(Ke cti českého distributora budiž uvedeno, že on do této skupiny nejenže nepatří, ale dokonce přiznává, že kritiky nejsou nejpříznivější; takové množství soudnosti v podnikání jsem už dlouho neviděl...) Pro mne ovšem fanouškovství chyby rozhodně neomlouvá - ale nadšení a hračičkovství ano...

Iron Sky je film, který se stejně těžko doporučuje, jako se před ním varuje, a rozdílné ohlasy na něj budiž mému tvrzení důkazem. Základ je jasný: na konci války se část nacistů ukryla na odvrácené straně Měsíce a sedmdesát let tam v klidu a tichosti připravovala invazi na Zemi, kterou je přeci nutno osvobodit od svobody a demokracie. (Po posledních zkušenostech mám pocit, že by to možná... no nic, zpátky k filmu.) Když v roce 2030 přistane nedaleko základny americký kosmický modul a zajatý astronaut sebou nechtě přinese informaci o tom, jak daleko pokročil vědecký vývoj na Zemi, dojde německé velení k závěru, že nazrál čas na nacistickou verzi dne D. Co ovšem nikdo netuší, je fakt, že výsadek na Měsíc nebyl ani tak výzkumný, jako agitační, a že uvažování některých mocných - jako třeba těch odpovědných za vesmírný program - se od Vůdcových časů zase tolik nezměnilo.

A teď k té kontroverznosti. Budete-li chtít - a vlastně i když chtít nebudete, najdete ve filmu řadu nedostatků. Ať už logických, jako je třeba podivná ne/přítomnost vzduchu na německé základně nebo motivace některých postav, či profesních, jako je nedokonalost některých triků nebo návaznost scén. Plným právem budete zklamáni, když Němci uvedení k prezidentce Spojených států bez mrknutí oka přijmou fakt, že jde o ženu, přestože do té chvíle o ní zásadně mluvili jako o ‘něm’, a také pár dalších scén vám nebude sedět a/nebo vyzní zbytečně do ztracena.

Na druhou stranu, budete-li chtít, zůstanou pro vás všechny tyto chyby stranou, v přihrádce s označením Nedůležité, jelikož se můžete královsky bavit. I škarohlídi přiznávají filmu několik originálních vtipů, a já přidám další, jako je například přerušovaná bílá čára uprostřed silnice, s nezpochybnitelnou německou pořádkumilovností namalovaná i na pustém Měsíci. Pochopitelně sama základní myšlenka je geniální, a stroje ve steam- a hlavně benzino-punkovém duchu ji jen umocňují, o způsobu, jakým je pak veden útok na Zemi, ani nemluvě. Götz Otto je nádherný typ tupě ambiciózního německého důstojníka, Udo Kier předvádí fantastickou kreaci v roli nového führera, a prezidentce USA asistující a toutéž manipulující Peta Sergeant? Ta dokáže být natolik sexy i při seřvávání podřízených, že se opravdu nelze divit chudákovi vojákovi, který jí skočil na špek s „posledním vykouřením“ - já bych to udělal taky, i kdyby mi předtím sama slíbila, že zatímco mi jednou rukou sáhne do poklopce, tou druhou mě zastřelí mou vlastní zbraní...

A to pořád ještě nekončíme, a neskončíme ani albinizovaným černochem, ani výtečnými politickými hrátkami a fóry na půdě centrály OSN, či jak se to za těch pár let bude jmenovat, ani skvěle hořkým koncem, (nejen) pro který má tahle komedie občas doplněk ‘temná’...

Přiznávám, Iron Sky mě dostalo, ale chápu i ty, které ne. Nebylo by ovšem rozhodně ideální, kdybychom všichni milovali jeden typ filmů a jeden typ žen - i když mám obavy, že ani za situace, kdy někteří před rafinovanými oblečky Pety Sergeant dávají přednost uniformě a prádélku Julie Dietze, nebude mít Peta o můj poklopec zájem...

(režie: Timo Vuorensola, hrají: Julia Dietze, Tilo Prückner, Udo Kier. Finsko, Německo, Austrálie 2012, 93 min.)