A krysař zapískal na svou píšťalku.
Ne proto, aby zvábil krysy. Pískal, aby přehlušil smutek, který se ho
začínal zmocňovat víc a víc. Pískal a vkládal do toho všechnu svou lásku i
zmařené naděje. Všechnu touhu a bolest, která ho svírala při pohledu na
Agnes. Všechno to osamění, jež ho tolik let obklopovalo a kterého se
nedokázal zbavit. Zmatek člověka, jenž najednou pochopil, že už takhle dál
žít nemůže.
Možná, že to konečně pochopila i ona. Možná. Nemohl to vidět, protože
odešla. Ale třeba ještě není tak pozdě, myslel si. A pískal. Vyšel na ulici
a pořád nepřestával pískat. Lidé se zastavovali a zírali na něj. Cítili jeho
smutek, cítili bolest, cítili všechny rány, které mu kdy kdo zasadil. A
najednou pochopili, co se jim celou tu dobu snažil říct. Co se skrývalo za
jeho zdánlivě odmítavým chováním, za odstupem a pohrdáním, které jim
nabízel.
Viděl to všechno v jejich očích a maličko zaváhal. Oni už najednou nebyli
oni. Byli to lidé, se kterými si přál žít. Lidé, kvůli nimž toužil změnit
svůj život i sám sebe. A kteří konečně prohlédli.
Alespoň to tak vypadalo.
A tak krysař přece jen zahlédl naději, o které si myslel, že už ho docela
opustila. Zatím ještě nebyla taková, jak si ji představoval, ale co na tom.
Byla tady. Viděl ji, přibližovala se k němu, nejistě se rozhlížela a tápala.
Lidí na ulicích města Hammeln přibývalo, všichni se dívali na krysaře, jak
kráčí ulicí a píská. Do jeho smutku už se tajně vkrádala naděje a tak ve
svém pískání občas trošičku zakolísal, jako by si nebyl tak úplně jistý, co
vlastně cítí. Ale to hlavní se nedalo přehlédnout: cítil lásku.
K Agnes a možná taky k těm, co tu postávali a poslouchali ho. Ačkoli, to
asi ne. Pokud k těm lidem skutečně něco cítil, pak to byla vděčnost za
pochopení, jež se jim všem zračilo ve tvářích. Kdy ta změna nastala, to už
si nevzpomínal. Ale tam, kde dřív byl strach, výsměch a pohrdání, bylo teď
taky něco jiného. A to asi byl ten důvod, pro který do Hammeln přišel. Teď
konečně si uvědomil, co celý ten čas hledal.
Udiveně se zastavil a přestal pískat. Lidé tam pořád ještě stáli a dívali
se na něj.
"Najdu ji," řekl a usmál se. On, krysař. Nikdo, který teprve teď začínal
cítit, že nikým přestává být. Byl krysař. Ale byl to hlavně muž, který se
poprvé zamiloval. A to ostatní, to nebylo důležité. Alespoň ne teď.
A tak se krysař pomalu vydal směrem k hoře Koppel. Tam někde byla podle
Agnes země sedmihradská. Pokud tam je, on ji najde. A pokud ne, pokusí se
najít alespoň Agnes. A jedině na tom záleželo. Ne na zemi sedmihradské. Ne
na tom, co se stalo.
Záleželo na Agnes.
A na tom, co se stane.
Zahlédl ji sedět tiše na svahu té prokleté hory. Dívala se dolů, slunce
tam právě zapadalo. Tam někde podle pověsti byl vchod do země sedmihradské.
Možná si už uvědomila, že ještě nikdo před ní ho nenašel. Ale to neznamená,
že tam nebyl.
Dívka se choulila chladem, který sem pronikal s nadcházejícím večerem.
Vypadala takhle zdálky křehce a zranitelně. Agnes, která tak nikdy
nevypadala. Teď se krysaři zdálo, že to ani není ona.
Ale samozřejmě, že to byla ona. Ohlédla se právě ve chvíli, kdy se k ní
přiblížil skoro na dosah. Vykřikla. Viděl, že ji to vylekalo. Ta možnost, že
se tu někdo objeví. A že ten někdo bude právě on.
Krysař.
"Agnes..."
Vstala a otočila se k němu. "Mlč!" křikla a on nemohl přehlédnout bolest,
která se jí usadila v očích. V těch očích, o kterých si myslel, že je zná. A
že na nějakou bolest tam není místo.
"Agnes..."
"Zrovna ty," řekla. "Proč?"
"Řekla jsi, že mohu přijít," odpověděl. "Za tebou."
"Za mnou..." zašeptala. "Tak jsi přišel."
"Ano."
"Za mnou," opakovala hluše.
"Za tebou," řekl krysař a znovu se pokusil o úsměv. Nebo o něco hodně
podobného.
"Ale..." namítla a on k ní rychle přistoupil a přitiskl jí dlaň na rty.
"Jsem tu," řekl. "Půjdeme."
"Kam?"
Krysař pohlédl na ni a pak tam, kde hluboko pod nimi leželo údolí střežící
tajemství země sedmihradské.
"Kamkoli chceš," odpověděl. Věděl, kam by chtěl jít on sám. A doufal, že i
ona to ví.
Věděla.