Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je neděle 8.12.2019, svátek má Květoslava 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12779
Komentářů: 11044


Měření



LEKCE S JORIKOU

06.05.2011   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Autoškolní povídka

Lekce s Jorikou
Jakub (22) měl mladšího bratra Davida, který se chystal do autoškoly. „Tak si to nejdřív zkusíš za naším penzionem, ty pako, ne?“ řekl Jakub jednou v neděli (v dubnu) a významně pohlédl na svoji holku (20). „Jedeš s námi taky. Ne? Anebo chceš pouštět draka?“
„A ty - jako - chceš Davida pustit za volant?“
“Neboj. Joriko. Dám na něj pozor.“ A před oči mu vskočila vzpomínka na tátu. Ano, bylo to před pěti lety a otec vzal Jakuba taky za penzion a chtěl ho před autoškolou rovněž zacvičit (nemohlo to uškodit), ale sotva začali, otec shledal, že Jakub jejiž zacvičený. „Kde ses to naučil?“
„Ále, nikde… Když jste s mámou nebyli doma.“
„Nekecej.“
Pravda byla ta, že měl Jakub talent i na tohle. Od Boha. „A brácha ten talent ze sebe taky vydlabe,“ řekl toho dubnového dnes Kuba nejsvůdnější Jorice. „Sedej. Jedem.“ A šlápl na plyn a odlétly kamínky, Audi se vřítilo na volné prostranství ukončené lesíkem, před kterým se táhla frekventovaná silnice, ale jinak by na onem place nehavaroval snad ani slepec.
Jakub zapjal přehrávač a - shodou okolností - zněl Blind Man od Deep Purple alias skladba, podle jejíhož anglického textu kdysi psal Ringo Čech pro Schelingera „stojím v dešti…“ A Jakub tu písničku vyhodnotil jako perfektní již dříve a za perfektní vyhodnotil před lety na taneční zábavě i Joriku, ale teď byl čas vyhodnotit Davida. Vyhodil jej tudíž ze sedadla smrti a sám se tam přehoupl od volantu (Jorika seděla vzadu) a pozoroval, jak David obchází ležérně audi zpředu, otevírá dvířka a usedá před přístrojovou desku s číselníky. Motor běžel.
Jakub se díval na mladšího bratra přimhouřenýma očima. „Tak. A teď přidáš plyn a pouštěj spojku… Ne, ne. Tolik nemůžeš, ty vole, míň ji pouštěj, míň!“ A začal křičet, zatímco audi přímo řvalo. „Né! Né!“ křičel Jakub. „Pouštěj spojku, říkám. Pouštěj spojku, pouštěj spojku, pouštěj…“ Už to nevydržel a vyprskl.
BRAOUMM! řvaly zatím motory, Jakub si nicméně vzpomněl na tátu a hlavně jeho klid, když synovi cokoli vysvětloval (jinak už tak klidným nebýval).
Mám snad hartusit? pomyslil si Jakub a poklidně řekl: „A spojku dolů, spojku dolů, dvojku…“ A David se zlehýnka otřepal a plnil pokyny. „Ty mi dáváš, teda,“ hlesl však.
„Já ti dávám? Vždyť se ještě nic nestalo! Ten plyn… si pusť, když řadíš, pěkně tě prosím. Pusť tu spojku už celou. Pusť celou spojku!“ začal zase řvát a klidněji dodal: „Teďka pustíš plyn a sešlápneš spojku. O. K.? No, tak… Co je? Pusť plyn! Pusť plyn, sešlápni spojku a trojku si dáš… Dobrý.“ Auto stále ujíždělo, i když trochu trhaně, a Jakub se na sekundu pootočil k Jorice, který se na něj pousmála. Autoškolu Jorika zdárně dodělala před pár dny a zrovna si nechala udělat i novou profilovou fotku na Facebook. I mimo fotku však vypadala dobře a vlasy měla kouzelně vysvětlené. Ona celá působila kouzlem a ač nebyla skoro namalovaná, ten její specifický obličej oba kluky uměl pokaždé zmagnetizovat. Ale na to nebyl čas. Audi se blížilo k lesu jak Blue Flame na Solném jezeře. A Jaklub velel: „Plyn, ale pomalu, plyn a úpl… Úplně pusť spojku a nezrychluj! Nezrychluj. Až ti řeknu (jo?), tak sešlápneš spojku…
„No,“ hlesl temně David, kterému stále ostřejší a ostřejší tón nebyl po chuti, ale z Jakuba se to jen sypalo: „A brzdu sešlápneš, a to znamená, že to uděláš právě teď. Sešlápni… Pomalu… Ty jsi čur…, ty vole?“
Taky Jorika bezděky zaklela, protože auto stálo: David omylem zabrzdil a hodilo to s nimi jako při havárii, anebo skoro tak. Hlavně že přežili a… David bratrovi řekl: „Ty jsi ale vocas…“
„Tak to je konec!“ zavrtěla Jorika hlavou, nicméně Jakub se v žádném případě nemohl vzdát, protože by se jednak ani jeho táta nevzdal, a to NIKDY, a za druhé… tu seděla Jorika.
„Není konec,“ byl Jakub pevný jako jeho audina. „Teď ne. Protože teď se votočíš!“ uhodil na bratra. A Jorika se zezadu dotkla Davidova ramene vyloženě konejšivě a skoro lahodně pronesla v blízkosti jeho pravého ucha: „Musíš jen všechno pomalu, víš, Davídku? Všechno pomalu. Takhle zničíš to auto.“
A vzpomněla si bezděky, jak Davida poprvé uviděla v jeho jedenácti a na motokáře, a to právě tady, na štěrkovém prostranství za penzionem. To zrovna začínala chodit s Jakubem a nebyla ještě blond. Jak nekonečně se to zdálo být dávno! David měl dnes už dávno holku a navíc mínil, že je pán světa, a pánem téhle audiny zrovna taky byl… i nebyl.
Jak se to bralo.
„Nezničí!“ odsekl Jakub sebejistě Jorice, ale štvalo ho, že se bratr už zase tak pitomě směje. Ohlédl se: „To je kretén!“ A auto ujíždělo k lesu a silnici. „Netlem se jako debil!“ A David odsekl: „Ty jsi se zkouřil?“ A Jakub to taky nevydržel a znovu se rozesmál. Ale zvolal: „Řaď. Řaď! Jo-o! Je to tam.“ A David si najednou počínal s přehledem. Chvi-lič-ku. Jen chviličku. „Už je konec?“ ptal se taky. A zřejmě chtěl zastavit u lesa. A skoro zastavil. A… Stál.
„Konec? Co blbneš? Dělej! Toč!... Tedy jeď,“ opravil se Jakub. „Jedničku… Přestaň…“ Protože David se stále zalykal smíchy a bylo mu sedmnáct, ale teprve před měsícem. A slyšel za ramenem Joričino tiché: „Já ho zabiju!“ A pak… „Spojku!“ štěkal zas Jakub. Ta věčná spojka - a jistě, v Americe by teď třeba seděli v audině s romanticky automatickou převodovkou, že. A Jakub by nemusel vřískat: „Jedničku!“
„Já vim,“ ujistil ho bratr a obloukem se vracel do míst, kde začali. Přehrávač vyluzoval melodie od Purplů a na řadu přišel i Speed King, ale jinak v autě zmlkli. Na chvíli před bouří. „Spojku!“ křikl posté Jakub… a Jorika nabádavě řekla: „A musíš se úplně votočit… Jo?“
Zda to bylo zdánlivě soustředěnému (ale Bůh ví nač) Davidovi jasné? Nevěděli. „Ale pomalu. Ale pomalu…“ opakovala stále Jorika a Jakub jí zatím dával za pravdu: „Pomalu…“ A třeba takhle budeme učit jezdit i vlastní dítě, napadlo je oba zároveň.
Ondru.
A tu vykřikl: „Plyn. Na dvacet tisíc otáček…“
Ale Jorika i tak tiše opakovala: „Pomalu, pomalu, pomalu, pomalu… A otáčej se doprava.“ A říkala to snad i z toho důvodu, že její nedávný instruktor v autoškole byl právě Pan Pomalu (a to bylo jeho pojetí, a tak to vedl), ale Jakub i jeho táta byli spíš Páni Rychle a akční.
Nebo aspoň v tomhle. A Speed King a... „Plnej!“ křičel na bratra. „A Ještě víc. Ještě můžeš plyn.“ A také Jorika se chytila a prý: „Neboj se!“ Ale hned dodala: „Po… Pomalu!“
A vzpomínala na lekce, kterých se jí dostalo, ale kterých se Jakub JAKO DOPLNĚK nezúčastnil, protože spolu zrovna pro těch pár měsíců přestali chodit. Ale zase už chodili, i jezdili, a chtěli to teď naučit i mladšího Jakuba a Jorice se nadále zdál nadějný a…
„Srovnej volant, to není motokára, srovnej si to,“ volal Jakub. „Pusť plyn a sešlápni spojku, kolikrát ti to mám…“ A stále poslušnější David jim zopakoval až překvapivě zdrceným tónem: „Pouštim plyn, sešlápnu spojku…“
„Ták!“ byl Jakub spokojen A autoritativní. „Až na zem, tu spojku, až na zem!“ A Jorika zopakovala jemněji: „Až na zem…“ A Jakub i ona skoro dvojhlasně vydechli: „Plyn a spojku… Spojku… a k tomu plyn!“
„No, a vidíš! Super!“ dodal Jakub, jako by sám sobě chtěl dotvrdit, že je rozený učitel. „Pouštěj spojku. Úplně… Pusť… spojku! Úplně… Dobrý! A jeď, teď si můžeš dát trojku. A spojku až na zem - a tři. Plyn…a pusť úplně spojku… Ú-pl-ně pusť spojku a jeď, v klidu. A takhle touhle rychlostí jeď a támhle zatoč. Jo?“
„Kde?“
„Kde?“ A velmi uklidňujícím tónem, který měla Jorika ráda, Jakub dodal: „Já ti řeknu.“ A chvíli opět putovali cvičištěm jen za zvuků hudby, ale David byl mladý smíšek, s tím se nic nadělat nedalo, a zase už řehot nepotlačil. „Ale… k… am – mam – zatočit?“ ptal se. A registroval Joričino varovnné: „Ale pozor, tady už jezdí auta… Jo, Davy?“
Ano, to mluvila na něj. A skoro by vjel na silnici. A Jakub zatím velel jako na vojně, kde přitom nikdy nebyl, a prý: „Tady doprava, jo. Správně, blinkr - a doprava.“
A Jorika taky vedla svou: „Pomalu, pomalu…“ A Jakub bratra ubezpečoval podobně a snad i jako jejich otec kdysi jeho (i když už si skutečně nevzpomínal): „V klidu, v klidu… V klidu, v klidu, v klidu. Pořád drž tuhle rychlost. Rychlost a jeď, jeď, jeď! Plyn, plyn, plyn, plyn, plyn. Dobrý!“ Odmlčel se uspokojeně. „A jeď furt takhle. Jeď v klídku, přidej jen trošku a dej si čtyrku. Spojka dolů, plyn a… Dobrý. Dobrý! Pusť spojku úplně… a v klidu… a spojka a brzda, jo? Spojka, spojka, spojka!“ začal zase křičet a oprávněně a Jorika ozvěnou opakovala: „Spojka,“ a Jakub ještě ostřeji zavelel: „A pomalu brzdi, dobrý… Dobrý, dobrý, dobrý. A stůj na spojce pořád, stůj na spojce, vyřaď si na neutrál, zatáhni ručku a…“
„Ale já ještě zpátečku si chci…“ vyhrkl David, nicméně Jorika ho zchladila: „Ne. Tu zkusíme jindy, Davídku, jo?“ A vydechla.
„Ale já…
„Ne!“ zaznělo Jakubovo rezolutní.
A pak řekl: „Vyřaď si. Říkám: vyřaď si a zatáhni tu ručku.“
„Počkej, a to musim napřed sešlápnout spojku?“
„Ne! Ale jak to táhneš? Sta-čí.“
„Stačí i to celé,“ hlesla Jorika chtě nechtě a přejela si po čele. A Jakub dodal: „To je debil!“
Ale audi stálo a bez šrámu a Jakub se rád díval na ně na oba a nebyli sami, takže to bylo hlavní, a potom se napil SPRAJTU a rychle řekl: „No… A všechno pusť a vypadni z toho auta!“


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Ivo Fencl - 5.6.2011 - 20:15

opravený (doplněný) konec této povídky
„Ne! Ale jak to táhneš? Sta-čí.“
„Stačí to i celé,“ hlesla Jorika. Jela rukou po čele… a Jakub dodal: „To je debil!“ Ale audi stálo… a bez šrámu… a Jakub se díval rád na ně na oba a nebyli sami (a to bylo hlavní) a Jakub si řekl: O co řídil dneska hůř, o to bude jednou lepší. A věděl to jistě, napil se sprajtu a rychle dodal: „No, a všechno pusť a vypadni z toho auta.“

Od: Ivo Fencl - 8.6.2011 - 9:11

"Filmová verze" této Autoškolní povídky (DOSLOVNÁ!
http://www.youtube.com/watch?v=JcUkPJ389HI&feature=share

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2797 s