Nejste li zaregistrováni, můžete tak učinit zde, nebo si můžete nechat zaslat zapomenuté heslo

Jméno:

Heslo:
 

 ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž ...  Dnes je pondělí 9.12.2019, svátek má Vratislav 

Hledej na Rozhledně

Webmagazín na FB



Statistika Rozhledny

Počet autorů: 500
Registrovaní čtenáři: 505
Publikovaných článků: 12780
Komentářů: 11044


Měření



Zpovídám se Veronice

07.09.2012   Ivo Fencl   Próza   Zobraz článek ve formě vhodné pro tisk

Povídka, kterou jsem vícekrát přepisoval.

„Nepij to mléko, Lorenci.“
Upřímně varován zvednu oči.
„Mléko se nepije, to nevíš? Mléko se kouše,“ dodala. Hleděla na mě upřeně.
„Aha,“ sledoval jsem i já Veroniku a její vlasy. Kde se ale vlastně vzala? Vzpomínej, Lorenci. Anebo se mi Veronika zase jen zdá? Snad. A jaké jen? I sen něco znamená, i sen je hodně. Žít znamená snít, říkal Flaubert. Ukousl jsem si ještě mléka, mám-li tedy pokračovat zpod Veroničiných řas, a kreslil a výsledkem se stal
  1. krajně zjednodušený obrázek dvou lidí hledících na mě ruku v ruce. Jorika měla skoro tak dlouhé vlasy jako Veronika a poblíž páru se vyskytovala třetí postava, taky však jenom z čar a kouzel a kroužku místo hlavy. Díval jsem se skrz ni k nim.
„Ty je máš rád?“ přimhouřila Veronika oči přes mé rameno. Opakovala otázku.
Namítl jsem: „Ne. Veroniko, ty tu nejsi!“ A stejně tak s Jorikou a s Jakubem se v daleké Africe nikdy víckrát neshledám a možná ani v nebi, jak to už chodí, říkal jsem si schválně trochu ironicky a Edgarem Allanem Poem, ale pravda byla jediná. S Veronikou z Nairobi se zdálo i marné čekání snazší.
„Jsou to tví kamarádi?“ ptala se do třetice a já začal místo odpovědi opět čmárat. Co vzniklo?
  1. Nějaký pár hledí do jediného bodu, navzájem si svírají ruce a Jorika, která je součástí oné dvojice, je šipkou spojena se mnou, zatímco Jakub pro změnu s jistou Monikou. „Asi nějací moji přátelé, ale oni o tom neví,“ stálo pod náčrtkem. „I tak jsou ti praví a já tak sám, a přestože je to banální, je to i spolu s imaginární Afrikou naše.“
„Naše?“ dočetla Veronika. „A ti dva to vážně nevědí? Opravdu vůbec?“
Tak se ptala, ale vy snad odpovídáte vlastním snům? Já ne. A i tentokrát jsem zařezaně mlčel.
„Kdo je Monika?“ kladla Veronika další otázku.
„Ale nikdo. Nová dívka – a nic víc. A záleží snad na něčem? Ne. Monika... Jednoduše existuje a dobře je to, vždyť Joriku, tu Jakub dávno nechal.“
„Co? Jakub že nechal Joriku? To se vážně i ve stepích stalo? Lorenci, ale to se přece nikdy nemohlo stát.“
„Mohlo, Veroniko, a stalo se to a taky Jorika nechala Jakuba.“
„A kdy?“
„Kdy asi? V červnu i v únoru, není to vážně jedno? Náhodou to udělala zrovna v den svatby princezny Kate a prince Williama a copak to, Veroniko, nevíš?“
„Teď už jo. Takže Kuba nanovo chodí s Monikou?“
„Jo, s tou hezkou, co si i v Africe sháněla jorkšíra.“
„A původní dvojka?“ nedala se Veronika opít rohlíkem.
„Ty se nikdy nenecháš nikdy odradit, co?“ povídám. Zavrtěl jsem hlavou, Napodobila to. Ale Veronika měla ty dlouhé vlasy! Jako vítr. Dodal jsem: „Nechali se, jak ti říkám, a rozpojili se, zkrátka, šli pryč od sebe. Každý jim před tím záviděl, že mohou spolu světem jít, ale i tak to chodí. Škoda. A já ty dva dohromady skoro ani nepoznal.“
„Nestihl jsi je zažít?“ ptala se Veronika.
„Nestihl. Vyzařovali přitom všechno - a už to nenapravím. Navíc... Moniku ani neznám, potkali jsme se, ale akorát na chvíli. Monika už...“
„Ale Joriku jsi přece taky dvakrát neznal, ne?“
„A kdo koho zná?“ zvedl jsem se v imaginární Urumbě od řeky, stál tu proti Veronice jako „cimbál“, a tu zmizela. Jako ranní mlha. Jako mlha, pokud se mezi gazelami vynoří stepní vánek, a byla pryč. Docela. Ale ani Jakub s Jorikou dávno nepředstavují pár, Běda. To proto si připadám tak sám, to proto, a toužil jsem to ještě lépe formulovat, abych neumřel, ale nikoli nahlas. Přál jsem si to napsat! A pokud možno jim!
Ani to mi ovšem nepřipadalo lehké a Jorika to léto zrovinka žila daleko od Afriky a kvůli vysoké škole, na které studovala, a kvůli povinné praxi trávila čtvrtrok na ostrově Rhodos v Údolí motýlů jako servírka. Ale vážně je to v dnešních časech daleko? říkal jsem si. Ne! Je to blízko. Tak proč bys tam za Jorindou nezajel, vždyť jsi tenhle Belmondo, ne? Aha! A jenom proto nepojedeš, že o tebe Jorika údajně nestojí? Že to řekla? Nesmysl. Nevzdávej se, ničeho se neboj, zajeď na ostrov Rhodos a opusť kalnou Afriku. Ani s Jakubem to není bez Joriky, co předtím, a ulice veškerých měst se v tom snu kostrbatě klikatily jako Stínadla. Životem jsem sice procházel, ale neexistoval, asi jako ty dva jsem taky nikdy nezažil pohromadě, až na pár krátkých okamžiků, a přece tedy trochu a bohužel to stačilo. Ke vzpomínání. Ale jak moc to stačilo, to v celém vesmíru chápali jenom dva. Já a Bůh.
Nicméně tady, za touto zatáčkou u Keni jsem dnes potkal Veroniku, anebo tedy Snovou Veroniku, a kde jinde, ne ve snu, taky začíná realita, že? Kde jinde? Už nikde jinde. A tahle Veronika z Bible si stála jako misionářka u afrického javoru, fotografovala, měla jakousi roušku a dokonce i tu Bibli a patrně věděla, že touto ulicí chodívám do práce a pokaždé zatočím okolo Mlýnské Strouhy a šestého rohu, ale já jsem to dělal a stejně v duchu zůstával u Joriky a u Jakuba a říkal si, že by přece díky mně byli dokonalejší pár. Ne?
Možná jsem se pletl. A že jsou ti praví a já tak sám, namlouval jsem si. A že jsou ti praví a já tak sám – a zarazila mě až Veronika.
„Na někoho čekáme?“ zeptal jsem se jí. Usmála se, a tu jsem dovnitř do ní nějakým dalším omylem uložil jako do desek a do jezírka veškeré vlastnosti, které jsem až dosud idealisticky připisoval čistě své Jorice a Jakubovi, přičemž běželo o veškeré bystré vlastnosti nebes i ryb i hvězd a všech hvězdiček. A o vlastnosti, které se tu na Zemi povětšinou ani moc nevyskytují a s kterými zvládá disponovat leckterý pár, ale jen žena sama sotvakdy. Protože na to musí být dva. A míním vlastnosti, díky kterým i uprostřed suché Afriky ožijete, nicméně Veronika byla i příslovečnou vrbou a dutým hlasem zábavně prohlásila: „Čekala jsem tu na tebe.“ A já si už nevzpomínám, kudy a kterým směrem jsme pokračovali v pondělní stepní výpravě a zrovna tak nevím, kdo vybíral cíle lovu, nicméně si pamatuju, jak Veronika u dalšího ze šestých rohů řekla: „Lorenci, bude znít asi poněkud banálně, ale nejsem jako ostatní.“
„Taky mě to už napadlo. Jsi krás...“
„Ne, to neříkej,“ zvedla Veronika obě naše ruce až před naše ústa. „Já jsem obyčejná, úplně obyčejná. Až na jedno.“
„A to?“
„Veroniku neurazíš.“
„A není to chyba?“
„Není. I mám hrdost, ale sotva ti někdy něco vyčtu.“
„A kdybych ti ublížil?“
„Tak ti to asi odpustím. Ještě i pošesté.“
„A posedmé?“
„To už nevím. Ale řekni mi: Jestlipak jsi byl Jorice oddán?“
„Ještě jsem, a jejich lásce,“ řekl jsem rychle.
„Aha,“ řekla stejně rychle Veronika a mezitím jsme došli na poloostrov pravdy mezi Nilem a řekou Amazonka. „A kdo všechno o tom ví?“
Tou otázkou vrátila vše na počátek a já zvedl oči. „Kdo o tom ví? Jen my dva, Veroniko, anebo tedy tři,“ zvedl jsem oči ještě výš.
„A ty věříš, abys nebyl tak sám?“ Dodala co možná nejvíc nepateticky: „Chápu tě!“ A z dlouhých vlasů si stáhla gumičku s mnoha sklíčky a věnovala mi to jako náramek, přičemž se jí vlasy rozpustily, ale ne chemicky jako v továrně, nýbrž v teplém africkém větru, zatímco i nejryzejší láska je pokaždé chemií. „Ukaž jim ty kamínky,“ poradila mi.
„Protože nespadly z nebe?“
„Protože jsem ti je dala a to jim taky řekni, tedy kdyby se k sobě vrátili,“ dívala se k obzoru. Díval jsem se taky k obzoru, kde už začínaly pralesy, a řekl. „Kdyby! Dám jim to. Veroniko! Ale co se stane?“
„Odpustí ti?“ navrhla.
„A pokud ne?“
„Udělají to taky, ale o hodně později.“
„A co ty?“
Mlčela a pralesy se blížily. Pralesy žily. I já už jsem trochu víc ožil. „A co uděláš ty, Veroniko?
„Já budu chodit po špičkách, jak to zpívá Petr Novák,“ ušklíbla se s ironií, „a takhle rozpuštěná si jenom občas stáhnu gumičkou ohon.“ A česala se!
„Hm, a to, co jsi mi dala?“
„No, ať máš talisman, ne?“ A zmizela definitivně jako dým a některé ženy jsou jako dým a některé i mimo Afriku jsou jako mlhy nad řekami z mléka pod modrým měsícem a ještě další září očima jako hvězdy a jenom některé jsou jako vítr.

Ikonka: wermke.org


Komentáře čtenářů

Jméno: Email:
Nadpis:
Komentář:

Vulgární a urážlivé reakce budou redakcí smazány
Kontrolní otázka proti spamovacím robotům:
Jaký je součin tří a čtyř? 

Reakce k článku


Od: Ivo Fencl - 7.9.2012 - 17:09

S touto povídkou vystoupí 25. září v Západočeské g
S touto povídkou vystoupí 25. září v 17.00 v Západočeské galeri herečka Kateřina Vinická, anebo (i) s jinou, humornější, před lidmi vždycky utíkám k humoru. Besedu se mnou ve Třináctce uvádí Jiří Hlobil, hudbou provází muzikantka Karolina Fruhbauerová. Zvu!

ISSN 1802-2863 . RSS . Tiráž

Copyright © 2001 - 2019 Rozhledna.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.

Redakce, Reklama - Podmínky a právní omezení - Registrace

Vygenerováno za 0.2602 s