A přece mnoho nechybělo a byl by mu upřen. Prošel třemi "pětihvězdičkovými“ koncentráky. Zvěrský nápad pomateného kaprála vyzkoušel na vlastní kůži. Osvětimi, Buchenwald, Terezín. Nebo obráceně? Když to člověk sečte, je to jedno. Zkušenost s tímto „školicím zařízením“ je ovšem natolik silná, že zůstává v paměti „absolventů“ po celý zbývající život a stává se nosným podkladem literárních děl, které si dodnes připomíná celý svět. Bavíme se o největším negativismu 20.století, zrozeném v chorém mozku a aplikovaného světu stejně chorými a hodně alibistickými patolízaly. Prostě, jestli se má Německo ještě dlouho světu omlouvat, tak ne za válku (byť hroznou, ale pořád politickým vývojem vysvětlitelnou), ale za toto. Holocaust, zvykli jsme si výmyslu říkat. Na východě mu, i když proti sobě válčili, konkuroval Stalin zařízeními, kterým on i zbytek světa říkal gulagy. Zatímco o obětech koncentračních táborů, respektive o jejich počtu, máme dneska slušný přehled, z východního medvěda doluje svět každé číslo a dlouho ještě nebude počet uzavřený. Někdy se zdá, že Německo se své ostudné minulosti velmi rádo zříká. Někdy!

Arnošt Lustig pocházel z rodiny malého obchodníka. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau) a ukrýval se až do konce války v Praze. Během pogromu na Židy přišel téměř o celou svoji rodinu, což jej hluboce poznamenalo, a tak se jeho díla už od prvních povídkových souborů zabývají právě tematikou Židů a druhé světové války. Roku 1948 odjel do Izraele (mezi námi, ČSR ten stát pomáhala prosadit na mezinárodním poli) jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce. V průběhu padesátých a šedesátých let vystřídal několik zaměstnání. To pravé mělo teprve přijít.

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 musel Československo opustit. Nejdříve emigroval do Jugoslávie, kde působil v záhřebském filmovém studiu, poté žil v Izraeli, v roce 1970 se nakonec usadil v USA, kde od roku 1973 přednášel film, literaturu a scénáristiku na Americké univerzitě ve Washingtonu. V roce 1978 byl na washingtonské American University jmenován profesorem. V roce 1995 se stal šéfredaktorem české verze časopisu Playboy, časopisu, pro který psal například Ian Flaming, Nabokov nebo Atwood. Náš chlap doplul k svému břehu. V literárním světě ale proslul jinými kousky.

Jeho dílo je natolik široké, že bude slušné mu věnovat samostatný článek. Za pár dní …