřel.
 
Až do konce dvacátého století byly Smetanovy příznaky považovány za syfilis, ale později doktor Jiří Ramba zkoumal Smetanovu lebku a zjistil, že dlouhodobě trpěl osteomyelitidou (zánětem kosti). Nejspíš kdysi jedenáctiletý Bedřich s kamarády v Jindřichově Hradci zakopali skleněnou láhev naplněnou střelným prachem na poli, při výbuchu se ukázalo, že ji nezakopali dostatečně a střepy kontaminované pohnojenou půdou pořezaly Smetanovi obličej. Ránu mu vymyli špinavou vodou z rybníka a zadělali tak na zánět, který později nejspíš zachvátil i mozkové pleny a stal se chronickým. Vysvětlení doktora Ramby vysvětluje i mnohé zdravotní obtíže, kterými Smetana celý svůj život trpěl.

A tak devatenácté století dalo i vzalo hudebního génia, který zkomponoval nespočet polek, oper, hudebních kompozic, který za šest let naprosté hluchoty zkomponoval naše nejslavnější hudební a nejkrásnější dílo vůbec. Těžko kdy bude mít následovníka.

_{Zdroj obrázku www.sborsvjiri.cz}