Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pátek 13.12.2019, svátek má Lucie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 506
Publikovaných článků: 12783
Komentářů: 11044


Měření



Jakub a Klaudie

27.02.2012   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

***

Lorenc vstoupil z chladu do hospody, která se to sobotní odpoledne musela obejít bez dalších hostí, jako by všichni chodili sousední vsí v masopustním průvodu.
Bylo Valentýna, ale tady pusto. Jenom Jakub v bílém svetru si něco osaměle počítal opřený zevnitř o kraj pultu. Odněkud zpívala Adele. Zima polevovala. Vzorkem bílé záclony stěží dokázal rozeznat, zda ještě poletují vločky. Konečně identifikoval jednu osamělou. Pak teprve přeostřil na Lorence: „Ahoj.“
„Pivo?“ usedl Lorenc u prázdného stolu.
„Tam byl otazník?“ A začal pivo natáčet. „Jak je?“
„Ujde to.“
Lorenc se na Jakuba podíval a kdyby tu nebyli sami, mlčel by, ale takhle řekl: „Monika mi v noci říkala, že už bude chodit jenom s tebou. Takže končím.“ Zatvářil se zkroušeně.
„Hm. V noci byla přece se mnou,“ odvětil dvaadvacetiletý Jakub. Ani nehnul brvou.
„Včera v noci.“
Jakub se nad Lorencem zastavil se sklenicí: „A že se dneska nezmínila.“
„Nestál jsem jí za to, ne? Nechává mě,“ vymýšlel si Lorenc dál. „A proč? Že prý jsem ještě cucák, chápeš? Monče připadám nezralej,“ zasmál se. „Kéž je mi už osmnáct,“ napil se. Ve skutečnosti byl daleko starší než Jakub a nikdy se s Monikou ani nesetkal. Znal ji z Facebooku.
„Tak to mě mrzí, to s tou Mončou, Lorenci,“ pokračoval ve hře Jakub, ale tentokrát nevydržel a usmál se. Smířlivě. „A co? Najdeš si někoho.“ A šel počítat. Tajně totiž šetřil, a to nejméně stejně intenzivně, jako se po večerech věnoval Monice. „Nebo snad nenajdeš?“
„Už se stalo,“ ocitl se Lorenc na vysoké stoličce proti Jakubovi.
„Fakt?“
„Opravdu. Mám novou.“
„Pippu?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Jasně, Pippa pořád volá, to je pravda. Mezistátně – a koneckonců i Kate a William se rádi ozvou. Jenže tady skončily legrace. Tady odumřely smíchy, protože já jsem tady v městečku potkal Klaudii.“
Jakubova tvář se ten den prvně výrazněji změnila. Přestal počítat, ale zase začal a jako by bez zájmu se optal: „Copak, ty znáš Klaudii?“
„Loni si mi ji přece představil zrovna tady.“
Nezdálo se, že by to Jakub pamatoval, ale na Klaudii samotnou rozhodně pamatovat musel, když spolu půl roku chodili. Teprve po onom půlroce se vrátil k předchozí Jorice, ale taky Joriku z nějakého důvodu opět nechal, a to zrovinka v den, kdy se v Londýně brali Kate a William. O pouti potkal a sbalit sedmnáctiletou Moniku.
„A co je vůbec s Klaudií?“ zeptal se Jakub kecala, který se mlčky díval oknem.
„Venku už je docela teplo,“ neodpověděl Lorenc. „Za chvíli přijde jaro. Potom léto,“ pil. „Jako loni. Věčný koloběh. Člověče, ale vážně. Já se zbláznil.“
„Pokud jsi nebyl vždycky trochu mimo. Ještě jedno?“
„Jo. A nedělám si prdel. Tenkrát v létě jsem tu Klaudii viděl poprvé a byla mi sympatická, ale víš, nikdy by mě nenapadlo, že ji letos potkám znovu na bále v Nezbavěticích a že spolu budem tancovat a já na ten tanec nebudu umět zapomenout.“
„Ale vždyť ty vůbec tancovat neumíš,“ popošel Jakub k výčepu a otočil kohoutkem. U pasu měl ledvinku, odkud koukaly bankovky, ale už nepočítal. Ani nepřemýšlel. Snil. A vzpomínal.
„Právě,“ řekl Lorenc. „Neumím. Ale Klaudie je geniální a všechno mě naučila.“
„I waltz?“
„Počkej, já fakt mluvím vážně, ty kubo, a přece jste spolu chodili, takže musíš uznat: Je kočka.“
„No, je to pěkná ženská,“ svolil Jakub a podíval se ze sklenice na hodinky. Vtom jeho mobil zahrál kus písničky od Adele. Jakub mobil uchopil: „Moniko? Zavolej pozdějc, ano?... Jo, platí to.“ Chvíli naslouchal. „Ale to je blbost!“ Zase chvíle ticha. Klidně a důrazně řekl: „O to se neboj, já to mám spočítané.“ A ještě poslouchal. „Říkám, je to blbost.“ A ještě ticho. „Já tu mám práci.“ Což lhal. „Ozvu se.“ S pivem došel k jedinému hostovi: „No, tak povídej.“
„Podívej. Jorika byla taky hezká, že jo. A Monika ti taky přijde krásná.“
„Já ji miluju!“ odpověděl bez váhání.
„Jo. A přijde ti určitě pěkná a Klaudie mi tenkrát taky připadala fajn, jak tu stála v riflích, ale v těch Nezbavěticích jsem se i zbláznil. A zamiloval.“
„Do Klaudie?“
Lorenc přikývl. Zvedl oči nad pěnu: „Jak se to jenom mohlo stát?“
„A co?“
„Já nevím, Kubo. Nemůžu vědět, jestli to taky znáš, ale najednou je ti jedno, jestli je hezká víc anebo míň a jaké má nohy. Já Klaudii prostě miluju. Rozumíš?“
„No, to chápu, má pěknou prdel a...“
„Ne, já ji absolutně miluju a rád, nejradši bych se toho zbavil, protože je přece jen mladší a škodila by jí taková láska, ale nemůžu si pomoct, jako by voněla. Má tak zvláštní oči, ne, já takový nikdy jindy neviděl, no, a zvláštně tancuje. Hotová laňka.“
„Laň? To už přeháníš. Ale ne, možný to i je.“ Vzpomínal.
„Takže hlavně miluju celý její obličej, ale i kompletní bytost, chápeš, a nejde o její tvary,“ blábolil Lorenc. „Klaudie je mráček i kouzlo od Boha a přijde mi strašně zvláštní, že se něco takového může stát. Nepřijde ti to zvláštní?“
„Ale ona...“
„Najednou je romantická i sexy a nikdy bych nevěřil, že se mi tohle stane, ale přihodilo se to a říkám ti to taky proto, abych připomněl, že máš asi dobrej vkus. A Jorika měla kouzlo a Klaudie má všechno.“ Odmlčel se. A když zvedl oči, uviděl proti sobě Jakuba stát hodně soustředěného. A Jakub už nepočítal, nýbrž pozoroval Lorence jako lékař pacienta. A Lorenc? Čekal by, že Jakub vymyslí fór, ale na to Jakub nebyl. Nebo někdy i ano, ale jen k jistině jisté hranice. Tu Lorenc právě překročil. „Ty si děláš prdel?“ opakoval Jakub docela vážně.
„Vypadám na to?“
Zavrtěl hlavou, ale najednou se zdálo, že práskne mobilem o desku tak silně, až si bude muset pořídit od překupníka Šimány jiný a ještě lepší. „Ne, tohle přece není normální!“
„Co? Chodit s Klaudií? Pleteš se. Je to norma. Je to, jako by nás obou bylo předtím půl a teprve dohromady vznikla bytost, která se klene jako duha a klesne zeměkouli k nohám.“
Což už bylo trochu moc.
„Ale to jsou kecy!“ hlesl Jakub a zapálil si. „Ne, ty jsi jen fabulátor a máš potřebu neustále vymýšlet historky. Fantazíruješ jako baron Prášil a mě se to líbí, ale jednou jsem ti přece už radil, že bys měl lidem každých pět minut ozřejmit: Ale to si dělám legraci!
„Co že bych měl každých pět minut ozřejmit?“
Ale to si dělám legraci.“
„Ale to říkávám. Jo, každých pět. Ale to si dělám legraci. Takže každý hned pochopí, že s Pippou ve skutečnosti netáhnu.“ Zasmál se. „A poslouchají dál, no, ale vždycky, když začnu přehánět, tak si na tebe vzpomenu a zase tam vložím: Ale to si dělám legraci! Jo, to tenkrát byla od tebe perfektní rada. Uznávám.“
Jakub se uklidnil, ale jen trochu. „S tou Klaudií, doufám, nechodíš.“ A ještě nikdy se na Lorence nedíval tak upřeně. Vtom zazvonil telefon a Jakub do něj řekl: „Dej mi pokoj.“
Odmlčel se a dodal: „Promiň, Mono. Zavolám.“ Ale udělal pohyb, jako by mobil házel oknem k těm vločkám a větru. Místo toho nakonec jenom natáhl paži k Lorencovi a na jejím konci mířil ukazováčkem: „Kecáš. A Klaudii jsi viděl naposled tenkrát v létě.“
„Když myslíš. Hele, já už budu muset jít,“ vytáhl Lorenc peníze. „Ne, ještě mi dej Red Bull.“
A tak šel Jakub pro Red Bull, ale uprostřed trasy k mrazáku ustrnul. Ve dveřích stále Klaudie. Krásná. A pravila: „Tady jsi. Jdem?“ Říkala to Lorencovi.
Jakub došel pro energetický nápoj a podal ho Lorencovi. Na Klaudii se už nedíval. Lorenc zaplatil a mířil ke dveřím, které se zase zavřely, protože Klaudie zmizela zpátky mezi vločky.
„Počkej,“ povídá Jakub a Lorenc se zastavil s rukou na klice. „Ty jsi přece bláznil po Jorice. Teď tohle. To fakt není v normě. Vole, ty chodíš s mýma holkama!“ A byl docela rád, že je v lokále jinak prázdno.
„S tvýma holkama?“ opakoval Lorenc. „Jorika mě přece nechtěla. Na tu já nemám.“
„To je jedno, ale balils ji. Kurva, proč to děláš?“ A blížil se k Lorencovi jako ladný buldozer a sundal si svetr, protože mu najednou začalo být horko, a Lorenc si jenom pomyslil, že se začnou prát, ale hospodský se pojednou uklidnil a začal být korektní jako v Puppu.
Zároveň i svůj. Uměl to skloubit a nemusel přitom ani obsluhovat Karla Gotta (jako kdysi). „Hele, Lorenci, to je stejně divný.“
„Uznávám.“
„A taky by to mohlo znamenat, že se ti nakonec líbím já.“
„Vždyť jo.“
Co na to šlo říct? A jiný muž by Lorence možná srazil, ale Jakub byl jednoduše hodný po babičce, odvrátil se, šel si sednout a vydýchal se. A když se otočil, Lorenc u výčepu už nestál.
Klaudie zato ano.
„Co tu chceš?“ zeptal se Jakub. „Kde se tu bereš?“
„Lorenc si tu zapomněl čepici.“
Jakub se rozhlédl. „Nikde ji nevidím.“
„Protože kecám, Jakube. Jako on.“
„Jako Lorenc?“
Klaudie došla až k hospodskému: „Ty jsi prostě Jakub, co?“
„To já nevím. Co tím chceš říct?“ upadal do rozpaků.
„A teď se dokonce červenáš. Ty jsi prostě Jakub a jemu jsi všecko zbaštil, viď?“
Zavrtěl hlavou. Konsolidoval se. „Blázníš? Klaudie! Přece bys nechodila s Lorencem. Ty, taková kočka.“
„Taky s ním nechodím.“
„A s kým tedy?“
„S nikým. Já jsem pořád sama.“
„Měj se.“
Klaudie přikývla. „Taky.“ Došla ke dveřím. Samozřejmě to nevyšlo.
A jak by to taky mohlo vyjít, říkala si. Nejsme v barvotiskovým filmu. Potom vzala zlomeně za kliku, ale ještě řekla: „A Monču, to dítě, pozdravovat nemusíš.“
Tak to jsem si mohla odpustit, napadlo Klaudii.
Ale svět je zvláštní. Někdy rozhodne jediná věta. A tón hlasu. Ano, ten tón. A je to detail, ale i špička ledovce. Vždycky. A Klaudie měla příjemný hlas, na sobě minisukni a stála u dveří zády k Jakubovi a on teď pozoroval i ohon s gumičkou, do kterého měla vyčesané vlasy, a její šíji nad šálou. A Klaudie disponovala hezkou postavou a sice byla zralá, ale stále i sladce mladá, a jak tam stála kliku v dlani, stiskla ji - a vycházela navěky do zimy, kde někde bude čekat leda Lorenc, anebo jen sněhulák. A najednou ucítila Jakubovy prsty. V pase. Z obou stran. Nechtěl ji ale ještě přeštípnou. Uchopil ji měkce. Stáhl Klaudii zpátky. Pomalu ji stahoval a sotva pootočila krk, i ji líbal. Všude. I do vlasů.
Naneštěstí zrovna začali chodit lidi na pivo. Smůla. Ale Jakub ubytoval Klaudii mezi polštářky a jídlo do místnosti za závěs na konci sálu, a vždycky si tam odskočil. „Já jsem tě nikdy nepřestal milovat,“ řekl jí jednou mezi polibky - a Klaudie chvíli váhala, než odpověděla: „Pro mě budeš vždycky jen ty. A teď už běž pracovat.“
Zmizel. Klaudie usedla o samotě na divan a mobil jí zazpíval hlasem Adele.
„To jsi ty, Lorenci?“ Odmlčela se. „Ano.“ řeka. A zase jen: „Ano.“ Nic víc.
Opakovala jen samá ano a ano a ano jako v kostele, až rozhovor s pláčem ukončila a odpověděla už čistě jen sobě i na poslední Lorencovu otázku: „Ne, nebudeme se nikdy hádat.“
A to se sice nesplnilo, protože všichni se hádáváme, nicméně začala znovu chodit s Jakubem a on nikdy neuznal, že to bylo i díky Lorencovi. Kdepak. Prostě šlo o přirozený vývoj událostí. Ne. A osobnostní proměnu. O přelití lásky. „S Monikou to zkrátka nikam nevedlo a pořád jsem na tebe nemohl zapomenout,“ vysvětlil Kuba Klaudii už na koupališti a dalo se tomu věřit a zrovinka tak ona uvěřila, že si všechno uhájila čiře silou vlastní beraní osobnůstky... A espritu a šarmu. Svým talentem. A řekla to i Lorencovi, když ho s Jakubem jednou v úterý znovu potkali u hospody, to už začalo léto. A Jakub Lorence jen pozdravil a využil jeho touhy pohovořit si s Klaudií a odběhl vyřídit pár věcí k nedalekému stolu před svou hospodou.
A ona pojednou neměla co říct, tak moc ji Jakub po předchozí měsíce naplňoval, a když se jí zeptal, jak se má, broukla jen: „No, občas se taky rafnem.“ A dodala: „A ty?“ Vypadal totiž sklesle.
„Co - co já? Už si dávám pozor, abych Jakubovi nikoho dalšího nepřebral.“ Zasmál se.
„Nebude žádná další,“ zavrtěla hlavou. „A co Jorika?
„Nechce mě.“
„A ty ji pořád miluješ?“
„Ani už nevím.“
Ale miloval Joriku jako žádnou jinou a lásku ke Klaudii tenkrát jenom sehrál, jak si to předtím smluvili, a přátelství mezi mužem a ženou jednoduše neexistuje.
Ve třech to ovšem funguje.



ikonka: safarisyd.deviantart.com


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.3181 s