Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pondělí 9.12.2019, svátek má Vratislav 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12780
Komentářů: 11044


Měření



Sobotka a já

12.10.2011   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Na tom nic není. TO jsem zažil.

Nesu v sobě nejednu vzpomínku na Šolcův statek v Sobotce a na literární besedy konající se nad sluncem ozářeným zápražím uprostřed pomyslného, pro dítě ale nejskutečnějšího ráje.
Král roztočů Karel Samšiňák, mj. autor knihy O mouchách a lidech (1993), uváděl jednou í Karla Pacnera.
Pacner seděl po boku legendárního Ludvíka Součka, nejdřív ale mluvil pod bledě modrým nebem Karel Samšiňák. Potom Karel Pacner. S pravou vědeckou akribií představoval pečlivě fakta ze své všemožnými prameny vypodložené science fiction Cesta na Mars (1979). „No jo, ale chňapne tam po nich něco?“ vskočil mu do najednou řeči skoro až dětsky bujný zubař Souček.
„Chňapne?“

Nepočkal ani na odpověď a hned zklamaně mávl baculatou rukou. „Nic? Tak to teda nic není, to nic nebude!“ A smál se. A byl střízlivý, ale trochu bohém. Já ho měl jako kluk hned trochu radši, to ale zase už hovořil pan profesor Samšiňák a vyptával se na Ludvíkovu Pevnost bílých mravenců. Já ale viděl pořád spíš mouchu, kterou vzal ve zkumavce do autobusu. Měl ji v kapse saka – a mně bylo deset. Psal se rok 1974, to bylo něco: táta mě vzal poprvé do Sobotky. Ne, osmiletá sestra zatím musela zůstat s babičkou a mámou doma a já si jel jenom s tátou. Jako by to bylo dnes?
Ale ne. Je to dávno pryč. Bohužel. A přece jsme toho 29. června 1974 odcházeli z rodinného domu ve Vrchlického ulici v Plzenci, kde dodnes bydlím, a nesli jak otcův kufr, tak moji tašku „Sport". Obě zavazadla jsme ale hned naložili na dvoukolák a máma nás doprovodila k nádraží. Tátovi bylo šestatřicet, jí pětatřicet. Učila na střední škole, ale otec už nebyl školním inspektorem jako dřív a živil se coby šofér. Mezitím dokonce pekl housky a fakticky neměl nárok účastnit se Šrámkovy Sobotky, ale stejně jsme tam jeli a vzpomínám na to skutečně, jako by to bylo včera.
Na nádraží jsem si koupil nové číslo měsíčníku Pionýr a ještě měli i předchozí, od Nepomuka přijel osobní vlak, my se rozloučili s mámou a dojeli do Plzně, tam se přesedlo na rychlík ku Praze a sotva jsme se usadili v kupé, já si začal číst oba Pionýry, ale cestou nezapomněl kouknout na Karlštejn. Že bude napravo, to mi táta radit nemusel, ale řekl mi, co je Smíchov, a potom jsme přejeli po mostě Vltavu, což byl pro mě první fascinující zážitek. A podjeli jsme Nuselský most a protáhli se tunelem a vystoupili a teprve se rozhodovali, zda budeme pokračovat metrem. „Až ze stanice Muzeum," rozhodl nakonec táta a šli jsme kousek pěšky, asi abych viděl Národní muzeum, které ještě nešlo virtuálně projít uvnitř počítače.
V podchodu nahoře na Václaváku jsem si pak rozměnil dvoukorunu, která měla cenu dnešní dvacetikoruny (minimálně), a šli jsme k turniketu. Taky eskalátor mě zajímal. Sjeli jsme na nástupiště, kde byly ještě koše, a putovali na Florenc, kde jsme ale nemohli najít správný autobus. Na Informacích ovšem věděli, že jde o stanoviště 61, a tak jsme šli s tátou znovu nadchodem a shora našli skupinu poutníků do Sobotky. Ale autobus tam ještě nebyl.

Tak jsem pobíhal po nadchodech a táta mě nechal a já si koupil žlutou limonádu, až to konečně přijelo, my si koupili lístky a za hodinu a tři čtvrtě jsme zastavili v Sobotce na náměstí.
Byli dvě hodiny odpoledne a mířili jsme k základní škole. Dostali jsme s tátou pátou á. Měla tři okna, jak už třídy mívají, a já se hrozně rozradostnil, protože jsem ještě nikdy nespal ve třídě a jaksi mě dosud ani nenapadlo, že by to šlo.
Tři řady lavic ještě se zdvíhacími sedátky byly sestrkány na stranu a zpředu přirazili stůl. Prohlížel jsem si nástěnky, obrazy, nitra skříní a nadšen byl, že mám k dispozici křídy i houbu. Jak málo stačilo ke štěstí.
A na stěně visel armádní generál Ludvík Souček, ale ne, Ludvík Svoboda, tedy ještě prezident Československa, který došel z Buzuluku do Prahy, jak se jmenovala i jeho knížka. Ve třídě byly vlastně oproti školnímu roku navíc jen tři postele.
Vybral jsem si tu pod věšáky a přes uličku a tátovu postel zíral do probíhaček a bludiště pod lavicemi. Lůžko tři někdo přirazil k těm lavicím zepředu hned ke stolu a spal tam ještě pan...
Ale byl den a já si v klidu kreslil na tabuli. „A máme i nástěnný kalendář, táto!" radoval jsem se a četl pionýrskou kroniku. Vyšli jsme na zahradu. Na hřiště. Hú. Na pahorku u plotu stálo v trávě staré letadlo. Už jsem šplhal po křídle. Soukal se do kokpitu, pilotoval, vlezl až do „trysky". Bylo to fantastické. Byl jsem sám, ale stejně si mohl hrát do alelujá. Táta však řekl, že se půjdeme podívat na Humprecht, i stoupali jsme v teniskách do mírného kopce a ubírali se silnicí ke hřbitovu, ale před hřbitovem zatočili. Na kopečku jsme už zdola viděli zámek.
I když tvarově divný. Koupili jsme pohlednice a ještě ten den je poslali mámě a babičce, teď jsme ale vstoupili do Humprechtu a stoupali po točitých schodech a do Sálu ozvěn. Stačilo dupnout a...
V dalším patře byla stálá expozice knížek nakladatelství Albatros doplněných papírovými vystřihovánkami v podobě vojáka, kočky i právě albatrosa. Na stěnách visely výkresy dětí a se stropu na nitích míče a balóny. Knížky zvaly z otočných stojanů. Zjistil jsem, že některé mám. Jiní jsem aspoň četl. Byla tu Kocourkova encyklopedie Vesmír, země, člověk a my, děti, jeden čas stažená z prodeje, i Burianem ilustrované Velké otazníky Ludvíka Součka. Anebo knížka o Praze Krásná a slavná. Verneovky, které mi bývaly středem kosmu, ale i Hrubínův a Trnkův Špalíček. A pak... Rovnou se vyšlo do vánku na ochoz nad korunami. Obtáčel věž, která byla zámkem, a byl tu nádherný výhled.
Zase jsme sestupovali a táta mi koupil za sedm korun Karavanu Poklad v hlubinách, kterou jsem během následujících dní i zhltl.
„Budeš si psát deník?" zeptal se táta po večeři.
„To se ví." A na stranu jedna jsem kreslil plán „naší" třídy a četl si a chtěl usnout, ale nešlo o plzenecký gauč, tato postel se houpala a sice jsem přece usnul, ale uprostřed noci...

Zimou i houpáním jsem procitl. Ale táta se to se mnou vyměnil a bylo to dobré. A když jsem se probudil, byla neděle 30. června a táta mě vedl na koupaliště, jenže se nám do těl zahryzl chlad. Tak si to rozmyslel a šli jsme rovnou na Kost.
Táta se Šrámkovy Sobotky zúčastnil už vícekrát, ale roku 1974 mě vzal poprvé, a to se skicákem, protože chtěl mít malíře. Měl jsem pastelky a táta prostě stanovil: „Nakreslíš si hrady, zámky, věže..."
„No, tak jo." A šli jsme silnicí zase okolo hřbitova, kde leží i Šolc a Šrámek, a táta se pojednou zastavil mezi loukami. Ukazoval k obzoru.
„Co je?“
"Semtinská lípa."

Ale bylo vidět sotva obrys. Ani ten už neexistuje. Táta znova vykročil. Strom rostl. Tu otec odbočil. Procházeli jsme vsí mezi roubenkami, bylo to jako skanzen. Obklopily nás louky. Šup, sestupovali jsme do Plakánku. Vpravo, vlevo začaly vystupovat z kopřiv skály a zatmělo se. Kouzlo! Pronikali jsme hloub. A hloub, listí vonělo. Šero houstlo. Poklid. Shůry občas probliklo modré nebe a dost často jsem se otáčel. Dost často jsem i zatáčel, minuli jsme bahnisko. Po obou teď rostly strmé, čirou vodou úplně omleté pískovcové skály. Hustý! řeklo by dítě dneška, ale my říkávali Přesný!
Líbily se mi převisy a hlavně to, jak táta vsadil na moment překvapení. Byl jsem šťastný a víc než naživu, jak mi připadalo, ačkoli jsme šli korytem vyschlé a dávno mrtvé řeky. Ticho vůkol nás obalovalo a také na ceduli stálo: „Oblast ticha". A tu se před námi vztyčila Kost. Další překvapení.
I tátu tam někdo původně překvapil. Samšiňák, jemuž patřil Šolcův statek? Demel? Helena Ježková? Redaktor Šimůnek? Aleš Fetters? Všichni?
 
 
 
ikonka: www.solcuvstatek.cz


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2554 s