Prvním je velký a nosný příběh, který autor prostřednictvím hlavního hrdiny Řeka Brísea skládá do promyšlené mozaiky, dalším důvodem je exkurz do historie antického Řecka, potažmo Hellady a Egypta a třetí (pořadí nechť si určí příští čtenář dle své libosti) je jazyk, ať už vypravěčův anebo postav procházejících románem. A právě postav je zde mnoho, v začátcích se v nich – a především v jejich starořeckých jménech – orientujeme poněkud ztuha. Po několika stránkách je autor nechá prořídnout bojem a pak už příběh čtenáře nepustí. Zpočátku nakousneme osud Daidalův a jeho syna Ikara, jehož posvátné ostatky se vydala výprava mladých Řeků hledat. Po jejich návratu do rodné Trifýlie, kde už byli považováni za ztracené, se události dávají do pohybu, v zemi propuká boj o následnictví trůnu a Bríseus se setkává s mladičkou Egypťankou Amiai, jejichž láska dojde naplnění až v samém závěru knihy, jak už to v dobrých knihách bývá. Řeknete klasický happyend, ale ta cesta k němu …

Než se tak stane, absolvuje mladý Řek se zbylými přáteli další plavbu, jejímž účelem je najít unesenou Amiai, vítr je zavane se na ostrov Daidalova nářku (dnešní Sicílie), odkud Bríseus řízením osudu i autora pokračuje už jako zajatec do Egypta. Než stačí skončit jako otrok, podaří se mu uprchnout z karavany podobně postižených, cestou pouští narazí na pískem zasypané hlavní město faróna Achnatona (Nefercheprure waenre Achnaton, původním jménem Amenhotep (IV.), panovník 18. dynastie ve starověkém Egyptě v období Nové říše, manžel proslulé královny Nefertiti, jenž vládl přibližně v letech 1359–1342 nebo 1352–1336 př. n. l.), jehož jméno bylo navždy vymazáno ze všech dokumentů. Tady najde pár vešebtů, malých nefritových sošek popsaných zádušními texty, které se mu stanou základem pro život v sídelním městě Ictauej, založeného Amenemhetem I. ve 12. – 13. dynastii 1994 – 1797 př. n. letopočtem. Jako člen malířské dílny se podílí především na výzdobě hrobek (pohřebních komor) významných hodnostářů, neustále přitom pátrá po své lásce Amiai a stále více se mu dostává poznání o zakázaném kultu boha Atona. Setkává se přitom s posledními členy družiny faraona Achnatona, kteří mu pomáhají vložit poslední střípky do rozsypané mozaiky příběhu.

Téměř od poloviny se román čte téměř jako detektivka plná záhad, ale také historických reálií, které čtenáře neunavují, stejně tak jako autor nedává čtenáři najevo úroveň jeho odborných znalostí. Příběh zaujme i čtenáře, jenž historii starého Egypta nahlédl jen letmo na stránkách dějepisu střední školy. Upoutá čtenáře poučeného. A nedosti na tom, čtenáře zvídavějšího přinutí zadat do webového prohlížeče pár klíčových slov a nahlédnout malinko hlouběji do života vládců země kolem Nilu, na jejíž dnešní podobu by patrně zírali s otevřenými ústy… Ale to už jsme někde úplně jinde. Zbývá se zmínit o jazyce, který Wellner vložil do úst postav i vypravěče. Autoru se podařilo vyhnout se rozvláčnému popisu děje i prostředí a zároveň nesklouznout k „rádoby trendu“ současné doby a pod záminkou stručnosti zastřít nedostatek slovní zásoby. Té má na rozdávání a z tučného románu je to víc jak patrné. A z něho utéct je obludné.

Svým jazykem, jakož i příběhem patří kniha na čestné místo do knihovny lidí, pro něž vůně papíru a tiskařské černi stále ještě neztratila svůj půvab a rádi se přenesou do tekutých písků Egypta. Že nás to dovede až k životu faraónů je vítaný bonus knihy.

_{Luděk Václav Welner: Poslední z faraonovy družiny
Vydalo nakladatelství XYZ v roce 2011
Obálka www.xyz-knihy.cz}