Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 9.8.2022, svátek má Roman 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 507
Registrovaní čtenáři: 518
Publikovaných článků: 13254
Komentářů: 11310


Měření



...a štěstí na dveře zaťukalo.

02.03.2012   Svatopluk Hrabec   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

S úlevou si dlouze oddechl a zvrátil se do opěradla pohodlného křesla. Za hlavou sepjal obě ruce a opřel se. S požitkem protáhl celé tělo, až kosti zapraskaly. Dnes konečně svoji knihu dokončil.

Rozhlédl se po pracovně. Očima láskyplně přelétl po knihách, úhledně srovnaných v policích, které zabíraly většinu prostoru pracovny. Ruce položil na leštěnou desku masivního stolu. Stůl byl umělecky vyřezán z dubového dřeva. Stejně tak i křeslo, ve kterém spisovatel odpočíval. Jeho oči se zastavily o srovnaný, vysoký sloupek popsaných papírů. Zmocnil se ho lehce opojný, známý pocit dobře vykonané práce. Pocítil i jakousi ne nepříjemnou, fyzickou prázdnotu. Skoro takovou, jako když žena přivede na svět děťátko a vytahaná kůže na bříšku potřebuje čas na vyhlazení, získání zpět své pružnosti a pevnosti. A bříško zase čas na získání síly na poskytnutí dalšího života. Mírně se usmál. Ano, přesně tak se cítil. I s těmi bolestmi předtím. V duchu probíral jednotlivé kapitoly své knihy. Byl spokojený. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ řekl spisovatel.
Do pracovny vstoupil asi desetiletý chlapec.
„Dobrý den tatínku.“
„Ahoj synku,“ odvětil spisovatel.
„Vezmi místo.“ Ukázal na malý taburet pod oknem.
„Už jste to dokončil tatínku?“ zeptal se chlapec a rukou pokynul k sloupku papírů na stole.
„Ano, právě před chvílí.“
Tvář jeho syna se rozzářila.
„Můžu?“
Spisovatel se usmál. Jeho syn byl jediný, kdo jeho knihu četl před vydáním. Netrpělivě čekal na každou kapitolu. I na jeho popudy a přání některé pasáže v knize upravil. Jeho syn byl dobrý kritik.
Dnes na něj čeká poslední kapitola. Podal synovi několik listů.
Chlapec se pohodlně usadil na koberci, tatínkovi k nohám a sundal si pletenou čepici.
Spisovatel se mimovolně ohlédl ke krbu, aby se ujistil, že dřevo dobře hoří. Když se jeho pohled vrátil zpět k synovi, zachmuřil se. Nemohl si nevšimnout, jak chlapec opět zhubnul.
Před několika měsíci u chlapce lékaři diagnostikovali plicní tuberculum, tzv. souchotiny, oubytě, chcete-li. Právě hubnutí patřilo k hlavním symptomům této choroby. Záchvaty kašle, kdy se na kapesníku objevovaly velké skvrny krve, byly stále častější. Jeho syn při nich trpěl velkým bolestmi.
Byl ale tolik statečný, že jen zatnul zuby a pěstičky a neplakal. Nechtěl tatínkovi působit starosti.
Měl v dobré paměti, když od nich odešla maminka. I to, jak její odchod tatínka zlomil. Byla stejně nemocná jako on. Taky měla tuberkulózu. Synovi bylo tatínka velmi líto. Moc dobře věděl, jak miloval maminku a jak miluje jeho.
Chlapec si rychle připomněl obsah kníhy.

V malém domečku, žil těžce nemocný chlapec, který umíral a naděje na jeho uzdravení byly velmi malé. O chlapce se staral tatínek, který pracoval jako čeledín na velkém statku. Pracoval těžce a dlouho, protože léky, které tišily chlapcovy bolesti, byly velmi drahé. Nikdy si nestěžoval, jen stále opakoval, že Bůh nedovolí, aby se v malém domečku na stráni, vršilo tolik bolesti najednou.
Jednou na dveře domku na stráni, zaťukal cizí člověk. Hovořil nezvyklou řečí a slíbil tátovi uzdravení nemocného chlapce, protože pracuje na výzkumu a vývoji léku proti nemoci, která jeho syna postihla.
Ten cizí člověk byl vědec a lékař.

Chlapec se na koberci zavrtěl a zvedl hlavu.
Na chvíli přestal číst.
Nikdy to tátovi neřekl, ale přestože nemocný chlapec v knížce měl jiné jméno, tušil, že kniha je o něm.
Opět sklonil hlavu a začal číst konec poslední kapitoly.

…tato noc po tříměsíčním boji s bacilem, byla nejkritičtější a taky nejtěžší. Pro chlapce, pro jeho otce, pro lékaře.
Horečka neustupovala, nepomáhaly žádné způsoby na její snížení. Pohled na chlapcovy ruce, bezvládně ležící na prostěradle, vyvolávaly v lékaři mocné pocity lítosti a beznaděje. Ruce byly jen kosti a šlachy, potažené průsvitnou, tenkou kůží.
Na chlapcův obličej se lékař raději už nedíval. Uviděl by jen lebku s kůží barvy starého pergamenu.
Tělo nemocného sebou trhalo a házelo v mocných návalech bolesti a křečí.
Možná by smrt, byla pro něj vysvobození. Okamžitě se lékař za tuto myšlenku pokáral. Ještě není konec. Ještě svoji bitvu neprohrál. Ještě JI neprohráli.
Píchl chlapci poslední injekci, více protilátky tělo nemocného nezvládne. Vyčerpaně dopadl na pohovku vedle lůžka nemocného. Děj se vůle boží.
“Pane doktor, pane doktor...“
Někdo s ním silně zatřásl.
„Bože, asi jsem usnul,“ odtušil lékař.
Uviděl nad sebou rozzářenou tvář otce nemocného chlapce.
„Podívejte!“
Lékař nevěřil očím.
Chlapec měl otevřené oči a slabě se usmíval.
„Mohl bych se napít, prosím,“ zašeptal.
Německý lékař a čeledín se objali.
Za měsíc byl chlapec úplně zdráv.

Chlapec odložil poslední list papíru a zůstal sedět bez pohnutí. V očích se mu leskly slzy.
Do ticha, nenásilně rušeným zvukem praskajících polínek v krbu, se ozvalo zaťukání na dveře.
„Vstupte,“ řekl spisovatel.
Do pracovny vstoupil vysoký mladý muž.
„Dobrý den, jmenuji se Robert Koch.“


ikonka: wikipedia


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2022 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.0337 s