Název knihy, Umění vládnout, bychom jako dílo přiřadili spíše osobě, která má aktivity spjaté s politikou a určité zkušenosti, aby si troufla napsat takovou publikaci. V této souvislosti může vyvstat otázka, co může nabídnout někdo, kdo nemá vyloženě přímé vazby na politiku nebo jej tak alespoň nevnímáme. Podle názvu kapitol v nové knížce Tomia Okamury to vypadá, že je toho dost.

Jak přiblížit laikům politiku?
Vzdělání, ekonomika, justice, státní zřízení, energetika, náboženství, sport, volební systém, národní hrdost a další okruhy témat tvoří jednotlivé sekce knihy. Ta vznikla i z textových podkladů blogu, který má Tomio Okamura na serveru iDNES.cz, tudíž se jedná hlavně o aktuální reakce na současné dění. Při čtení jednotlivých postřehů ale zjistíte, že daná témata mají i vazby na minulost a jisté vize do budoucnosti. Předně je ale potřeba si uvědomit, jak ke knize přistupovat. Protože se jedná o široké spektrum témat, tak by si někteří mohli myslet, že se jedná o svazek o všem a přitom o ničem. Pravda, hlubší analýzy zde vyloženě nenalezneme, ale o to v knize ani nejde. Jak sám Tomio Okamura řekl v rozhovoru pro náš magazín, cílem knihy není rozdávat návody, protože by měl patent na rozum. Kniha vyjadřuje názory jednoho z občanů naší země a jeho pohled na stav, ve kterém se nacházíme. Vyloženě nejde o to, aby byl vytvořen svazek, který by poskytl podrobný návod na řešení konkrétních situací. Upřímně, kdybyste četli rozsáhlou publikaci, která by byla už na politologické úrovni, tak vás studie omrzí, pokud se o dané téma nezajímáte blíže. Tuto charakteristiku většina občanů naší země splňuje. Na druhou stranu, na dění v naší zemi si ta většina zase stěžuje a nevidí nějaké východisko. V podobě této knihy ale nějaký impuls k běžné populaci přichází.

Texty si interpretujte
Co se týká konkrétních textů, které vycházejí z reálných situací, tak s některými lze souhlasit, s jinými třeba nikoli, ale to už je věc daného čtenáře. Na některých případech se ale ukazuje, že minimálně za zamyšlení stojí. K tomu si vezmu příklad, jež se týká situace kolem Ladislava Bátory, který se měl v dané době stát poradcem ministra školství Josefa Dobeše. Tehdy se kvůli jeho minulosti ve spojitosti s Národní stranou zvedla vlna nevole právě jenom kvůli té informaci. Z mediálních výstupů pana Bátory mohu říci, že v některých názorech a ani způsobu jednání mi nějak blízký není. Dokonce, jak jsem se dozvěděla, působil i nějaký čas na Vyšší odborné škole publicistiky, kterou jsem později studovala. Pan Bátora tam byl v době, kdy škola zažívala asi jednu z nejbouřlivějších etap své existence a určitý vliv na to údajně mělo i působení pana Bátory ve vedení. Samozřejmě, že mám informace jen zprostředkované a nemohu nikoho soudit, ale logicky si nějaký názor, jako každý z nás, z dostupných informací utvářím. Tím chci jen poznamenat, že nemám tedy důvody, proč bych se pana Bátory zastávala. Ve vztahu ke knize chci ale poukázat na něco jiného. Když Tomio Okamura na svém blogu zveřejnil článek „Hon na Bátoru, ostuda politiků a novinářů“, tak v textu zmínil případ odsouzeného vraha Pechance. V té souvislosti, že na koho dav ukáže, tak toho jsou lidé schopni ničit. A že se do této situace může dostat každý z nás. A hle, objevily se mediální reakce typu „Okamura se zastal rasového vraha“. Opět se tedy ukázalo, co je špatná interpretace, nepochopení textu a tím pádem si z daného článku nevezmu to, co autor chtěl říci. Čtenář si z článku vybere jen to chytlavé. A tak by se na texty nahlížet nemělo. Jejich smyslem je ukázka určitého nadstupně, který nabízí obecnější úvahu a případné řešení. Jak tedy zmiňuji. Nemusím souhlasit s názorovým postojem ke konkrétní situaci, ale postřeh, který se týká onoho jevu a globální uvážení o dané situaci, mají něco do sebe.

Pokud bych ale měla zhodnotit většinu textů, tak si myslím, že minimálně s většinou postřehů bude souhlasit asi i většina čtenářů. Týkají se totiž toho, co je problémem v naší zemi, co nás tzv. pálí, ale nějak není cesta, jak s některými problémy zatočit. Tomio Okamura nabízí spousty řešení, jak se vypořádat s některými problémy, ať už aplikuje něco osvědčeného ze zahraničí nebo pomocí různých úvah nabízí i řešení přímo šitá na míru naší zemi. V této fázi je trošku riziko toho, že si čtenář může říci, že dané náměty jsou někdy naivní, nepoužitelné a nemohou fungovat. Toho bysme se ale měli vyvarovat, protože pokud se nic nezkusí, tak se naše společnost a naše země vyvíjet nebude. Namátkou vyberu větu: „Preciznost, píle, poctivá práce, to je základ každého úspěchu.“ I když bych nechtěla křivdit potenciálním čtenářům, tak některé reakce si dovedu představit: „Ha, to určitě, když dnes mají navrch podvodníci a pílí se leda tak upracujeme a nedožijeme se pomalu ani důchodu,“ může si někdo říci. Proto je třeba při čtení řádků knížky Umění vládnout odhodit určitou skepsi. Skeptiky by totiž mohly provokovat podobné výroky, které „mohou fungovat všude jinde ve světě, ale přeci ne v České republice“. Vezměte si ale, že knihu napsal Čech. Čech, který tu pobývá, pracuje a asi podle daných zásad i žije. Když narazíte na problém, tak je třeba jej řešit. Pokud si budete říkat, že se to samo vyřeší, tak je to nesmysl. Řešení vždy provádí jen lidé. A pokud budete laxní, tak se o to postará někdo jiný. Jen ku prospěchu svému. Takže možná je cestou k lepším zítřkům se na svět dívat jinak a přemýšlet nad tím, jak a co udělat.

V této souvislosti se nabízí ještě jeden postřeh. V knize najdeme několik textů, které by mohly někoho dráždit určitou otevřeností. Problematika nepřizpůsobivých, nálepkování pojmem extremismus, problematika Romů apod. Právě tento styl nastolení tématu může být ale dalším impulsem k určité aktivitě ve společnosti. Líbivé tvrzení, že to a to je špatné a že by se mělo to a to udělat, evidentně nezabírá. Když se ale něco vyřkne silnějším tónem, tak na danou myšlenku recipient spíše zareaguje.

V citátech je pravda
Tomio Okamura v knize často používá citáty, které převzal od významných osobností našich i světových dějin. Když se ale začtete do textů autora samotného, tak i ty obsahují pasáže, které minimálně stojí za zvážení:
"Politika není nic špinavého. &Spinavý může být jen politik."
"V obhajobě správného jsme schopní a ochotní ničit každého, na koho dav ukáže."
"Tahle země je přece naše. Ne někoho nahoře. A je jen na nás, jak vypadá a vypadat bude."
"Podstatné je, co umíme nabídnout jeden druhému."
"Číňané často pracují v životu nebezpečných podmínkách, (...), za kterých by české úřady výrobu okamžitě zakázaly. (...) nelze pak tolerovat ani dovoz zboží odjinud, kde takové pracovní podmínky jsou samozřejmostí."  

Pořád ale může viset ve vzduchu otázka: jak jednotlivé postřehy aplikovat na současné dění? Vezměte si to takto. Ne se vším musíte souhlasit, ne všechno lze řešit nastolenými náměty. Je to ale podnět. Nápad. Impuls. Víte, kolikrát se člověk spálí, než se mu podaří zrealizovat svoji vizi, projekt nebo cokoli jiného? Důležité je ale se nevzdávat. Vytváření kvality stojí více úsilí než zasloužení o špatnou pověst. Jako ve škole. Pro jedničku se musíte více snažit než pro pětku. Díky laxnosti sbírat pětky a nechat naši společnost někam propadat nevede ke kvalitnímu životu každého z nás. Nástroje k tomu, abychom na sebe byli pyšní, evidentně máme. Umění vládnout možná zní majestátně, ale na druhou stranu - kdyby se to opravdu umělo, to by se žilo. Tato kniha ovšem napovídá, že ten um může mít v sobě každý z nás...

^{Zdroj obálky: Fragment}

^{Okamura Tomio: Umění vládnout, Fragment, 2011.}

Víte, co může také život udělat lepším? Když se lidé k sobě lépe chovají. Když si přejí. A něco popřál Tomio Okamura i jednomu našemu čtenáři. V červnu budete totiž moci vyhrát jeden výtisk knihy Umění vládnout, kam Okamura připojil i věnování.