Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je úterý 10.12.2019, svátek má Julie 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12780
Komentářů: 11044


Měření



Nikdytvá Magnetka (5)

08.06.2012   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

5. díl. Dokončení.

Minulý díl: Nikdytvá Magnetka (4)

17.
V chrámu dneška
Naplánoval si, že vyjede na eskalátoru do patra k multikinu, ale prošel nejdřív rozsáhlé přízemí. Jenom tak dosáhl pocitu, že v pár chvílích zbystřil snad každou hezkou ženu, co se tam přimotala, a že jich třeba i sám několik zaujal. Choval se jako dandy. A jako vždy.
„Nazdar!“
Lorenc zvedl oči. Přece nebyl tak pozorný, až příliš snil – a tahle skutečná rodina mu ušla.
Stáli proti sobě. Radim byl o pár let mladší než Lorenc a doprovázela ho manželka s dospívající dcerou. Byli to jeho sousedi z městečka a Radima dokonce znal odmala, ale kdyby na něj v tom chrámu dneška nepromluvili, minul by je jako jiné trojice.
To se však nestalo, takže spustil a semlel to i to, jako to dělají osamělí, a protože chtěl všechny tři především zaujmout, snažil se je pobavit, a tak pábil a zkoušel vtipkovat.
„Víte, jdu do kina s jistou šestnáctkou. Asi už čeká nahoře. Co ale víte, třeba jdu s vlastním dědou. Navíc jsou multikina riziková, pustit sem dceru, mohli byste hned mít vnouče.“
Radimova žena Míša popřála Lorencovi, ať se mu film líbí, a teprve poté, co se ztratili, uvědomil si, že asi měl působit méně rozjíveně. Protože takový nejsem. A pohodář už vůbec.
Ale zkuste vypadat nešťastně. Ostrouháte. To si říkal. A dodal: „Dozadu na kraj.“
Ani se nedivil, že prý princezna při Válečném koni uronila slzu. Středem příhod tu byl příběh osiřelé holčičky s dědečkem, kteří očividně vypadli z Bídníků, ale do první světové války. Ona Emilka se starala o hnědáka i vraníka a učila je skákat vprostřed rustikální krajiny poté, co je našla v Quijotově větrném mlýně, jak to nazvala. Netušila, že dezertéry a pány koní popravili zrána právě před mlýnem a měla miláčky ráda, ale na farmu přijeli vojáci, plundrovali pole a chtěli vyjíst chudou kuchyni. Na poslední chvíli Emilka koně ukryla, ale bylo to natočené tak, že si v kině každý pomyslel: Viděli je! Pozdě.
Ovšemže to tak Spielberg nafilmoval schválně a vojáci koně vůbec nenašli. Odjeli!
Kde jsou? přemýšlel Lorenc a uslyšel dědečkovo: „Kde jsou koně?" i Emilčino: „Jací koně?"
Jací koně?
A vždyť je to pravda. Vojáci farmu prohledali do mrtě. Ne?
Omyl. A uviděl pokašlávající Emilku, jak leží v npokojíku. Tedy takový pokoj existoval a nejen to, i koně uvnitř stáli ustájeni. A vojáci je nenašli. Byl to poněkud romantický příběh.

18.
Jakub
Film pokračoval a hlavní hrdina kůň se před bitvou u řeky Sommy utrhl. Ladně se hnal územím nikoho mezi bojové linie. Zmocňovaly se ho ale dráty. Jako v obalovně. Byly ostnaté a on klesl. Jeden Brit to naštěstí zahlédl ze zákopu, vylezl nahoru s bílým kapesníkem a Němci sice vystřelili, ale posléze se projevili jako lidé a nechali blázna projít.
A on šel, modlil se a objevil se před ním můstek, i když pokrytý vodou kaluže. Zrovna tak od Němců vedla prkenná lávka a tu se vynořil jejich kaprál s kleštěmi. Už nad koněm se domlouvali, jak stříhat, aby dráty zvíře ještě víc nestáhly. „A teď co? Budem boxovat?“ váhali, když zvíře osvobodili, ale hodili si mincí.
Film končil dražbou, na které přihazoval i řezník, a vojáci ho přebili. Nebo snad ne?
Došly jim peníze a vypadalo to zle, když tu někdo neviditelný zezadu přihodil devadesát liber. Emilčin dědeček. Sama ale válku nepřežila.
O koně se ovšem hlásil i mladík, který ho vycvičil, a dědeček mu ho věnoval, na což Lorenc sentimentálně vzpomínal ještě ve chvíli, kdy vcházel do hospody.
Ani se nerozhlížel, ale Jakubova mladšího bratra Davida zaregistroval, protože do něj skoro vrazil.
„Ahoj!“ řekl David. To nedělní odpoledne se tu zastavil se psem Mortimerem.
„Čau,“ obrátil se Lorenc přes výčep na Jakuba: „A to sem bráchu pustíš? Ty to nepamatuješ,  které podniky už rozmetal?“ Vymýšlel si.
„Co si dáš?“ zeptal se Jakub.
„Jima Beama. S kolou. Mimochodem, navštívil jsem Rock´n´Wall.“
Jakub ani nemrkl: „A byla tam Jorika?“
Lorenc přikývl. „To se ti nebude zdát, ale já tam kolik měsíců nedokázal vejít, jak jsem se bál.“ A krátce se na Jakuba podíval.
„Bál? A koho?“
„No, koho asi?“ napil se Lorenc.
„Joriky?“ A Jakub se usmál.
„Jo. A tak jsem nakonec přemluvil kamaráda, aby tam se mnou šel.“ A vzpomněl si Marka a Veroniku.
„A vy jste tam šli chlastat? Ale tobě přece ještě nebylo osmnáct, Lorenci“ řekl Jakub.
„To máš pravdu.“
„To vás tam pustili? Dáš si ještě?“
„Chtěl jsem vlastně dávno jít, ale když jsi tady dneska ty.“ Sotva znatelně se ušklíbl.
„Aha.“
Jakub vyhodil do vzduchu láhev Jima Beama, takže se otočila, a lapil ji. Plnou skleničku v prostoru nad pultem rovněž otočil. Škoda, že sem už za ním nechodí Jorika, pomyslil si Lorenc a dodal: „Co ty by sis dal do koly? A můžu se tě ještě na něco zeptat?“
„Můžeš,“ přikývl Jakub, který počítal.
„Kolik je procent pravděpodobnosti, že budeš ještě někdy chodit s Jorikou?“
„Nula,“ vzhlédl Jakub od účtenek. Potom obešel pult a postavil vedle Lorence oválný talíř s vlastní večeří. Odběhl. Zase se ale vrátil, usedl, jedl a Lorenc prohodil: „Já končím. Monika říkala, že už bude chodit jenom s tebou. Ale to si dělám legraci,“ popošel a hladil Davidova psa. „A vůbec,“ vrátil se, „co je to támhle za holku?“
U stolu slavili a Jakub se ledabyle podíval přes rameno od řízku. „Naše pornoherečka, viď, Andreo.“ Andrea přišla k nim. „A taky má ráda vytuněné věcičky.“
„Jo, a kolik myslíte, že mi je?“ optala se ovíněná Andrea Lorence.
„Čtyřicet?“ zkusil to s obvyklou ironií.
„Šestnáct,“ zavrtěla Andrea hlavou.
„Hotová Tracy Lords,“ spolkl Jakub řízek.
„Jo? A znáš Tarru White?“ vyklouzlo Lorencovi.
Jakub se musel zamyslel. Nakonec přikývl.
„Ta mi přijde taková lidská,“ řekl Lorenc. „Mně je sympatická.“ A zase hladil Mortimera, zatímco Jakub odešel s mobilem, ale jeden štamgast taky zrovna mířil pryč, a když se Jakub dlouho nevracel, tak prostě uchopil stoličku vedle Lorence a ťukat do podlahy.
„Ale pane Mareš, vy to máte gratis!“ vyhrnul se Jakub z kuchyně.
„Vážně?“ zářil štěstím neplatič.
„Kubo, Kubíku! Kubíku!“ volali slavitelé včetně Andrey, kteří to s pauzami táhli již od pátku. A tu do lokálu vstoupila Monika.
Lorenc se vrátil ke skleničce, ale usedla vedle něj. Odložila mobil a seděla tak blízko, až Jakuba uviděl jejíma očima a zničehonic pochopil, že láska skutečně není sex, ale kráčí v ní spíše o hmotu milovaného člověka.
To ho aspoň opile napadlo. O hmotu, i bez pevných obrysů. Nesouviselo to jen se vzhledem. A Jakub to ego měl.

19.
Louka
Pak se políbili, a Jakub se hned podíval i Lorencovi do očí. Chápeš? Ale asi dávno věděl, že to Lorenc chápe. Odběhl.
„Moniko, neznáte filmy s Fantomasem?“ zeptal se Lorenc. „Je na ně vtip. Potkají se dvě sousedky a první říká: Toho Fantomase už chytili. A ta druhá: Chm, chm, chm.“ A díval se Monice do očí.
Ale jak pil a byl uvnitř nervózní, bohužel to vychrlil moc rychle a jí pointa nedošla, za což se ve vší slušnosti a mile omluvila. „To bude tím, že ty filmy neznám.“
Přikývl. Viděl, že není hloupá, a jen mu připadala trochu moc mladá. Chtě nechtě ho ale napadlo: Pro Jakuba pravá.
A přece to nechtěl vědět! Nula, slyšel. A viděl se ještě stále jako Joričin a Jakubův kamarád.
Anebo Jakubův a Moničin? A nebyl bych díky tomu lepší? Ale ne! Prostě jen normální, to takhle žiju dole. A neuvažoval tak, jak víme, poprvé.
Pořád se ovšem bál do Rock´n´Wallu. Naštěstí i podruhé sehnal někdejšího kolegu Mirka a uviděli spolu opět Joriku, jenže Mirek prchl brzy. Čekal na Lorence venku v příšeří.
„Je krásná,“ uznal. „Víš, že mi připadá ještě krásnější než minule?“
„Jo?“
„Jo!“
„A mínil Vaši sestru,“ napsal později Lorenc Joričině starší sestře Katce. „Hezké, ne? A řek: Na tu nemám dokonce ani já, nic si z koše nedělej. A když jsem seděl druhý den u nás v městečku u Jakuba, tak ze mě duchaplně vylezlo: A copak já, já už mám Joriku okoukanou, ale Mírovi se neskutečně líbila.
A Jorika ten den oznámila po Facebooku účast na další akci Rock´n´Wallu, jenže Lorence převezla a uviděl v hospodě místo ní právě Katku a jistého Michala.
Už byli s Mirkem usazení, ale Lorenc se cítit stále víc nesvůj. Hudební kvarteto sledoval napjatě a myslel na to, že mu Michal přinesl pití místo Jorika a na to, jak Katka o přestávce vybírá i od něj do klobouku. Hudebnice skončili tangem z Vůně ženy a sotva se dotleskalo, Lorenc poprosil kamaráda, aby zaplatil, a zmizel. A ty Katčiny oči mě celou dobu zkoumaly, říkal si, a na Michala nemám, to ani vzdáleně, a byl už takový, že ho Jorice rovnou odsouhlasil. Kojot?
Utíkal se pro změnu napít k řece a docela nenápadně a dovnitř brečel.
„Ahoj!“ stanula proti němu Jorika, ale najednou se jmenovala Radka.
Nerýmovalo se to snad lépe s Katka?
„Ahoj, Raduš.“
A romantika se rozplynula, ale co na tom? Vždyť Radka opravdu jednou napsala na Facebook kamarádkám zprávu, která končila Vaše Raduš, a Lorence to dojalo, i když nevěděl proč, a vždycky si na to vzpomněl.
Vaše Raduš.
Jako by tím Jorika vyjádřila strašnou osamělost nás všech. Ale u řeky natáhla ruku a konci prstů se dotkla hřbetu té jeho. A jela prsty jako po koni a Lorenc, tedy když usínal, to někdy dělal taky. Sunul prsty po hřbetu ruky - a snil. A snil, že se ho dotýká Ta Pravá Magnetka. Nikdytvá Raduš. A toužil - jako my všichni - po bříšcích Joričiných prstů.
Stáli už dál od řeky, v opuštěné ulici, a když ho políbila, aby se opět odtáhla, neodtáhla se její duše. Neopakovatelně se usmívala. „A Jakub?“ nedělal si Lorenc iluze.
„Stojí za rohem,“ vyprskla Raduška alias Jorika z románů. A nelhala. Nesnila jako Lorenc. Žila. Vzala Jakuba za ruku a nikdo není dokonalý, pomyslil si Lorenc, ale se mnou jste stejně dokonalejší. A já s váma. Možná. A došli k nějakému autu a jeli až k louce, která byla čirou náhodou trochu vyboulená. Seděli na veliké dece zrovna na onom vybouleném místě a viděli bezpečně na všechny strany, takže se k nim nikdo nemohl nepozorovaně přikrást, což mu přišlo extrémně fajn. „A co nám povíš o Kate a Williamovi?“ zeptala se Jorika. A následovala stará písnička a zase bylo 28. dubna 2011 „a Kate stále volá“.
Asi čekala, že jí tu svatbu rozmluvím, vysníval si Lorenc, a popravdě, líbí se mi. Ale líbení se, to ještě není láska.
„Kate mi stále volá, Williame. Z Middletonu. Co s tím uděláme?
„A nemohl bys občas zajet?"
„Lituju, Willy, ale na tu vaši zpuchřelou svatbu mě nedostanete ani párem splašených vikuň. A navíc mám starostí a práci a opravuju znovu i Niagaru, nějak se jim to zadrhlo."
„Víme, že jsi dobrý. Mínil jsem později. Zažádali jsme s Katkou o tři roky chránění. Mizíme prozatím na tajné místo. Je na ostrově Man, anebo tak něco."
„A co? Mám snad za vámi přijet se svou holkou? Žádnou nemám."
„Tak přijeď sám. Katka bude ráda."
„No, tak vymyslete nějaký zajímavý program, přeložte do angličtiny mé vybrané báchorky a můžem udělat turné kolem světa, aby všude viděli, že taky anglosaská šlechta umí pracovat. Ne?“
„Jen tak pro nás bys nepředčítal?"
„Nezlob se, Willy, ale to dělám leda v Dubaji. A jako od Angličana bych od tebe kromě toho pranic nevzal, chci být taky džentlmen, ale zadarmo zase zpívají leda ptáci, jak tady říká Jiří Suchý."
„Ale přece píšeš, tak jaké zpívání?“
A samozřejmě jsem tam nejel, proč taky? přeptal se Lorenc sám sebe. Anebo snad nemám dost kamarádů tady? I kamarádek? Z jakého důvodu bych je zrazoval? Snad pro těsnější semknutí Unie? Pch. Ať si Kate s Williamem najmou třeba pana Beana. Anebo - pro mě ta mě - Jima Beama. Howgh.



ikonka: brewpublic.com


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Ivo Fencl - 13.6.2012 - 9:25

srovnávat povídku s realitou, která inspirovala, j
Při psaní povídky Nikdytvá Magnetka jsem vzpomněl na zásadu, že moc postav škodí a že je lépe některé sjednotit ne nad jako řepu, ale do jedné.
V praxi to lze předvést na případě „Míry“, se kterým jdu nakonec „už podruhé“ do Rock´n´Wallu. V reálu jsem tam šel s někým úplně jiným, ale...
Povídka líčí v retrospektivě a vzpomínce i příhodu „od geodézie“, která se mi skutečně stala asi ve dvaadvaceti – a vůbec už nevím, kde.
Onen muž v chatě tenkrát skutečně tvrdil, že se jmenuje Blech, a psal v padesátých letech hry. Rozhlasové? Snad. A občas jsem jeho jméno pak hledal, ale nikdy nenašel.
Skutečně tam ale měl na stolku ty papírky s větami a tvrdil, že to dává dohromady a píše souvislé příběhy. Bohužel jsem tenkrát z papírků skoro nic nepřečetl, kolega Míra Košař už mě volal. A tak jsou ty „záhadné“ věty vymyšleny.
Když jsem později v povídce popisoval návštěvu R´n´W, změnil jsem jméno svého kamaráda právě na Míru, i když z hlediska mých skutečných zážitků to byl nesmysl, neboť onoho skutečně existujícího geodeta Míru jsem v podstatě neviděl již od začátku vojny.
V povídce se také říká, „už podruhé šli do R.“, ale nikde tam snad ani není, že by tam byl hrdina-vypravěč s Mirkem poprvé, zato je líčeno, jak tam jde s Jakubem, což se mu ale vlastně (asi) zdá. Také konec povídky osobně chápu jako sen, ale rozumím i tomu, že plno lidí podobné psaní neuzná.
Jednak může vadit, že není přesně řečeno, odkud kam se tedy táhnou ty sny, jednak mohou oni čtenáři říkat: To je laciné. Ty nevíš, jak dál, i vypomůžeš si snem. Hm, to pak ale můžeš napsat naprosto cokoli.
To je sice pravda a jeden možný pohled na věc, ale proti tomu stavím argument, že v životě si taky plno věcí jen představujeme, ať už ve spánku, nebo v bdělém stavu, v chůzi (za volantem radši ne). A dále jsem si také říkal, že by - možná - mohlo zůstat na čtenáři, co sám chce za sen považovat – a co ne.
Tak například všechny scény s Jakubem jsou vymyšlené, až na scénu poslední v hospodě, která je naopak skoro přesným popisem toho, co se stalo. Otázka: Ale jsou všechny scény s Jakubem, které sis vymyslel, také JEN sny hrdiny povídky?
A to nevím a asi to není jednoznačné, ale četl jsem i některé vcelku klasické knihy, ke kterým patří i Nervalova Sylvie, a používají stejný postup. A tak jsem to tak nechal.
Sylvie je vlastně delší povídka, kterou asi autor napsal podle vlastních zážitků (tedy než se zbláznil). Také tam není přesně jasné, co bylo kdy, co dřív a co potom, a je možná jen sen. Umberto Eco to v jedné knize podrobně rozebral a udělal k tomu i diagramy a kdyby to Nerval skutečně plánoval podle podobných časových os a diagramů, asi by se zcvokl rovnou, ale on to nejspíš jen spontánně napsal. A proto dost váhám, zda mají podobné, byť umné, literárněvědné rozbory napsané z hlediska racionální logiky vůbec smysl.

Od: Ivo Fencl - 13.6.2012 - 9:27

srovnávat následující je zbytečné, ale....
Srovnávat následující je zbytečné, ale...

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2671 s