Nevím čím to, snad jsme ještě nestrávili seminář okořeněný požadavky fanatického prof. Culíka, zkrátka přišla řeč na žalmy. A vtom kamarádka - říkejme jí Bára - prohlásila: "Já mám prostě z bible strach. Přečtu si ji asi až v důchodu!" Nejprve jsem málem vyhrkl úžasem, ale když se mi vše rozleželo v hlavě, uvědomil jsem si, že se jí nemůžu divit. Zalistoval jsem v paměti a vytáhl odtud, že naposledy jsem listoval v bibli obrázkové, to mi bylo deset a táhla mě zvědavost, pokoušel jsem se začlenit do náboženské komunity na faře. Biblí pro dospělé jsem se probíral jen několikrát, ale vždy jen proto, abych sesbíral drobty nějakých poznámek a pak ji rychle vrátil do sříňky pod zámek. Dávám kamarádce za pravdu - i mě jakýsi strach, ač dobře ukrytý, bránil pustit se do četby naplno, jak se na knihu sluší, tak abych ji vozil v aktovce nebo nad ní usínal a pokládal ji vedle polštáře. Zacházím s ní opatrně jako s Pandořinou skříňkou, mám dojem, že při každém otevření se na mě vyvalí tuny tajemna a nejméně gama-paprsky ohromné autority. A kamarádka vysvětlovala: "U mě to bude výchovou. Můj otec byl tvrdý funkcionář, mluvil proti Bohu, kde mohl, do kostela jsme měli absolutní zákaz chodit, jednou jsem přišla domů s křížkem na krku, okamžitě mi ho serval, měla jsem zaracha."

Bible vzbouzí bázeň, nepopiratelně už sama od sebe. Ne nadarmo se jí říká "kniha knih." Ale jiný druh bázně vyvolá u věřícího a jiný u "ateisty" (proč ty uvozovky? Podle mě jen zvířata jsou úplní ateisté!) U věřící bych to spíš nazval pokorou nutkající klekat na kolena, u "ateistů" strachem z neznámého. Celá bible se tváří jako spletitá šifra. Z hebrejštiny vzešlé názvy oddílů, strojený archaický jazyk, nepochopitelné rodokmeny se spoustou bratří a strýců, samý boží hněv, oběť, krev a zjevení a podivných symbolů. Často slýchám, že Starý Zákon v tom smyslu triumfuje ten Nový. Ptal jsem se jedné své vzdálenější příbuzné, věřil jsem, že tato nevěřící přispěje nevšedním postojem. A skutečně - poté co se prohlásila ateistkou bez uvozovek, řekla mi zhruba toto: "Bible je snůškou nejhorších lidských vlastností. Už jen ti dva bratři, jak se jmenovali? Zdvihá se mi žaludek. Nebo co provedli tomu Josefovi jeho bratři, že ho do otroctví prodali." Namítám, že se tu vyskytly i ušlechtilé osobnosti. "Jenže ty byly v menšině. Já si pamatuju jen závist, krev, zrady a vraždění." Aha. Bezesporu je řeč o Starém Zákoně. A co ten Nový? "Neuznávám. Takhle ten příběh zpunktovali kněží, aby udrželi lidi u víry a sebe u moci. Uznávám Starý, ten je pro mě aspoň takovou hezkou pohádkou," čímž se dostala do rozporu, a proto rozmluvu raději utnula.

A potom mám známého, zapřisáhlého ochotníka, který si libuje v ezoterice a přikládá věštecké schopnosti drahým kamenům, ten na bibli naopak nedá dopustit: "Do bible je sumírována veškerá životní moudrost. Když se v ní vyznáš, dostaneš z ní odpověď na cokoli," říká a nad rozevřeným Písmem svatým krouží s nějakým kamenem drahým na provázku zavěšeným. Konečně pozitivnější přístup! Ale abych jej dosáhl sám, musím prolomit obruč knižního strachu. Jestli se prolomí i spolužačka, nespoutaně si o tom v důchodu promluvíme. Nakonec mi prozradila, že první krok v tomto ohledu už překonala, když na přání tchyně, ač s velkým sebezapřením, nechala pokřtít obě své děti. Líčila mi přitom, s jakou hrůzou se vyhýbala rozhovoru s knězem, ale i tím na nátlak zbožné tchyně musela projít.

Přemýšlím, co by mohlo budit větší úctu než bible a napadá mě opět bible - ta Ďáblova, Codex giganticus, nedávno vystavovaná v Praze pod bezpečnostním sklem? Další kandidáti ale spěchají. Ve frontě čeká kdo? Ottův slovník naučný? Ale Welterova váhová kategorie není podmínkou, vzpomenu-li na Babičku od Boženy Němcové! A co Písně kosmické od prvního českého astronauta Nerudy? Co všechno ještě budí hrůzu na seznamech povinné četby našich školáků? Ale pak mi nezbývá než si položit otázku nejen maturituní, jestli to není s knihami podobně jako s lidmi, zda bychom neměli do knih nejprve nahlédnout a pár řádků ochutnat, než do sebe vpustíme strach?


_{Zdroj foto: clipartpal.com}