Otevřela jsem všechna okna v ložnici. Vítr hrající si se záclonami z bílé látky vykouzlil přenádhernou scenérii jako z nějaké pohádky. K tomu kouřící se hrnek lahodné kávy a byla jsem si jistá, že nic mi dnešní náladu nemůže pokazit.
Za otevřeným oknem se cosi mihlo. Vyšla jsem na balkon a rozhlížela jsem se. Asi se mi to jen zdálo, pomyslela jsem si a otočila se zpátky. V tu chvíli mi přímo před nosem přeběhla černá kočka mých sousedů. Lekla jsem se a zavrávorala. Naštěstí se mi to podařilo ustát, ale srdce mi ještě dlouhou chvíli divoce bušilo.
„Černá kočka,“ řekla jsem nahlas. To znamená smůla po celý den. Ale přece nebudu jedna z těch, která se zalekne pitomé povídačky. Nic takového jako smůla způsobená černou kočkou není. Kolem mě se prohnal silný proud větru a rozházel mi papíry, které jsem měla položené na stole. Vykouzlily bílý vír a pomalu se snášely na podlahu. Nebo že by přece jen na tom něco bylo?
Pohlédla jsem na hodiny. Do háje! Za dvacet minut mě měla kamarádka vyzvednout na nádraží a já ještě nebyla oblečená. V tu ránu ze mě zmizela ta poklidná a pohodová nálada. Začala jsem šílet. Oblékla jsem si první věc, která mi přišla pod ruku, nalila do sebe rychle ještě horké kafe a taštičku s líčením jsem si vzala do kabelky s tím, že se namaluji v autě cestou k doktorovi.
Vyběhla jsem ze dveří a zamířila k výtahu, ale v pokračování mi zabránily dveře, které mi přiskříply lem sukně. A klíče byly úplně až na dně tašky. Vysypala jsem veškerý její obsah na zem. Proč sakra nemám nějakou velkou klíčenku, podle které by se ty klíče lépe hledaly?“ pomyslela jsem si, když jsem je strkala do zámku.
„Crrr, crrr.“ Z mého bytu se ozval telefon. Koukla jsem na hodinky. Za pět minut jsem musela ujít šest bloků. Už teď jsem šla pozdě. Sice velice nerada, ale musela jsem – nechala jsem telefon telefonem a letěla k výtahu. „Mimo provoz,“ stálo na ceduli. Tak to už snad nemyslíte vážně! Tři patra po schodech v takových jehlách? To si ze mě někdo nahoře dělá srandu, ne? Neměla jsem čas vztekat se a radši jsem se dala do té cesty.
Na nádraží jsem dorazila samozřejmě pozdě, ale kupodivu kamarádka tam ještě nebyla. Vytáhla jsem mobil a zavolala jí. Okamžitě to spadlo do hlasové schránky. „Kde je?“ vylétlo mi z pusy. Čekala jsem ještě dalších patnáct minut, než jsem to vzdala a vydala se na vlak. Chtěla jsem se ještě před doktorem stavit v práci, ale to už jsem bohužel nestíhala. Koukla jsem se tedy na tabuli s odjezdy, kdy mi to jede. Aspoň malé štěstí se na mě usmálo. Z vedlejší koleje odjížděl vlak za osm minut. Pohodlně jsem se usadila a po dlouhé době jsem si vydechla. Doufala jsem, že veškerou smůlu toho dne jsem už měla za sebou.
K doktorovi jsem dorazila daleko lépe naladěná a s velkým časovým předstihem. Třeba by mě mohl vzít dříve, pokud by přede mnou nebylo moc pacientů. Koneckonců na tohle vyšetření jsem se s ním domlouvala už přes měsíc. Mohl by mě vzít přednostně.
S menšími obtížemi, ale přece jen, jsem našla správné oddělení i správné dveře, na kterých mě přivítala cedulka: Ordinační hodiny zrušeny z důvodu poruchy přístroje. A pod tím ještě odkaz na telefonní číslo na přeobjednání se.
To mě opravdu dostalo. „Tak já sem letím jak splašená, abych se dozvěděla, že jsem tu vlastně úplně zbytečně?“ Už jsem se opravdu neovládala. Pacienti, kteří čekali na přijetí u jiných dveří, se na mě tázavě podívali. „No neříkejte, že by vás to taky nenaštvalo?!“ Nečekala jsem odpověď. Byla to čistě řečnická otázka.
Nastoupila jsem znovu do vlaku a jela jsem domů. Uvnitř mě to neskutečně vřelo. Ani hudba v mém přehrávači mi neposkytla útěchu, takže jsem ho rovnou hodila zpátky do tašky.
„Vaši jízdenku, prosím,“ ozvalo se pár sedaček ode mě. Revizor, postarší chlápek, zrovna procházel vlakem a dohadoval se s jednou starší paní o tom, že si dobyla opencard jen na první pásmo, ale mi už jsme z něj vyjeli. Přísahala, že si zaplatila obě dvě a ukazovala mu i účtenku. Bylo vidět, že neví, co s tím. „Hej, Tome, pojď sem, prosím. Mám tady problém.“ Otočila jsem se a spatřila druhého revizora procházejícího uličkou. Zrovna psal pokutu jednomu pochybnému mladíkovi, který se tvářil velmi dotčeně.
Ještě že já opencard mám zaplacenou. Říkala jsem si v duchu a popadla tašku do ruky. Na další zastávce jsem vystupovala, takže jsem si myslela, že se jejich kontrole vyhnu. Což mě na jednu stranu mrzelo, jelikož bych si aspoň trochu zvedla náladu tím, že bych ukázala, že já jsem poctivá cestující.
Když jsem míjela druhého revizora, zavadila jsem taškou o jeho ruku, spadla a obsah se vysypal na zem. „Moc se omlouvám. Ukažte, pomohu vám.“ Jako pravý gentleman se sehnul a sbíral poházené věci. I já jsem pomáhala a přitom se uculovala. Úplně naposledy jsem si nechala peněženku a když ji uviděl, řekl: „Bylo by asi vůči ostatním nefér, kdybych i vás nezkontroloval,“ šibalsky na mě mrkl. „Takže, můžete mi ukázat vaši jízdenku?“
Pomalu a ladně jsem rozepla peněženku a chtěla vytáhnout svou opencard, když jsem s hrůzou zjistila, že není v přihrádce, ve které normálně bývá. Prošacovala jsem ji ze všech stran, ale nikde nic. I do kabelky jsem se dívala, ale ani tam nebyla. Ledový pot se mi objevil na čele. Dokonce i revizor vypadal zklamaně: „Je mi líto. Musím vám napsat pokutu.“
Celá naštvaná jsem se vydala z nádraží rovnou domů. Už abych tam byla a mohla zavřít dveře za tímto příšerným dnem.Takový trapas jsem ještě nezažila. Asi dva bloky od mého bytu mi na nos spadla kapka vody. Vzhlédla jsem a spatřila šedý mrak, který se pomalu přesouval nad město. Než jsem dorazila domů, byla jsem promočená na kost. Takový slejvák se z ničeho nic spustil.
Hodila jsem tašku na postel a sundala si promočené oblečení. Na psacím stole jsem si všimla blikajícího záznamníku. „Máte jednu zprávu,“ hlásil ženský hlas. Zmáčkla jsem tlačítko play a z přístroje se ozval hlas mé kamarádky: „Ahoj Niki, chci se ještě jednou omluvit, že dneska pro tebe nepřijedu, ale mé auto je pořád v opravně. Snad to zvládneš. Těším se na tebe dneska večer. Přijď v čas. Pa.“
„Konec zprávy.“
Stála jsem tam jak solný sloup. Já zapomněla, že mi včera volala a omlouvala se mi. To jsem si mohla to ranní šílenství odpustit. Pak jsem se ale vyděsila znovu. Přeběhla jsem místnost, popadla diář na psacím stolku a otevřela na dnešním dni. 17:00 Oslava Lady v klubu Konec Konců. Koukla jsem se na hodinky. Bylo 18:23.
Vztekle jsem mrštila diářem na stůl a nějak se mi povedlo zapnout rádio, ze kterého se ozýval vlezlý hlas moderátora. „Tak to byla písnička pro Lenčinu maminku, která dneska slaví své 75. narozeniny. My budeme dále pokračovat v našem programu a doufám, že nepatříte mezi ty, na které padlo prokletí dnešního pátku 13.“
titulka www.lucka-kocky.estranky.cz