Irena Obermannová se zcela oprostila od zavedených forem psaní poezie, i když z její znalosti vychází, to je z veršů poznat. Ale právě v této sbírce je zcela ignoruje. Ví proč. Ó, jak já ji rozumím. Zachycený okamžik je pro ni tak silný, že cítí sice povinnost se s ním svěřit čtenáři, ale natolik niterný, že nemá cenu se svěřovat do péče nabytých teoretických znalostí a nechat se ve své citové erupci svazovat něčím tak mrzkým, jako jsou léty prověřené básnické postupy. A ještě něco si čtenář uvědomí už při prvním otevření knížečky. Nenajdete jediný název. Za dostatečný začátek všech básniček považuje hodně zvýraznělé první velké písmeno.

Nebojí se svou tvorbou dotknout nejprivátnějších pocitů duše a nevynechá žádnou tajnou komnatu svého žití. Zcela otevřít své bytostně tajné pokoje není úplně samozřejmé a každý potenciální návštěvník by měl našlapovat po špičkách, protože neomaleně dusat v křehkých střípcích okamžité reality spadlé na podlahu je silně vidlácké. Humpolácký přístup nebrat. Jak se k tomu staví autorka? Nejdřív jsem byla manželka a mnohem později milenka. Proč ten posun? Žena by měla zůstat věrná sama sobě, měla by si zachovat lásku k sobě… Říká v rozhovoru pro server Nekultura. A kdyby nic, z jejích básniček je to zřejmé.

Irena Obermannová je česká spisovatelka a dramturgyně. Daleko známější pro širokou veřejnost však bude jako úspěšná scénáristka. Je autorkou námětu televizního seriálu Ulice a scénáře k Ordinaci v růžové zahradě. Ač je zařazována mezi feministky, toho slova se přímo děsí. Jde jí o rovnost mezi mužem a ženou a pod to se lze podepsat bez uzardění.

Žasnu v neděli
Žes ke mně přiletěl
Že nás nic nedělí
Na soutoku těl

Ženský pohled na svět je zřetelný, když ne z každého verše, tak z jejich pojetí určitě.

_{Irena Obermannová: Moje duše na cibulce
Vydalo nakladatelství Čas v roce 2011
Zdroj ikonky a fotografie www.nakladatelstvicas.cz; www.tyden.cz}