První polovina titulku článku je název jedné básně z knihy (k té krádeži se zde přiznávám), druhá polovina je stav, které ve mně to ticho vyvolalo. O tom, že je Jaroslava Málková vysoce zodpovědnou k sobě i svému čtenáři a krystalicky průzračnou básnířkou, snažící se věrně zachytit euforii i boly života, není pochyb. Zavilá hledačka správných slov a minimalistického jejich řetězce. Tam je její největší síla. A proč tedy hukot? Ano, ten. Způsobuje až panický strach, který bude jistě velmi generační záležitostí, protože obsah sbírky je velmi rekapitulační očistou duše a jejím ponorem k poznání, že všechno jednou končí. Tak proč o tom psát? Protože pocity z poznání existují, dál bez jsoucnosti někoho konkrétního, jsou tedy kupodivu přenosné a dají se dědit. V tom shledávám vlastně jejich nesmrtelnost a o to víc cítím tíhu veršů ve sbírce zařazených. V díle autorky tahle sbírka bude mít podstatný prostor.

Své téměř filozofující básnivé obrazy svěřila básnířka papíru ve formě převážně volného verše, ale rytmicky, metricky, přísně ohlídaného, a když už dojde na rým, tak jaksi mimochodem, protože  její momentální invence to tak zařídila a basta. Básnivé hledání nebo hledačská básnivost? Včil mudruj, pacholátko. Já to nevyřeším. A proč, když čtu třeba:

Někdo pověsil

včerejší den

do promrzlých větví

holého kaštanu

Z roztrženého nebe

se vysypal sníh

na střechu krematoria

kde komínem

odlétají duše

do věčnosti

(Lednové ráno)

Morbidní? Ne, jen schopnost pojmenovat neoddiskutovatelnost. Prostě, i když něco končí, může to být krásné, mnohdy úlevné a není třeba o tom mluvit v minulém čase. Díky za to.

 

Jaroslava Málková: Stopy v povětří
vydalo nakladatelství NAVA v roce 2011
obálka www.nava.cz